Publikujeme úvodní kapitolu z nového a aktuálního sborníku Smrtící hrozba kapitalismu, kterou vydala nadace Transform!Europe.
Kdy k tomu mělo dojít? Věděli jsme, že kapitalistická valorizace výroby zboží a služeb lidstvem (tedy obchodování, soupeření a potřeba nepřetržitého a exponenciálně rostoucího růstu „hodnoty“ abstraktní účetní látky zprůměrované ze všech těchto konkrétních lidských tvůrčích činností produkuje obrovské množství finančního a fiktivního kapitálu, který zoufale touží po co nejvyšší míře zisku) musela narazit na své hranice. Tento finanční a fiktivní kapitál je nyní důležitější, než jeho původní zdroje v konkrétních výrobcích a jejich skutečná užitečnost. Ale jak dlouho může trvat ohromující schopnost systému přijímat a naturalizovat šoky, která přináší útržkovitá řešení a dopad krizí v představách veřejnosti rozředí?
Věděli jsme, že tato fáze vývoje kapitalistického způsobu života musí vést ke krizi metabolismu mezi lidmi a zbytkem přírody. Ale kdy k tomu dojde? Kdy krize exploduje do lidských životů a televizních obrazovek tak, aby už neexistoval způsob, jak popřít bezprostřednost a univerzálnost tohoto dilematu?
Zaprvé, důsledky globálního oteplování v posledních dvou letech nebylo možné nevidět. Byly všude v médiích. Nikdo žijící v Kalifornii, Austrálii, Amazonii nebo v záplavových oblastech to už nemohl popírat. Stále však existovalo mnoho oblastí, které nebyly ovlivněny dramatickými klimatickými jevy.
Nakonec přišel na řadu tlak spojený s globálním oteplováním, agrobyznysem, těžebním průmyslem a jeho programy nenasytného odlesňování v jihovýchodní Asii a Amazonii a s následnou migrací živočišných druhů, zvýšenou chudobou a s tím spojenými chorobami, s mezinárodním obchodem s volně žijícími zvířaty a prostě s neuvěřitelnou intenzitou nepřetržité mezinárodní letecké dopravy a cestovního ruchu. Jak řekl Mike Davis, příšera, která byla u našich dveří v souvislosti s ptačí chřipkou, konečně vstoupila. John Bellamy Foster ve svém rozhovoru pro ročenku Transform!yearbook spojuje covidovou a klimatickou krizi s kapitalistickou krizí antropocénu, konkrétněji s „nenapravitelnou trhlinou ve vzájemně závislém procesu společenského metabolismu, metabolismu předepsaném přírodními zákony samotného života“ (Marx). Foster pojednává o vývoji Marxovy teorie o neudržitelném protržení tohoto metabolismu, který v době kapitalismu porušuje potřebu udržet zemi pro „řetěz lidských generací“.
Krize odhalila téměř každý rozpor v kapitalistických společnostech a v jejich zděděných patriarchálních strukturách: v kontextu lockdownů odhalila dvojí útlak žen v reprodukční oblasti a v převážně pečovatelské a produktivní práci, jak nastínily Amelia Martínez-Lobo a Andrea Peniche, a feudálních mocenských ekologiích uvnitř domácností, s násilným přenosem mužské frustrace a hněvu tváří v tvář nezaměstnanosti a nové či zvýšené chudobě na ženské příslušnice jejich domácností. (Přesně tak, jak se to stalo během španělské chřipky, jak v tomto čísle ročenky uvádí Joanna Bourkeová, spolu s několika dalšími důsledky lockdownů). A zejména v USA krize ukázala nemožnost pokračovat bez systému veřejného zdravotnictví. Ale také v Evropě s rozpočtovými omezeními EU uvalenými na země, které nicméně nesou odpovědnost za systémy zdravotní péče zůstávající na národní úrovni. Úsporná opatření namířená proti jihoevropským zemím s doprovodnými vynucenými škrty ve zdravotnických systémech – to vše se vrátilo zpátky i s úroky.
