Studie: 52 % světových městských emisí skleníkových plynů pochází z pouhých 25 měst

VSa Trendy

Přestože města zabírají pouhá 2 % povrchu Země, jsou hlavními původci emisí skleníkových plynů.

Nový výzkum zveřejněný platformou Frontiers inventarizuje emise skleníkových plynů ve 167 městech po celém světě. Studie ukazuje, že pouze 25 megaměst produkuje 52 % emisí skleníkových plynů ze zkoumaných měst. Nejvíce skleníkových plynů vypouštějí asijská města a většina měst vyspělých zemí měla výrazně vyšší emise skleníkových plynů na obyvatele než města rozvojových zemí.

V roce 2015 přijalo 170 zemí světa Pařížskou dohodu, jejímž cílem je omezit nárůst průměrné globální teploty na 1,5 °C. V návaznosti na tuto dohodu navrhlo mnoho zemí a měst cíle pro zmírnění emisí skleníkových plynů. Zpráva Programu OSN pro životní prostředí (UNEP – United Nations Environment Programme) za rok 2020 však ukazuje, že bez drastických a přísných opatření ke zmírnění klimatické krize stále směřujeme k nárůstu teploty o více než 3 °C do konce 21. století.

Nová studie („Keeping Track of Greenhouse Gas Emission Reduction Progress and Targets in 167 Cities Worldwide“ – autoři: Ting Wei, Junliang Wu and Shaoqing Chen) představuje první globální bilanci skleníkových plynů vypouštěných velkými městy po celém světě. Cílem bylo prozkoumat a sledovat účinnost historických politik snižování emisí skleníkových plynů zavedených ve 167 městech, která se nacházejí v různých fázích vývoje.

Města významně přispívají ke klimatické krizi

Přestože města pokrývají pouze 2 % povrchu Země, významně přispívají ke klimatické krizi. Současné cíle v oblasti snižování emisí skleníkových plynů ve městech však nejsou dostatečné k dosažení globálních cílů v oblasti změny klimatu do konce tohoto století. „V současné době žije ve městech více než 50 % světové populace. Uvádí se, že města jsou zodpovědná za více než 70 % emisí skleníkových plynů a nesou velkou odpovědnost za dekarbonizaci globální ekonomiky.

Z hlediska sektorů se na emisích skleníkových plynů nejvíce podílely emise ze stacionárních zdrojů energie (jako jsou obytné, komerční a průmyslové budovy) a z dopravy. Města ve vyspělejších zemích se však přikláněla ke stanovení absolutních cílů snížení emisí uhlíku do roku 2050, zatímco cíl snížení intenzity byl většinou stanoven pro města ve fázi rychlého hospodářského růstu a zrychlené industrializace. Města by měla navrhovat ambicióznější a snadno sledovatelné klimatické cíle a je třeba přijmout účinnější opatření ke snížení emisí skleníkových plynů, aby zůstala v souladu s globálními ambicemi v oblasti zmírňování změny klimatu.

Celkové emise skleníkových plynů a emise skleníkových plynů na obyvatele ve 167 městech jsou znázorněny na obrázku zde. Jak ukazuje obrázek a, celkové emise skleníkových plynů se pohybovaly mezi 3,5 kt CO2 ekv. a 199,7 Mt CO2 ekv. Obrázek b znázorňuje emise na obyvatele (per capita).

Na 25 největších (15 %) ze 167 měst připadá 52 % celkových emisí skleníkových plynů – tato města pocházejí především z asijských zemí [například z Číny (Handan, Šanghaj a Su-čou) a Japonska (Tokio)] a zemí EU [například z Ruska (Moskva) a Turecka (Istanbul)]. Jak naznačují Moran et al. (2018), společná opatření realizovaná malým počtem místních samospráv by mohla mít pozoruhodný dopad na globální snížení emisí.

Obecně platí, že jak ve vyspělých, tak v rozvojových zemích existují města s vysokými celkovými emisemi skleníkových plynů a některá města ve vyspělých zemích ve sledovaném období stále produkovala velké množství emisí (např. města v Japonsku, USA, Koreji, Německu a Singapuru). To by mohlo vyvolávat obavy o spravedlnost, protože velká města vyprodukovala největší podíl emisí skleníkových plynů, ale důsledky změny klimatu (například extrémní počasí, rozsáhlé požáry a ztráta biologické rozmanitosti) nese celý svět a chudší regiony jsou vůči těmto důsledkům pravděpodobně zranitelnější (Morgan a Waskow, 2014).

