Ilona Švihlíková komentuje probíhající volební kampaň v Česku. O čem zatím probíhající kampaň svědčí?
Psát během léta a prázdnin o volební kampani se může zdát poněkud neprozíravé. Koneckonců i autorka měla řadu zajímavějších věcí ke sledování, například mistrovství Evropy ve fotbale, kde nepokrytě fandila Itálii.
Jenže podzimní volby se blíží a nelze se tvářit, že se nás netýkají. I když, pravda, o zásadních věcech týkajících se naší ekonomiky se rozhoduje jinde (třeba v šíleném klimatickém plánu Evropské komise). Jenže i v tomto případě jsou volby možností dát šanci někomu jinému, kdo si třeba nemyslí, že co říká Ursula jest slovo Boží.
Prozatím vidím v kampani tři hlavní zajímavé body. Vzestup Roberta Šlachty a jeho Přísahy, příšerně vedenou kampaň Pirátů a nevyužitý potenciál sociální demokracie.
Přísaha s výraznou tváří Roberta Šlachty se zdá být černým koněm voleb. Vyjadřuje (velmi lidsky pochopitelnou) touhu voliče zkusit to s někým jiným, kdo už „konečně“ bude spravedlivý, kdo bude myslet na obyčejné lidi, nedá se uplatit a celkově vzato prostě „nezradí.“ Název hnutí „Přísaha“ tato očekávání podtrhuje. Bývalý elitní policista je z tohoto hlediska minimálně marketingově báječný tah. V této souvislosti bych jen podotkla, že vyčítat lidem, že nečtou programy a detailně se nezaobírají politikou, je pokrytecké. Nebyli to běžní občané, kdo z politiky začal dělat mediální, plochý tyjátr. Robert Šlachta podle mě udělal dobře, když vsadil na několik málo témat, kde se orientuje (ať už s ním souhlasíme, či ne). Kampaň vede poctivě, kontaktně a jak já říkám „odťapává“ jednotlivá města a vesničky, neb ví, že na přízeň médií (jako TOP 09 milovaná redaktory České televize) spoléhat nemůže.
Nu a pak tu máme kolečko a čtvereček. Kampaň koalice Piráti a STAN je tak příšerná, že není divu, že vybízí k poměrně vtipným parodiím a dává ožívat politické satiře (kterou autorka miluje). Nabízí se několik hypotéz, proč je kampaň vedena tak špatně a přispívá k poklesu preferencí uskupení, které už začalo vybírat ministry. První je, že hoši (děvčata se jaksi nevyskytují, že?), podlehli dojmu, že to „mají v kapse“ a najeli na půl plynu, přičemž ovšem masivně komunikovali, kdo bude jakým ministrem. V očích technokratických liberálků je to nejspíš výraz „transparentnosti“, v očích voliče bych řekla, že je to jen těžko zastírána arogance moci, nemluvě o tom, jaké zděšení mohou některá jména vyvolat. Když autorka četla adepty na ministerstvo zahraničí a s tím související výrony eurohujerství, začala se znovu masivně zajímat o ceny domů na Sicílii.
Druhá hypotéza je, že Piráti se už delší dobu směřují k pravicově-liberální orientaci, aby „byli přijatelní“. V případě některých z nich je to jistě i dokončení „vnitřního vývoje.“ Jejich obrat či „prozření“ v zahraniční politice je rekordně rychlý. Jak jsem zmiňovala v podcastech, ze strany, která nekonformně bojovala proti ACTA a za svobodu Juliana Assange, se stali uskupením, které si libuje v umlčování lidí s jiným názorem, a blíží se ideálům senátora McCarthyho. Jejich kampaň je vedená směrem k živnostníkům a liberálním měštákům. Je zajímavé, když někdo tak masivně podlehne mediálnímu vlivu, který je ovšem drtivý a skutečně vytváří mediální obraz, v němž jediní lidé, o jejichž hlas „je úctyhodno“ stát, jsou tyto skupiny. Jenže, pokud někdo umí počítat a zná základy sociologie, tak bude vědět, že největší skupiny jsou zaměstnanci a senioři a lidé, které zrovna netrápí, kudy povede cyklostezka a jestli v jejich kavárně nabízejí „bio latté soja café“. Prezident to ví moc dobře, Babiš to ví moc dobře, a Okamura též (nemluvě o tom, že zacílení přes české potraviny je, troufnu si říct, geniální tah).
