Ke koncepci klimatických změn: Co dělat? (13. část)

Jan Zeman Komentáře

Jan Zeman pokračuje ve svém seriálu věnovaném koncepci klimatických změn. V dnešním pokračování se dále zaměřil na první kroky nutné ke změně destruktivního směru, kterým se lidstvo vydalo.

Spravedlnost říká, že každý stát by měl mít právo na určitou, postupně se snižující výši antropogenních emisí GHG na obyvatele. Mechanismus prosazující tuto zásadu ale musí inteligentně řešit dva problémy:

a) zohlednění mezinárodní dělby práce. Vyrábí-li Čína asi polovinu světové produkce energeticky náročné oceli a ve velkém ji vyváží, mělo by to být nějak přiměřeně zohledněno při regulaci emisí GHG. Podobných příkladů, resp. problémů je celá řada.

b) zohlednění vývoje počtu obyvatel. Nelze takto zvýhodňovat státy s rostoucím počtem obyvatel a znevýhodňovat státy s klesajícím počtem obyvatel. Stabilizace počtu obyvatel byla, je a bude prvním předpokladem každého reálného úsilí o udržitelnost vývoje včetně klimatického. Podmínkou je ale odstranění bídy, podstatné zlepšení zdravotní péče, zajištění alespoň základního vzdělání, zejména dívek a žen a dostupnosti antikoncepce. Pokud se podaří odstranit bídu, je reálné řešit i další uváděné podmínky. Snaha některých v EU prosazováním masové migrace z Afriky a Asie do EU je cynická nejen proto, že se z těchto zaostalých států snaží odčerpat vzdělanější a schopnější občany a tím v nich podvazovat rozvoj a prohlubovat zaostalost, ale také tím, že bez potření chudoby v nich nelze zastavit populační explozi v subsaharské Africe a tím i zvyšování potenciálu migrace. Podivné je, že ve sdírání rozvojových států velkými nadnárodními firmami i vyspělými státy tito aktivisté zásadní problém nevidí.

Nutnou podmínkou účinné politiky ochrany stability klimatu je používání indikátorů kvality života, ekologické stopy a indexu trvale udržitelného blahobytu (ISEW). Není nutné, a vzhledem k vládnoucím ekonomům, ani účelné hned rušit stávající zavádějící indikátor hrubého domácího produktu (HDP). Konečně, východiskem výpočtu indikátoru ISEW je právě HDP, a to i ve stávající značně pokřivené podobě.

Další nutnou podmínkou je trpělivé vyjednávání o celosvětově únosné politice ochrany stability klimatu. Při podílu EU, včetně Velké Británie, na celosvětových emisích GHG nižším než 10 % ani případný úspěšný přechod států EU ke klimaticky neutrální ekonomice a společnosti celosvětově mnoho neřeší nemluvě o skutečnosti, že přesun špinavých či na emise GHG náročných výrob do rozvojových států z hlediska životního prostředí a ochrany stability klimatu neřeší vůbec nic. Emise GHG způsobují skleníkový efekt a při své rostoucí koncentraci rozvrat stability klimatu nezávisle na místě emise. Jinde ve světě porostou emise GHG násobně rychleji, než se budou ve státech EU + Velká Británie snižovat. Jak jsem v předchozích dílech, kázal na řadě příkladů, základem vyjednávání s rozvojovými státy nemůže být nekvalifikovaná, či spíš stupidní Zelená dohoda pro Evropu.

Součástí vyjednávání podmínek prosazování klimaticky neutrálního rozvoje musí být respektování charty OSN, tj. zejména zásady mírové koexistence jednotlivých států (právě krachem končící dvacetileté zavádění svobody, demokracie a západních hodnot v Afganistanu je varovné, ale jde jen o onu pověstnou špičku ledovce), zásady nevměšování do vnitřních věcí druhých států (politika Západu v čele s USA jako samozvaného světového četníka je naprosto nepřijatelná a úsilí o klimaticky neutrální rozvoje paralyzuje), zásady svrchovanosti jednotlivých států nad svými přírodními zdroji (drancování přírodního bohatství těch či oněch států nadnárodními firmami je zjevně nepřijatelné) a zásady přiměřené soběstačnosti jednotlivých států, zvláště pak v oblasti pitné vody, potravin, paliv a energie. Je trestuhodné, že čeští prosazovatelé Zelené dohody pro Evropu ignorují nesoběstačnost ČR v potravinách našeho klimatického pásma a chtějí ji dál prohloubit, pád ČR do energetické závislosti na jiných státech (uvažovaná náhrada uhlí zemním plynem je pro ochranu stability klimatu mírně negativní, byť je nám nalháván opak) a negativní sociální dopady včetně prohloubení bídy významných vrstev obyvatel ČR. Tím ušlechtilou myšlenku úsilí o klimaticky neutrální rozvoj ČR těžce kompromitují. Zbytečné je pak si stěžovat na (známou) neschopnost Čechů a české elity či spíš pseudoelity obzvlášť diskutovat o vážných problémech současnosti.