Města v USA, Evropě a Austrálii měla výrazně vyšší emise skleníkových plynů na obyvatele než města ve většině rozvojových oblastí. V případě těchto měst by se mělo úsilí o snížení emisí skleníkových plynů na obyvatele dále zvýšit. Ačkoli je Čína stále rozvojovou zemí, několik čínských měst (např. Yinchuan, Urumqi a Dalian) mělo emise skleníkových plynů na obyvatele (34,95; 30,99; resp. 24,30 t CO2 ekv./obyvatele) blížící se emisím v rozvinutých zemích, což lze částečně přičíst jejich rychlé urbanizaci, industrializaci a relativně vysoké závislosti na energii z uhlí. Dalším významným důvodem je skutečnost, že mnoho výrobních řetězců s vysokým obsahem uhlíku bylo z vyspělých zemí outsourcováno do čínských měst, čímž se zvýšily emise související s vývozem.

Emise na úrovni odvětví ve městech kolem roku 2012 (celkem 109 měst) jsou znázorněny na obrázku 2. Jedním z největších přispěvatelů k emisím skleníkových plynů ve městech je stacionární energetika, která ve studii zahrnuje emise ze spalování paliv a spotřeby elektřiny v obytných a institucionálních budovách, komerčních budovách a průmyslových budovách.

Téměř polovina ze 109 měst měla emise ze stacionární energie, které představovaly více než 70 % jejich celkových emisí skleníkových plynů, a více než 80 % měst mělo emise ze stacionární energie, které představovaly více než 50 % celkových emisí; většina těchto měst proto může dosáhnout významného pokroku ve snižování emisí skleníkových plynů pouze tehdy, pokud se podaří tuto část emisí z energie dobře kontrolovat. Emise ze stacionárních zdrojů energie jsou v čínských městech typicky významné (zejména z průmyslových budov).

Největší stacionární emise energie měly Šanghaj, Su-čou, Dalian, Handan a Tchien-ťin, a to zejména kvůli velkému výrobnímu sektoru nebo sektoru služeb. Pro srovnání, některá jihoamerická a asijská města měla relativně malý podíl stacionárních emisí energie. Například brazilské Belo Horizonte mělo 25 % emisí skleníkových plynů ze stacionární energie, zatímco v případě asijského Ammánu a Manily činil tento podíl 24, resp. 22 %, což bylo způsobeno relativně rozvinutějším zemědělstvím a farmářstvím v těchto regionech.

Emise ze stacionárních zdrojů energie v evropských a severoamerických městech se podílejí 60-80 % (např. 74 % v New Yorku, Chicagu, Turíně a 60 % ve Stockholmu).

1 % nejbohatší světové populace produkuje více než dvakrát vyšší emise než 50 % nejchudší populace

Podle klíčových zjištění UNEP, přibližně dvě třetiny celosvětových emisí připadají na soukromé domácnosti, pokud se použijí výpočty založené na spotřebě. Odvětví mobility, bydlení a potravinářství se na emisích životního stylu podílejí přibližně 20 %.

(Obrázek 1 na str. V ukazuje globální emise skleníkových plynů ze všech zdrojů za období 1990 až 2019.)

Vlády musí spotřebitelům umožnit, aby se vyhýbali spotřebě s vysokým obsahem uhlíku, a podporovat je v tom. Mezi možná opatření patří nahrazení vnitrostátních letů na krátké vzdálenosti železniční dopravou, pobídky a infrastruktura umožňující jízdu na kole a sdílení automobilů, zlepšení energetické účinnosti bydlení, nedodržování závazků dodavatelů energie z obnovitelných zdrojů a politiky zaměřené na snížení spotřeby potravin.

Celkové emise 1 % nejbohatší světové populace jsou více než dvakrát vyšší než emise 50 % nejchudší populace (viz graf 8 na str. XV, který zobrazuje emise CO2 na obyvatele a absolutní spotřebu CO2 ve čtyřech světových příjmových skupinách v roce 2015). Elita bude muset snížit svou emisní stopu nejméně třicetkrát, aby se udržela v souladu s cíli Pařížské dohody.

Oprava 4.8. 2021: V názvu článku (vydán 3. srpna) jsme upravili správnou informaci. Má se jednat o podíl na celosvětových urbánních emisích. Omlouváme se.

Psali jsme:

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

 

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.