A tak byla prolomena i další brána: úsporná opatření. Keynesiánské deficitní výdaje jsou zpět. Kontrast mezi oběma italskými „super-Marii“ nemůže být ostřejší. Pokud bylo posláním Maria Montiho jako šéfa italské „úřednické“ vlády v roce 2011 organizovat úsporná opatření, posláním Maria Draghiho jako šéfa současné „úřednické“ vlády v Itálii je spravovat deficitní výdaje. V polovině roku 2020 byla podle odhadu Ursuly Huwsové víra v „TINA“ (There Is No Alternative – Není žádná alternativa, mantra tchatcherismu, pozn.překladatele) v případě významného množství obyvatel Spojeného království suspendována. Průlom je přinejmenším stejně dramatický v USA. Díky organizaci a tlaku vyvíjenému hnutím Bernieho Sanderse a progresivním „komandem“ v Kongresu a vinou příznivého větru (vzhledem k tomu, že dodnes neexistuje národní zdravotnictví) a díky nevyhnutelné katastrofě pandemie shledalo nové centristicko-demokratické Bidenovo vedení politicky schůdným prosadit nejambicióznější keynesiánské výdaje od Nového údělu ve třicátých letech minulého století. Na rozdíl od zemí EU právě v USA neexistuje žádné nadnárodní finanční řízení, které by to zastavilo. V tom se levice ocitá v překvapivé pozici, kdy bojuje ve vyšší váhové kategorii. Ethan Young předkládá rozpory a paradoxy, které stojí za touto dynamikou.
Zatím platí, že i při tomto pozitivním vývoji a za předpokladu, že do začátku roku 2022 bude v jádrových zemích dosaženo kolektivní imunity, došlo by k prolomení monopolu farmaceutických gigantů na správu vakcín a spolu s návratem k pařížským klimatickým cílům, budeme stále ve světě, který nutně vyvolá další virové pandemie a katastrofické klimatické jevy.
Walter Baier ve svém přehledu současného postavení Evropy v mezinárodní rovnováze moci a dilematu, jemuž čelí, poukazuje na to, že na rozdíl od Bidenova transferového stimulu v USA, v Evropě přichází stimuly, které sestávají převážně z půjček. Pro členské země tak vzniká povinnost dát se ještě více na milost finančních trhů, i když došlo k průlomu u důležitých přímých transferů. Sotva by tomu mohlo být jinak, když členské země nechtějí pro EU nic jiného než velmi skromný rozpočet. Přestože to orgány EU ignorují, zrušení veřejného dluhu v držení ECB je mnohými ekonomy stále více vnímáno jako naléhavé i proveditelné. Pandemie vyhrotila krizi evropské integrace až do bodu varu. Dále ukázala na to, že globální ekonomické těžiště se přesune ze Západu do oblasti Tichomoří a zejména do Číny. Přestože veřejný postoj EU k Číně je nejednoznačný, čínské angažmá v Evropě narůstá. Začíná být jasnější, že ponecháme-li stranou konkurenční ideologii, EU potřebuje pro blaho svých obyvatel přijmout celoevropskou průmyslovou politiku, což je za současných podmínek EU téměř nemožné. Baier konkretizuje, jaké by byly splnitelné požadavky na postupné vystoupení z evropské krize spolu s rodícími se prvky postkapitalistické transformace.
Maria Karamessini nabízí hloubkovou syntézu dopadu pandemie Covid-19 na evropské ekonomiky. Vzhledem k různým systémům udržení pracovních míst (dočasné propouštění a zkrácený pracovní úvazek) přijatým v zemích EU-27 nezachycuje míra nezaměstnanosti velikost krize pracovních míst tak, jak ji zachycuje míra podzaměstnanosti a neaktivity. Přes všechny nedostatky stimulu, a přestože jsou výjimečná opatření Next Generation EU a SURE (Support to mitigate Unemployment Risks in an Emergency – Evropský nástroj pro dočasnou podporu na zmírnění rizik nezaměstnanosti v mimořádné situaci) údajně dočasná, byla prolomena dvě historická tabu evropské integrace: rozsáhlé společné emise dluhů a fiskální transfery mezi zeměmi.
Huws syntetizuje zhoršení pandemie pozdního neoliberálního přetváření práce a pozitivních možností, které současně vyvolává. Došlo k enormnímu nárůstu práce v rámci digitálních platforem nebo práce zprostředkované digitálními platformami, které Philipp Lorig, Sarah Bormannová a další podrobně analyzovali v ročence Transformu! 2020. Práce na vzdálených počítačích zintenzivnila digitální sledování před pandemií. Lockdowny působily jako prudká brzda mnoha aktivit, ale urychlovaly další. Velká část příležitostného a enormního rozšíření outsourcingu se stane trvalou. Dalšími výsledky jsou další snižování kvalifikace a stále rozsáhlejší vytěžování dat.