Kampaň čtverečků a koleček (co to má vůbec být – kvadratura kruhu?) je tedy vyjádřením dokončení vnitřního obratu Pirátů – my jsme ti liberální technokraté, plně akceptováni liberálními, eurohujerskými médii, nemusíte se nás bát, my s těmi Piráty před deseti lety, co bojovali o svobodu Internetu, nemáme už nic společného. Když se dostaneme k moci, budeme totéž, co koalice Spolu, jen to hezky zdůvodníme čísly a grafíky, a přidáme k tomu boj za nebinární záchody. Pirátostan zapomněl na to, že když preferuji pravicovou politiku, není třeba chodit za kováříčkem (působícím notabene dětinsky trapně), když mohu za „kovářem“ v podobě asociální Pekarové a Jurečky, který se nyní odhaluje jako bojovník proti komunismu (řekl mu někdo, že existovala Národní fronta?).
Poslední poznámka: je vtipné sledovat, jak ti, kteří se hlásí k levici (ve skutečnosti to jsou měšťáčtí liberálové) s otevřenou pusou koukají na to, s jakým odporem se Michálek či Richterová distancují od levice a čehokoliv levicového. Už jen čekám, kdy si veřejně odplivnou a pokřižují (s tím by mohli zaujmout lidovce). Pro novináře, kteří mají problém rozlišit mezi levicovým a liberálním (a že jich je) je to poučná lekce v přímém přenosu. Teoreticky jim doporučuji se seznámit s knihou Budoucnost levice bez liberalismu, na které jsem se podílela.
A tím se dostáváme k sociální demokracii. Sociální demokracie má šanci (možná dokonce poslední) vyhnout se pádu do politického hrobu. A vedení kampaně ostatních jí hraje do karet. Je potřeba toho využít, být aktivní a postavit do čela kampaně viditelnou personu. Je patrné, že hnutí ANO se, nejen vlivem daňových reforem, začalo přesouvat doprava. Slova hejtmana Kuby jsou malým oťukáváním prostoru pro spolupráci s ANO a náznakem, že volební výsledek může zatřást vnitřním uspořádáním ODS. Přestože je premiér Babiš zdatný v získávání hlasů seniorů, ladem, a to doslova, leží hlasy zaměstnanců – zásadní skupiny (i daňově na rozdíl od vzývaných OSVČ) pro úspěch ve volbách. Většina stran nabyla dojmu, že hlas zaměstnanců je jaksi méněcenný (kdyby se za ně postavil, co by o něm ošklivého napsali v „Respektíčku“), čímž sociální demokracii rozšířili prostor. Jenže, to by ho ČSSD musela využít.
Sociální demokracie se chlubí dlouhým propracovaným programem. Natvrdo: k čemu? Nezdá se, že by debaty o programu pomohli stabilizovat stranu (rozloženou liberálky, kteří se obyčejných lidí štítí a jejichž agendou jsou sexuální úchylky). Socdem potřebuje vybrat několik málo jasných hesel a směřování do budoucna, a hlavně přestat být defenzivní (což je její mor). Podrobný program voliče neosloví, a nabízí jen munici na střelbu pro nepřátelské novináře (viz zbytečné tlachy o tématu eutanázie).
Kampaň socdem nelze hodnotit, protože je neviditelná. Tedy s výjimkou jedné osoby, a to je ministryně práce a sociálních věcí. Jana Maláčová má jednu zásadní vlastnost, která je důležitá pro úspěšného politika – nebojí se (udělat si nepřátele). Představa, že politik musí být konsensuální je zcela mylná (nejúspěšnější politici u nás, Václav Klaus a Miloš Zeman, mají řadu charakteristik, ale snaha „vyjít s každým“ k nim věru nepatří).
Jana Maláčová je pilná, viditelná a má tah na branku. Prosazuje témata, která mají sociálnědemokratický charakter. Má výsledky. Jenže v tom bitevním poli stojí sama (jako stála často sama ve vládě, jak může autorka potvrdit z jednání NERV, aniž by se její straničtí kolegové namáhali se za ni postavit). Nedávalo by snad smysl právě z ní udělat lídryni volební kampaně? Socdem má poslední týdny na to, aby využila prostor, který se pro ni otevřel aktivní kampaní s viditelnou ženou v jejím čele.
P.S. Autorka tohoto článku může být osočena z toho, že dělá PR Janě Maláčové, anžto je její poradkyní. Je to ovšem přesně obráceně – autorka jí dělá poradkyni právě proto, že Jana Maláčová je taková, jaká je.