Milan Daniel píše ve svém předvolebním zamyšlení o tom, co je skutečně důležité nejen v letošních volbách, i když tomu chybí jasné zakotvení v politice většiny stran.
Nemalou část počtu procent volební neúčasti tvoří ti, kdo nemají koho volit. Není pochyb o tom, že tomu v letošních parlamentních volbách nebude jinak. Chybí-li subjekt, kterému by dali hlas, zkusme se zeptat, co by mělo být jeho praporem.
Jakkoliv jsou voličské preference různé, většinu nespokojených spojuje potřeba klidného, mírového života. Znechucuje je atmosféra konfrontace a vyvolávaného strachu podporovaná mnohými politiky a médii hlavního proudu. Dělení světa i lidského pokolení na dobré a špatné, protože obé je do značné míry odvislé od ochoty či neochoty vést dialog, dosahovat dohody a pokojného soužití.
Každý z nás je zrníčkem, jež je součástí celku. Lidé ovšem nejsou mravenci a toho lepšího pro sebe dosahují nejčastěji na úkor jiných. Vytvářejí společenství, strany, aby dosáhli většího vlivu a síly. Ty protivné, konkurenční, se pak často stávají jejich nepřáteli.
V malém Česku to chodí tak, že se zdejší kmenoví vůdci obvykle přikloní k tomu, kdo má v okolí největší svaly, zatímco moudrost až tak velkou roli v jejich přízni nehraje. A tak se stalo, že jsme se stali „součástí Západu“, ačkoliv jsme fakticky ve střední Evropě a vyznáváme „evropské hodnoty“, jež konfrontujeme s hodnotami jinými, jež jsou pro politickou i společenskou elitu méně hodnotné, podřadné až nepřátelské. Ohledně práva na jiný názor odkazujeme k Voltairovi, ale v praxi jde jen o pustou teorii. Pravda je jen jedna. Ta naše.
Po řadu generací byly naše hodnoty spojeny se slovanskou vzájemností, přičemž hlavní roli hrálo Rusko jako významná součást „jiné“ Evropy. Na rozdíl třeba od Poláků jsme jako národ s Ruskem neměli špatnou zkušenost až do ruské okupace, k níž došlo před půl stoletím. To je ale také už třicet let minulost, takže v atmosféře jakési smířlivosti k Rusku a Rusům bylo třeba přitvrdit. Nečekaným překvapením a vysvědčením pro kolektivní inteligenci bylo to, že uměle vyvolané protiruské kampani spojené s nevyšetřenými výbuchy ve Vrběticích podlehla jen asi pětina populace. Pro rusofoby šermující „Rusáky“ a „Rusáckem“ to byla ovšem kýžená vzpruha. A to je jen část efektu: tím zdaleka největším je gól, který do vlastní branky vsítili chrabří čeští politici vyřazením Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan. Na pozadí německého úsilí o dostavbu Nord Stream 2 to působí zvlášť trapně a důsledky pocítíme nejen brzy, ale i po letech. Nejde ovšem jen o atom: důsledky nepřátelství a jednostranné orientace pociťujeme a pocítíme v řadě dalších oblastí, kde jsme se dobrovolně a neinteligentně vzdali možných výhod a příležitostí.
Evropská část Ruska tvoří zhruba dvě pětiny území Evropy. Na tomto území žije 80 milionů lidí (55 procent celkové populace země), což je téměř tolik jako počet obyvatel Německa. Zkusme si spustit třeba aplikaci Rádio Garden a projít křížem krážem jen éterem tisíce kilometrů země, jejíž život záměrně ignorujeme. Rychle zjistíme, že tam všude žijí lidé, jejichž hodnoty se od našich příliš neliší. Uměle vyvolávané nepřátelství, nepodložená obvinění, mediální kampaně, záměrná destrukce vztahů samozřejmě neslouží k evropské spolupráci a dialogu s velmocí, jejíž obyvatelé zažili v minulém století strašlivou válku, kterou připomínají desetitisíce jejích padlých na našem území. Bez důkazů, respektu a tolerance se fabrikuje obraz Ruska jako nepřítele. Z veřejného prostoru téměř zmizela ruská kultura: současná ruská literatura, filmová tvorba, hudba (včetně té populární) je pro českého čtenáře, diváka či posluchače ještě méně dostupná než kdysi stejné umělecké obory ze Západu. Obrana klasické rodiny a biologicky přirozené sexuality je pro dekadentní Západ důkazem „potlačování lidských práv“. Cílem je redukovat pohled na tento kus Evropy jako na rezervaci zavrženíhodného barbarství a nepřátelství zdůvodnit.