Adoración Guamán, Guillermo Murcia a José Miguel Sánchez poukazují na to, jak kombinace různých faktorů, z nichž hlavní byla přítomnost Unidas Podemos ve španělské vládě, přispěla k účasti odborů na zvažování a regulaci různých systémů na udržení pracovních míst a dalších neokenesiánských kroků, což je něco v čem Španělsko nyní v Evropě vyniká. Nové lidové ocenění pracujících a potřeba více, nikoli méně lidské práce, jsou ve Španělsku obzvláště dramatické po extrémních neoliberálních pracovních podmínkách, které panovaly v letech 2006 až 2015, a po rozsáhlé diskreditaci práce v médiích. Význam opatření přijatých ve Španělsku tak přesahuje konkrétní pomoc, kterou lidem poskytly. Šlo také o to, aby veřejnost vnímala a oceňovala pracovní sílu, včetně přistěhovalecké pracovní síly i vzájemnou závislost světa prostřednictvím globálních výrobních řetězců. V těchto měsících získal koncept práce zpět část své dřívější hodnoty.
Dvojí zaměření této ročenky Transform!europe je pandemie a ekologická krize, která je jejím základem. Prostřednictvím „střízlivých smyslů“ kondenzuje Birgit Mahnkopfová značné podrobnosti a analýzu na malém prostoru, aby sdělila, proti čemu stojíme v případě ekologické krize. Naznačuje, do jaké míry jsou oficiální „nazelenalá“ schémata ve skutečnosti adaptacemi na destrukci životního prostředí kapitalismu, jakož i mimořádnou schopností systému absorbovat a transformovat kritiku. A objasňuje, jak obtížné bude pro levici zprostředkovat obyvatelstvu to, co by bylo skutečně nezbytné k překonání klimatické hrozby v rozsahu, který je ještě fyzicky možný.
David Adler a Paweł Wargan stejně střízlivě zpochybňují názor, že požadavky a pouhý počet protestující mládeže mohou urychlit politické změny. Dospívají k závěru, že „potrubí od protestu k politice nefunguje“ – analogicky s postřehy Jane McAleveyové o mezích protestní politiky v ročence Transformu z roku 2019. Místo snění o přístupu k rozhodovacímu procesu je zapotřebí objevit zdroj vlastní ekonomické moci a ohánět se jím proti elitám. Autoři identifikují bezprostředního společného nepřítele klimatických aktivistů a každodenních ekonomických zájmů pracujících obyvatel, proti nimž se oba mohou sjednotit: politiku úsporných opatření! Taková koalice, která bude zaměřená proti této fiskální svěrací kazajce, by mohla zneškodnit pokusy postavit pracovní síly do pozice nepřítele spravedlivé transformace a přitom využít jedinečnou moc pracujících ohrozit kapitál.
Teppo Eskelinen zkoumá strategie zeleného kapitalismu a dochází k závěru, že oddělení růstu od emisí může mít přinejlepším efekt v omezených regionech. Na druhé straně levice může a měla by zavést dialektiku sociální transformace a keynesiánských veřejných investic. Vládní podpora agregátní poptávky byla navíc vždy provázána s třídní politikou a vliv pracujících s blížící se plnou zaměstnaností roste. Jak míní, tato státní strategie není v rozporu s potřebou prefigurativní politiky, tedy s rozšiřováním a zviditelňováním nekapitalistických prostorů uvnitř kapitalistické společnosti – družstev a společných statků (commons).
Nadja Charabyová a Katja Voigtová sledují historii Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a COP (konference smluvních stran) a dopad klimatických aktivistů na ně. Přezkoumávají důležité zásady, které stanovily (např. princip společné, ale diferencované odpovědnosti), jejich omezené provádění, problém s jejich tržními mechanismy, např. mechanismus čistého rozvoje a další, které fungují jako „obchod s odpustky“. Navzdory všem chybám COP žádná jiná globální instituce nesjednotila tolik kritických zúčastněných stran a její opuštění nepřipadá v úvahu.
