Sociolog Ján Mišovič hledá odpověď v demografickém a sociologickém profilu českých voličů. Nabízíme další předvolební téma.
V blížících se volbách do Poslanecké sněmovny PČR, jak je známo, budou kandidovat dvě volební seskupení pěti středových a pravicových stran. Tyto subjekty nejen spolupracují, ale přicházejí i s vlastními návrhy na levicová opatření, zejména v souvislosti s odstraňováním následků koronavirové epidemie a podporují navrženou státní pomoc. Z analýz vyplývá i to, že všechny politické strany zastoupeny v Poslanecké sněmovně mají alespoň minimum voličů podporujících levicové myšlenky. Na levé straně politického spektra se neobjevují ani náznaky součinnosti a o nějaké předvolební spolupráci nemůže být ani řeč. Dokonce se vedle minulých doposud dvou úspěšných politických stran v minulých volbách do Poslanecké sněmovny objevuje další kandidující levicový subjekt. Přitom z výzkumů názorů levicových voličů vyplývá silné volání po spolupráci levice – od minimálního společného dialogu, až po společné sjednocení programů. Takto se vyslovují tři čtvrtiny levicově smýšlejících. Uvedené přání souvisí s celkovým pohledem na stav levicového hnutí. Ze sympatizantů levice se přibližně tři čtvrtiny domnívají, že hnutí je v krizi. Současně přibližně stejný počet má za to, že levicové hnutí má budoucnost. Vedení levicových politických subjektů však vnímá situaci jinak, krizi v levici si pravděpodobně nepřipouští a stále převažuje potřeba vzájemně se vymezovat, odlišovat. Dlouhodobé stranické tradice, samotná historie levicových stran i konkrétní politická orientace jsou zřejmě natolik silnými faktory, že brání jakékoliv spolupráci nebo sblížení. Určitým motivujícím, (či demotivujícím?) momentem mohou být i výsledky výzkumů volebních preferencí obou levicových stran, které se pohybují na hranici volitelnosti. Vedení sociální demokracie si zřejmě věří, že se straně podaří získat i některé voliče levého středu a v nové sněmovně nebude chybět.
Radikální levice však s takovou možností může těžko počítat. Zvláště za situace, kdy „do hry“ vstoupil nový politický subjekt, sice s minimální zkušeností z minulých krajských voleb, ale s elánem a „mladickým nadšením“.
Jakou má šanci za této situace strana, která si nedávno připomněla sté výročí svého založení? Není překvapující, že i příznivci této strany svoji „věrnost“ v průběhu volebního období mění. Pokud z voličů, kteří ve volbách v roce 2017 dali hlas KSČM, by bylo volilo v roce 2019 stejnou stranu 90 %, tak na jaře 2021 to bylo kolem 50 %. Podobným způsobem dokázala KSČM zmobilizovat sympatizanty v posledních krajských volbách, kdy se jich zúčastnilo 50 % minulých voličů. V tomto směru se přiblížila k jiným stranám, v nichž fluktuují sympatizanti v podobné míře. Spoléhat na stabilitu voličského jádra, tak jak tomu bylo ještě v první dekádě 21. století, by bylo asi neprozřetelné. Kde hledat příčiny postupně se zhoršujících výsledků levice, vč. radikální reprezentované především KSČM? Podílí se na ní ztráta přitažlivosti a přesvědčivosti programových záměrů, či nevýraznost klíčových kandidujících osob nebo nedostatečný či chybný politický marketink? Přesná odpověď není známa, obecně je však zřejmé, že právě KSČM se dlouhodobě příliš nevěnuje politickému marketinku, tedy péči o svoji „značku“ a její propagaci mezi spřátelenou, resp. naslouchající veřejností.
Koho je možné zařadit mezi spřátelenou či naslouchající veřejnost? V tomto směru jsou z mnoha demografických znaků typu zaměstnání, vzdělání, kraj a jiné, dva ukazatele lépe identifikovatelné než ostatní. Jde o velikost místa bydliště a věk.
První z charakteristik, velikost místa bydliště se objevuje v sociologických analýzách dlouhodobě. Minulé i dnešní rozbory potvrzují, že KSČM byla nejvíce úspěšná v obcích do 5000 obyvatel a ve městech od 20 do 100 000 obyvatel. Samozřejmě i v dalších sídlech podle velikosti se objevovali voliči, ale ne v takových počtech. Naopak ve městech nad 100 000 obyvatel byla podpora nejnižší. Počet obyvatel v místě bydliště, resp. charakter a životní podmínky jednotlivých sídel ale ovlivňují samotnou volební účast. V souvislosti s počtem obyvatel v jednotlivých sídlech není možné vypozorovat nějakou zákonitost, platí však, že v krajích s největšími počty obyvatel bývá účast nejvyšší a nejnižší v Karlovarském kraji, s nejméně obyvateli. Pokud analyzujeme účast na úrovni okresů nebo jednotlivých sídel, v rámci krajů, tak zaznamenáváme rovněž rozdíly mezi malými a velkými obcemi, v rozmezí až do třiceti procentních bodů, ve prospěch větších a velkých sídel.
Druhý z uvedených znaků, věk, je dobře identifikovatelný z hlediska odlišných hodnot a zájmů. I v tomto směru analýzy hovoří o věkové skupině, která je nejvíce nakloněna KSČM, a to jsou voliči 65letí a starší. V rámci voleb do Poslanecké sněmovny to neplatí jen při pohledu na věkové složení voličů KSČM, ale i při porovnání věkových skupin, sympatizujících s jednotlivými volebními subjekty. Opět to neznamená, že v dalších věkových skupinách nejsou voliči ochotni dát hlas KSČM.
Ve výzkumech na začátku roku 2021 se objevuje ještě jedna skupina ochotna volit KSČM častěji, než jiní mladí lidé, a to je část prvovoličů, kteří se doposud voleb nezúčastnili. Zatím není možné říct, zda jde o trend nebo ojedinělou odchylku, ale může to naznačovat změnu v naladění části nastupující mladé generace na liberální vlnu.
Uvedená data ilustrují, že i když je část veřejnosti příznivě nakloněna vůči té které straně, ani to ještě nepřináší reálný volební výsledek. Ten je spojen se získáním možných sympatizantů pro účast na volbách, zejména osobním kontaktem. Každá z uvedených skupin vyžaduje sobě vlastní přístup a argumenty pro ně přijatelné. V souvislosti s vyšším zastoupením sympatizantů radikální levice v menších sídlech je takový kontakt časově náročnější.
Pokud bychom měli odpovědět na otázku uvedenou v titulku, tak odpověď je kladná, s dodatkem, že některé skupiny voličů jsou připravené více naslouchat a jde „jen“ o to, kontaktovat je a oslovit je argumenty, které je přesvědčí, že jejich odevzdaný hlas „nevyjde naprázdno“.