Nedělní seriál Jana Schnidera provede zájemce labyrintem jazzové muziky. Dnes je pro všechny připraved další díl.
Obvykle to dělám tak, že něco píšu nebo čtu a u toho poslouchám jazz – až do okamžiku, kdy se mi ruce na klávesnici zastaví a uši se zatetelí nějakým příjemným zvukem. Jako třeba hned na začátku skladby Jump Monk, kterou složil a nádhernou kontrabasovou figurou začal muzikant z nejmilejších, Charlie Mingus. Oproti jiným Mingusovým nahrávkám je tady jeho basa slyšet tak výrazně, jak to mám v jazzu rád. Sólisty jsou Eddie Bert na trombón a George Barrow na tenorsaxofon. To skoro neslyšné piano hraje úžasně vkusný a skromný Mal Waldron, a výborné bicí hraje Willie Jones. Skladba má typicky mingusovskou stavbu – nádherný motiv, několik chorusů, a pak jakési drobné rozostření, trochu chaosu, a pak se teprve rozjedou krásná sóla, která se ale velmi zřetelně drží tématu. A pod tím pochodující Mingusova basa, jejíž geniálně vynalézavou linku sledovat je opravdový zážitek. A to nemluvím o krásných aranžérských finesách, včetně skvostné práce s dynamikou. Skutečná jazzová klasika!
Žijeme sice v digitální době, ale všechny ty elektronické hudební fígle se musejí nejprve naprogramovat. Nikdy to navíc nemůže znít jako přirozeně vzniklé zvuky, zejména v té plné šíři harmonických frekvencí. Dosti slov. Trio sibiřského inovátora a úžasného hráče na hang drum Nadishany (s perkusistou Davidem Kuckhermannem a basistou Arminem Metzem) to předvede zcela názorně ve skladbě “Shu khur“. Nechť ty akustické vlny polaskají vaše nervové soustavy!
Na závěr pěkná vypalovačka z dílny saxofonisty Johna Zorna, který ale na koncertě na oslavu svých šedesátin jen seděl a dirigoval, byť přitom vyskakoval jak čertík z krabičky. Není divu, koho nechá Zapata Rail v klidu, tak už to má asi za sebou. Ty divoké varhany hraje John Medeski, divokou kytaru Marc Ribot, divoké bubny Joey Baron, na vibrafon se snaží divoce hrát Kenny Wollesen, krásně dunivě pochodující basu Trevor Dunn, perkuse hraje Cyro Baptista a do toho zpívá a řve Mike Patton. (Zapata Rail by sice mohla být – otrocky přeloženo – železnice mexického revolucionáře Emiliana Zapaty, ale ve skutečnosti jde o vzácného fógla jménem Cyanolimnas cerverai, neboli chřástal kubánský, protože vzácnému, téměř již vyhynulému ptactvu je věnována celá Zornova deska „O’o“ z roku 2009, z níž pochází tato skladba.)