Kateřina Konečná zvýšila v Evropském parlamentu povědomí o realitě, která je v rozporu s deklaracemi EU v oblasti záchrany klimatu: masivní odlesňování, které má za následek ničení úložiště uhlíku a uvolňování CO2, jenž stojí za biopalivem z palmového oleje, které má samo o sobě třikrát vyšší emise konvenčních paliv a jehož samotná výroba vyžaduje, aby EU zavírala oči nad enormním porušování pracovních a lidských práv mimo Evropu. A z Turecka, země, která má na periferii Evropy klíčový význam, Oguz Turkyilmaz reflektuje to, s jakými počátečními a strategicky vhodnými opatřeními energetické politiky, která by byla strategicky vhodná, je třeba nyní počítat v případě, že se někdy v budoucnu dostane k moci levicová vláda.
Mobilita, hranice a přistěhovalectví byly přímo zasaženy pandemií, jak zdůrazňuje Sandro Mezzadra, a to platí pro „hranice“ v několika smyslech. Platí to ve smyslu nehybnosti a blokování migrantů v neformální ekonomice zemědělství a péče, nucené mobility z měst na venkov, jako je tomu v Indii, a „šokové mobility“ základních pracovníků, jako jsou doručovatelé. Hygienicko-sanitární ochrana hranic s přístavy prohlášenými za nebezpečné vytvořila vektory šíření viru. A v přístavech, stejně jako na palubách lodí a ve skladištích, byl logistický řetězec kapitalismu obzvlášť zranitelný – vytvářel stále větší třenice mezi sítí „švů“, centry mezinárodní kapitalistické logistiky a politickým prostorem. Hranice kolem rasově zvýrazněných menšin se přiostřily a domov se stal hranicí. Pro mnoho žen v heterosexuálních rodinách nebezpečnou hranicí, když byla navíc posílena genderová dělba práce, která však byla konfrontována s opětovným zpolitizováním domácího prostoru. Mezzadra poukazuje na strategický význam boje hnutí práce proti režimům na hranicích.
Zatímco pandemie vedla k rozpoznání vlastní zranitelnosti, napojení na zranitelnost ostatních a k opětovnému vzniku pocitu sounáležitosti, Monika Mokreová upozorňuje, že referenčním společenstvím je vedle místních společenství i národ. To je spojeno s tendencí, například v Rakousku, vytvářet masovou kolektivní karanténu uprchlíků jako v podstatě ochranu komunity před nimi a vytvářet vektory nákazy, kterým se dalo snadno vyhnout.
Jak upozorňuje Joanna Bourkeová, zranitelnost, kterou ženy zažívají ve vlastních domácnostech v souvislosti s pandemií, nastává v již existujícím kontextu závislosti. Tato zranitelnost, jak upozorňuje, znamená neustálé nebezpečí, že bude vnímána spíše jako pro ženy přirozenou, než že by ji vytvořily strukturální vztahy nadvlády. Výsledkem je, že ženské jednání má tendenci mizet z dohledu, a to i mezi těmi, kdo s jejich údělem sympatizují.
Krize vyvolaná pandemií vyvolala nejen otázku veřejných investic, ale i otázku makroplánování. Roland Kulke rozlišuje mezi krizí z let 2008+ a 2020-21: zatímco v prvním případě by vhodnou levicovou reakcí bylo posílení „strany poptávky“, současná krize je složitější, protože tentokrát existuje jasný problém s nabídkou. Právě teď určité podniky v reálné ekonomice podporu potřebují. Pokud však má být podporováno soukromé podnikání, je třeba, aby se levice orientovala na rozšiřování státních podílů ve společnostech, a hlavně na rozhodující vládní slovo v jejich řízení. To obnáší překročit rámec participativního přístupu k řízení na místní úrovni, který představoval jakýsi levicový komunitarismus, jehož nezbytná a vítaná participativní decentralizace sice přináší sociopsychologické výhody, ale ponechává makroúroveň tržním cenovým mechanismům. Byly vyvinuty modely levicového veřejného makroplánování, které se dnes díky počítačovým kapacitám stalo vysoce technicky proveditelným.
