30 let od rozpadu SSSR: V kontextu putinského politického autoritářství dosáhla ruská společnost za posledních 30 let obrovského pokroku.
Leonid Ragozin v článku pro Al Džazíru hodnotí třicetiletý vývoj v Rusku. V úvodu článku připomíná neúspěšný pokus o vojenský převrat, který se v srpnu 1991 pokusili provést zastánci tvrdé linie proti tehdejšímu prezidentovi SSSR Michailu Gorbačovovi. Ragozin míní, že po třiceti letech se Rusko ocitá na konci dalšího historického cyklu, který začal tím, že se lidé postavili proti morálně i ekonomicky upadajícímu režimu.
Tehdejší a dnešní Rusko jsou od sebe vzdálené mnoho věků – politicky, ekonomicky i z hlediska sociální dynamiky. Jelcinovo Rusko bylo opojené svým přihlášením se k Západu a k demokracii, a statisíce lidí aktivně demonstrovaly proti komunistické nadvládě (což je početně nesrovnatelné s nedávnými protivládními protesty opozice).
Rusko jako hnací síla rozpadu
Jedna z největších demonstrací se konala v lednu 1991, byl to protest proti pokusu sovětských úřadů potlačit hnutí za nezávislost Litvy. Týden před tím byl Boris Jelcin v Tallinnu, kde jako prezident RSFSR uznal samostatnost tří pobaltských zemí. Gorbačov s tímto krokem nesouhlasil, snažil se SSSR udržet pohromadě.
Právě Jelcinova RSFSR (tj. Ruská sovětská federativní socialistická republika) byla hnací silou, která přispěla k rychlému rozpadu SSSR, jako první ze sovětských republik vyhlásila svrchovanost a nadřazenost vlastních zákonů nad těmi sovětskými. V prosinci 1991 se Jelcin dohodl s představiteli Ukrajiny a Běloruska na rozpuštění Sovětského svazu. O šestnáct let později jeho zvolený nástupce Vladimir Putin prohlásil, že rozpad SSSR byl „největší geopolitickou katastrofou 20. století“.
Rusko v roce 1991 bylo z pohledu Západu ideálním Ruskem, které bylo svobodnější než kdy jindy. Tato svoboda byla, míní Ragozin, desperátskou svobodou chudobou postiženého obyvatelstva v zemi se zchátralou infrastrukturou a s velmi reálným rizikem hladu, a také občanské války podobné té v Jugoslávii.
V následujících třiceti letech došlo v Rusku k degradaci demokracie, která se přetavila v hybridní polo-autokracii, podobnou, jakou dnes vidíme v Maďarsku, a pak se propadla do bažiny plného autoritářství, píše Ragozin dále. V první dekádě Putinovy vlády ale rostla ekonomika a zejména v městských centrech začal proces rychlé modernizace, který pokračuje dodnes. Rusko je v roce 2021 nesrovnatelně bezpečnější, pohodlnější, zámožnější a modernější zemí, než bylo v roce 1991.
Putinův paradox
Chmurné analýzy o Rusku mají tendenci ignorovat obrovský pokrok, kterého ruská společnost za poslední tři dekády dosáhla. Paradoxem Putinova režimu je, že navzdory zhoršující se politice šla kulturní a sociální tektonika Ruska opačným směrem než politický režim.
Ragozin píše, že Rusko nebylo za posledních sto let nikdy tak západně orientované a modernizované jako je dnes. Bez korupce by Rusové žili ještě lépe, nicméně jejich současná životní úroveň předčí nejlepší zkušenosti Rusů všech věkových kategorií.
Politický vývoj není přímočarý. Putinovo politické autoritářství sice zasáhlo opozici a nezávislá média, ale také vytvořilo bezpečnější prostor pro miliony lidí. Zní to banálně, ale peníze dávají svobodu a mnoho Rusů se cítilo svobodnější, pokud jde o životní styl, kariéru a cestování než v nestálých 90. letech.
Lepší život vyústil ve zralejší veřejný diskurz. Posttraumatická psychóza 90. let ustoupila reflexivnějšímu přístupu k životu a obratnější mezilidské komunikaci. Po rozvoji charity a dobrovolnictví přišly protestní aktivity zimy let 2011-12, které se snažily překonat atomizaci ruské společnosti. Vzestup Navalného dokládá, že ruská společnost kontinuálně dozrávala, i když politický režim vstoupil do „senilni fáze“, připomínající sovětskou gerontokracii 80. let, hodnotí Ragozin.
Společnost zraje
Letošní 30. výročí probíhá v kontextu pokračujících předvolebních represí v Rusku, kterými Putinova vláda prozrazuje, že má ze zrající společnosti, která je ke Kremlu stále nepřátelštější, strach. Ukazuje to, že společnost přerostla režim, který s ní býval organický. A požaduje změnu.
Ragozin také míní, že zintenzívnění konfrontace se Západem je Putinovou poslední možností k zajištění legitimity. Putin ale zatím neuspěl. Nedávný průzkum ukazuje, že 63 procent dotázaných vyjadřuje kladný postoj k západním zemím a pouze 24 procent smýšlí o Západu negativně. Putin možná chce, spekuluje Ragozin o záměrech ruského prezidenta, stáhnout Rusko do izolace, což je politika, která prodloužila život kubánskému nebo severokorejskému režimu. Autor totiž míní, že těžký život lidem komplikuje možnosti, jak se režimu postavit.
Bez ohledu na obavy, že Západ tuto krizi nezvládne, se ale zdá, že fatalismus a chmury nejsou na místě. V roce 1991 jich bylo také dost a přišla srpnová revoluce. Není dobré podceňovat schopnost ruského lidu překvapit sám sebe i režimy, které ho utlačovaly.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.