Není v zájmu ČR být nepřítelem Ruska, to je jen splněný vlhký sen těch, kteří by se na něj nejraději vrhli jako na tučnou kořist. Je naopak v zájmu naší země udržovat se všemi zahraničními partnery korektní vztahy, nevměšovat se do jejich vnitřních záležitostí, je-li jimi současně respektována Všeobecná deklarace lidských práv OSN, rozvíjet vzájemnou spolupráci. Jistěže můžeme mít v dílčích oblastech rozdílné pohledy, na některých hodnotách se neshodneme. Jsme jiní. Jsme však skutečně lepší? Můžeme o tom vést dialog, hledat řešení. Reálně nás ohrožuje válka – jako důsledek politiky konfrontace, relativizování tradičních a přirozených hodnot a neřízeného přijímání toho, co se za skutečné hodnoty jen vydává.
Tou zdaleka nejdůležitější hodnotou je mír.
Česká republika vstoupila v roce 1999 do NATO, jehož zakládací smlouva ve svém prvním článku zavazuje smluvní státy s odkazem na Chartu OSN k urovnávání veškerých mezinárodních sporů, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržení se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.
Navzdory tomu jen pár týdnů po vstupu umožnila bombardování Jugoslávie, když svolila k přeletům spojeneckých bombardérů přes své území. Následně se svou účastí na ozbrojených „misích“, které státní pokladnu stály téměř 26 miliard korun, v řadě zemí podílela česká armáda – často bez mandátu OSN – na americké intervenční politice, která má pramálo společného s reálnými zájmy ČR a je s citovaným článkem v příkrém rozporu. Na zbrojení se ve světě vydávají astronomické sumy, které – kdyby byly investovány do zlepšení života – by pomohly vyřešit řadu problémů lidstva. Platíme jimi naopak za generování strachu a hrozby totální apokalypsy. A nemusíme uvažovat jen poněkud neurčitý pojem „lidstvo“. Prošustrované miliardy lze jednoduše přepočítat kupříkladu na chybějící byty, podporu progresivních, levných a finančně dostupných technologií na jejich výstavbu či jiné užitečné investice.
Jen pro dvě parlamentní strany – KSČM a SPD však představuje mír významnou hodnotu, jakkoliv je nezbytnou podmínkou normálního života. Komunisté požadují vystoupení z NATO, Okamurovci mají k Alianci rezervovaný postoj. Obě strany jsou médii hlavního proudu ostrakizovány, obě jsou však i předmětem oprávněných výhrad. K těm ovšem nepatří iracionální sprostota a nenávist, která supluje racionální kritiku ve veřejném prostoru. Smutné je, že sociální demokracie, která by byla v tomto ohledu pro velkou část levicově smýšlející veřejnosti přirozenou volbou, nemá odvahu vymknout se ve věci míru závislosti na systému, jehož se stala součástí. A to i navzdory tomu, že se v důsledku příslušností k němu propadá.
Před řádkou let vzniklo díky Eduardu Chmelárovi v Bratislavě hnutí Zjednotení za mier (Společně za mír). V zájmu každé civilizované země je spolupracovat s ostatními na bázi míru, ne války. Hnutí mělo širokou podporu, základní prohlášení podepsalo kolem sedmi tisíc signatářů, pro média a jejich majitele ale nebylo nijak zajímavé. Existuje dodnes. Spojuje lidi různých názorů, ale mír je pro ně společným jmenovatelem, na němž se shodnou. Není však bohužel volební stranou, jakkoliv by taková strana určitě neměla problém s voliči. Ti tak mají jen dvě možnosti – k volbám nejít, nebo se zaťatými zuby volit kompromis.
Co je důležitější, je nabíledni