Po diskusi o pozitivních stránkách a negativních aspektech návratu státu v reakci na pandemii spatřuje Fabian Fajnwaks důležitou část legitimizace kapitalismu v jeho schopnosti přimět subjekty, aby se cítily zodpovědné za svůj „vlastní“ zápis do diskurzu. Podle Lacana zde souvisí význam psychoanalýzy se způsobem, jak se každý jednotlivec v kapitalistické společnosti stává jakýmsi proletářem v tom, jak jsou dělníci i kapitalisté objektivizováni do neosobních funkcí při tvorbě a oběhu hodnot. Veškeré společenské vazby, které existují, mají tendenci se rozpadat, např. v souvislosti s „uberizací“ atd. Navíc každý jednotlivec, včetně např. neúspěšných kapitalistů, se může kdykoliv stát „odpadem“. V kapitalismu zjevně existuje touha po smrti, což je v podstatě to, co Keynes nazval „morbidní touhou po likviditě“, která ho tlačí k tomu, aby ničil a ničil sám sebe, což bylo podle Keynese vlastní akumulaci kapitálu. Východiskem z toho je pro Lacana proces décharité neboli „plýtvání“, tedy vynakládání požitku z akumulace.
Kevin Biderman, Eleanor Dareová, Laura Gordonová, Eleni Ikoniadouová, Matt Lewis, Joseph Pochodzaj, Cecilia Weeová a Dylan Yamada-Rice rozebírají obchodní model, který Freire nazývá „bankovním“ modelem vzdělávání, tak rozšířeným v uměleckých akademiích s jejich produkcí spotřebitelských praktiků podle neoliberálního programu „zaměstnatelnosti“. A zachycují zkušenost se sebeorganizací fakulty a studentů v uzávěře při připravování projektu, který by tomuto vládnoucímu diskurzu čelil.
Je naděje tváří v tvář pandemii, hospodářské krizi a globálnímu oteplování racionální? Samotná roztříštěnost a digitalizovaný dohled nad prací podnítily úspěšné přesuny pracovníků k využívání stejné digitální technologie pro organizaci a propojení na mezinárodní úrovni. Pandemie navíc náhle ukončila úspornou politiku. V USA, které zaznamenaly růst významného socialistického hnutí, velkolepě. Čekali jsme to před deseti lety? A v další „anglosaské“ jádrové zemi, Británii, máme, nehledě na volební porážku corbynismu, největší evropskou stranu, jejíž většinová základna je druhým pólem sanderismu. Obě země zaznamenaly enormně zvýšenou atraktivitu odborových svazů. Vzhledem k velkému kulturnímu vlivu a historii USA, které už exportovaly tolik událostí a výstřelků, je nerozumné očekávat, že by se některé z těchto pozitivních pokroků mohly rozšířit i do dalších západních zemí? V této situaci existuje značný prostor pro rozvoj masového tlaku, který by mohl podnítit opětovnou či novou publicitu důležitých hospodářských odvětví, vhodnější opatření proti globálnímu oteplování a proti sevření velkých mezinárodních famaceutickáých firem.
Kateřina Konečná poukazuje na něco, co v loňském roce zažil každý: mimořádnou vlnu solidarity, například v České republice, spontánní, dobrovolnou výrobu roušek dodávaných sousedům, domovům důchodců a zdravotnickým zařízením a nesčetné další formy spolupráce založených na pocitu, že jsme v tom společně, vlnu, která nepolevuje a může představovat první kroky k novému věku spolupráce – ke skutečnému lidskému společenství.
Souhrnně řečeno, při vší střízlivosti tváří v tvář drtivé krizi lidstva zůstává paralyzující pesimismus neopodstatněný a nepřijatelný.
•
Letošní zprávy o jednotlivých zemích začínají Řeckem. Dimitris Psarras mapuje počáteční růst Zlatého úsvitu (GD) od k jeho užitečnosti pro řecký „hluboký stát“ při střetech s progresivními demonstranty nebo k jejich provokování až k mimořádné ochraně, kterou řecká ústava poskytovala politickým stranám v reakci na diktaturu. Tyto skutečnosti a volební vzestup Zlatého úsvitu, kterého se straně dostalo, když v roce 2011 vstoupila do vlády poté co neonacistická krajně pravicová strana Laos ztratila pro voliče svou antisystémovou přitažlivost, umožnily GD vymknout se z rukou natolik, že proti němu stát musel zakročit. Strana se vzedmula kvůli hospodářské krizi; její nová podpora nebyla primárně protiimigrantská, ale byla dána voliči bez naděje na změnu a toužícími po pomstě systému. Rozhodující právní vítězství proti GD, argumentuje Psarras, bylo možné pouze prostřednictvím spolupráce levého bloku se středem. Je to to, co je, pokud je to možné, zapotřebí k porážce fašismu.
Asger Hougaard na příkladu Dánska varuje před silným vlivy, které působí na radikálně levicové strany s výraznou přítomností v parlamentu, a které vedou k tomu, aby se staly levými křídly liberalismu. Klimatický zákon a recyklační kampaň, na nichž se podílela rudozelená aliance s většinovými sociálními demokraty, dosáhly dobrých výsledků. Nicméně, jak podotýká, učinily významné kompromisy v oblasti zmírňování změny klimatu a přijaly určitou míru privatizace recyklace. V Dánsku je, jak autor varuje, určitým pokušením snažit se bránit sociální stát vylučujícím způsobem ve vztahu k přistěhovalcům.
Michael Chessum, který je kritický k historicky euroskeptickému postoji většiny britské radikální levice od Benna přes radikálně levicové strany, sice oceňuje, že Corbynovo vedení rozbilo neoliberální konsenzus uvnitř i vně Labouristické strany, avšak má pocit, že problémy vedení labouristické levice do značné míry pramení z toho, že stranu získalo dříve, než mohlo založit hnutí. Zachytilo ji uprostřed většinou nereformovaného a nedemokratického stranického procesu. S výrazným hnutím a demokratickou reformou, jak se autor domnívá, mohla být základna schopna přenést svou váhu, odtrhnout vedení od „populistického“ uctívání „vůle lidu“ o brexitu a tlačit na něj, aby jednalo rychleji, s možností, že se labouristé zaváží k uspořádání v norském stylu a velmi brzy po roce 2016 prosadí druhé referendum s pozitivním dopadem na voliče.
•
V roce 2020 si připomínáme dvousté výročí řecké revoluce, sté výročí rakouské federální ústavy, italské komunistické strany a také desáté výročí úmrtí Lucia Magriho.
Luciana Castellinaová líčí historii největší a nejmodernější poválečné komunistické strany v západní Evropě a roli, kterou v ní sehrál Lucio Magri, zejména při obhajobě cesty, kterou se tragicky nevydala. Líčení Castellinaové se soustřeďuje na prvky, které přispěly k této masové zkušenosti poválečného italského komunismu. V Itálii přišel rychlý rozvoj a plný dopad fordismu velmi pozdě, překrýval se téměř souběžně se vznikem postfordistických jevů spojených s rebelií mládeže v hlavních kapitalistických zemích roku 68. Byla to mocná kombinace: noví, velmi mladí dělníci vstupující do závodů na výrobu automobilů a spotřebičů pocházeli z masové komunistické kultury ve městech a na venkově, kde byl antifašistický odboj stále hegemonní. Rebelie na univerzitách se na ně v drtivé většině orientovala a byla s nimi propojena. Výsledkem byla celosvětově nejmodernější verze komunistické politiky s kořeny v dělnické třídě a v místech průmyslové výroby a nejvýznamnější pokus komunistické tradice spojit principy svobody a rovnosti – to vše spojené se značným levicovým intelektuálním dědictvím země.
Walter Baier bere sté výročí rakouské spolkové ústavy jako příležitost k zamyšlení nad státem a ústavami v socialistické transformaci a odkazuje na bohatou historii diskusí na toto téma mezi austro-marxisty. Mají-li být socialisté více než jen levicí uvnitř liberalismu, upozorňuje Baier, budou muset znovu hovořit o socialismu a transformaci. Austro-marxistická tradice kladla otázku demokratického socialismu, odlišného jak od bernsteinského reformátorství, tak od bolševismu. To je pozadí austro-marxistického uvažování o tom, čeho je možné dosáhnout v rámci buržoazní sociální mocí, co představuje stát a jak funguje, do jaké míry může být ústava třídně neutrální a do jaké dělnická třída dosáhne hegemonie, aniž by oddělila buržoazii od její ekonomické mocenské základny, a také o potřebě mocenského posunu v institucích občanské společnosti mimo stát, který pak poskytne pevný a trvalý základ pro změnu státu.
Milena Gegiosová a Dimitris Kousouris charakterizují pojetí oslav řecké revoluce v roce 1821 současnou řeckou vládou jako jakési „vytváření značky“ obrazu země promítnutého do zahraničí opětovným potvrzením kolektivní „příslušnosti k Západu“ s velkým důrazem kladeným na budoucnost, digitalizaci atd. Z minulosti jsou vytaženi lidé a události, které lze nově označit za atributy této kolektivní sounáležitosti, což odráží koncepci Řecka z dob studené války jako pomezního stát mezi civilizovaným západem a Orientem. Proti romantickým představám o nepřetržitém osvíceném „helénismu“ však novější historici postavili studium kolektivní etnické identity křesťanských řecky mluvících subjektů Byzantské říše a poté Osmanské říše – a zasadili řecké dějiny do kontextu evropských sociálních bojů. Ačkoli pamětní výbor z velké části ignoroval závěry vědeckého výzkumu nebo potřebu infrastruktury pro další výzkum, zpřístupnil některé zajímavé výzkumy.
•
Při setkání mezi papežem, Alexisem Tsiprasem a Walterem Baierem v roce 2014 navrhnul papež František založení křesťansko-marxistického dialogu. Transversální projekt dialogu DIALOP, která byl spoluiniciován nadací Transform, od té doby funguje. Karl-Helmut Lechner v tomto kontextu připomíná rostoucí zájem na společném porozumění jako základu pro společnou akci mezi levicovými sekulárními aktivisty a křesťanskými sociálními aktivisty. Bez ohledu na velké problémy se zakořeněnými konzervativními postoji v katolické církvi ukazuje na překvapivý pokrok. Na konci 19. století sice církev ukazovala sympatie k pracujícím, ale stále bojovala proti snahám proměnit soukromé vlastnictví ve společné. Před poslední encyklikou „Fratelli tutti“ se už papež František postavil proti tomuto konzervativismu. Nicméně „Fratelli tutti“ ho dostala do konfliktu s představiteli kapitálu téměř ve všem. Encyklika staví princip společného užití vytvořeného zboží nad jeho vlastnictví a vidí důslednou solidaritu s chudými jako základ pro sociální aktivismus. Obhajuje „politickou lásku“ jako lásku, která organizuje a strukturuje společnost a mění podmínky, které způsobují utrpení; směřuje za hranice politiky pro chudé a volá po politice s chudými a po politice chudých, která může sjednotit lidi. Tedy, je to to, co marxisté popisují jako stav, kdy se chudí stávají subjekty, a nikoliv objekty dějin.
Bernhard Callebaut nabízí dějiny vztahů mezi levicí a katolickou církví a mezi katolickou církví a sociální otázkou, úvod do nových metod a perspektiv dialogu mezi církvemi a levicí, jako jsou „transversální dialog“ a „diferenciovaný konsensus“. Vysvětluje, proč došlo k sbližování mezi levicí a katolickou církví a sleduje vývoj církevního myšlení o ekonomice. Od 90. let katolická církev začala rozvíjet koncepci „občanské ekonomiky“ (ekonomiky přerozdělování a darů spíš než ekonomiky výměny dohodou), když se dříve spíše věnovala striktně společnosti a nikoliv hospodářství. Tento zájem církve o ekonomiku vedl ke kritice ekonomických „zákonů“, jež by operovaly mimo lidskou společnost, a to až k bodu, kdy renomovaný katolický ekonom na nedávné konferenci v Assisi volal po hospodářské transformaci, ne už reformě.
V letošním roce držíme smutek za našeho soudruha Leo Panitche, jednoho ze světově nejváženějších socialistických intelektuálů a prubířského kamene pro britskou labouristickou levici a novou generaci socialistů v USA, který zemřel 19. prosince 2020. Ingar Solty situuje Panitcheův pozoruhodný rudý ortodoxní/neortodoxní marxismus a politiku do dekád, jejichž realita činila takovou teorii a politiku nepravděpodobnou.
Walter Baier, Eric Canepa, Haris Golemis
Další informace:
Walter Baier, Eric Canepa, Haris Golemis (eds.): Capitalism’s Deadly Treat. Transform!europe Yearbook, Merlin Press: London 2021.
Článek vychází ve spolupráci s Transform!Europe.