Otevřená je otázka šíře povinnosti respektovat základní lidská práva. Všichni občané by měli mít právo na důstojný život, v první řadě na život v bezpečí, na život nikoliv v bídě a na přiměřený rozvoj. Tzv. politické svobody nemohou sloužit k tvrdému sociálnímu útisku neprivilegovaných. Nelze diskriminovat menšiny, ale také zájmy menšin nelze utiskovat či dokonce šikanovat „normální“ většinu, jak se děje stále více v západním světě pod taktovkou vedení EU a demokratů v USA. Přehlížet to, je nechvalné pštrosí strkání hlavy do písku.

S výše uvedeným je úzce spojena potřeba veřejného vlastnictví základních přírodních zdrojů, základní infrastruktury technické (dopravní infrastrukturu, komunikace, trubky a dráty, ne o přípojky ke koncovým spotřebitelům), sociální (rozhodující část školství, zdravotnictví a sociální péče), a ekologické (optimální je zahrnout do veřejného vlastnictví celý lesní půdní fond a všechny vodní zdroje, výjimku lze připustit pro menší vodní plochy). Otázkou zůstává, jak zajistit účinnou ochranu zemědělské půdy, dále velkých strategických podniků (jde zejména o zbrojovky, velké doly, velké systémové elektrárny a teplárny, velké chemičky a velké farmaceutické firmy) a jejich efektivního řízení. Pokud by řízení mělo probíhat jako řízení státního podniku Česká pošta českým státem, tj. záměrně špatné řízení s cílem dokázat, že stát je nejhorší hospodář, pak se dál než k rozvratu nedostaneme. Musí být zakázán jak tzv. outsourcing (nejčastěji slouží k tunelování hlavních činností nebo veřejných rozpočtů) a pronájem. Přístup používaný u lesů ve veřejném vlastnictví (zákaz pronájmu) je nutný, nemá-li docházet k jejich vysávání soukromými subjekty. Je nutné jej uplatňovat ale i u řady dalších aktivit.

Že se za zbrojovkami v soukromém vlastnictví táhnou v lepším případě neproduktivní závody ve zbrojení, v horším ničivé války, je veřejným tajemstvím. Že se za doly, zejména velkými, táhne vážně narušené životní prostředí, nejednou i otrávená či dokonce komplexně zničená krajina, včetně vytváření umělých potřeb a blokování snah o útlum těžby, je známé. Supí strategie majitelů dnešních utlumovaných uhelných dolů v Evropě nepřekvapuje. Majitele uzavíraných dolů nelze odškodňovat mnohonásobky jejich hodnoty, jak se děje v Německu. Mělo by být známo, že se efektivněji rozvíjí elektrizační soustavy států, které mají nejen elektrorozvodné sítě, ale také velké systémové elektrárny ve veřejném vlastnictví. Velké chemické výroby jsou kontroverzní, neboť hon za ziskem vede k podceňování rizik jak ve vlastní výrobě, tak při zkoušení nových produktů, tak při nakládání s odpadem. Státní dozor zde tu a tam selhává, o rozvojových státech nemluvě. Nemusí tomu být nutně z důvodů korupce.

Výsledky mnohaleté snahy části ekologů o rozbití velkých státních energetických podniků, zejména a.s. ČEZ, s cílem snadněji potopit jaderné elektrárny, jsou tragické. Tito ekologové-energetici přispěli k brždění rozvoje jaderné energetiky v ČR a spolu odpovědni za asi 860 mil. t emisí CO2 za 18 let vyprodukovaných navíc, dále za zmaření využívání tepla Jaderné elektrárny Dukovany k vytápění Brna, tepla Jaderné elektrárny Temelín k vytápění Českých Budějovic, Písku, Tábora a Strakonic (s dvacetiletým zpožděním se začíná budovat horkovod do Českých Budějovic, navíc má pokrýt jen asi 50 % potřeby města teplem), tepla Elektrárny Dětmarovice k vytápění Karviné, tepla Elektrárny Chvaletice k vytápění Kolína, čtyřleté zpoždění dostavby horkovodu z Elektrárny Mělník do Prahy ad. Nechtěně přispěli i k privatizaci elektráren a.s. ČEZ Chvaletice a Počerady, jež ČEZ chtěl zavřít, uhlobaronovi Pavlu Tykačovi, jež je hodlá dál provozovat. Sice to nechtěli, ale ve výsledku k tomu přispěli a nejen klima dostalo opět pořádně na frak. Hlavními aktéry této tragédie ale byla kromě obrazoborectví Klausova zlá ekonomická transformace ekonomiky ČR v režii západního kapitálu, jejíž základy později nebyly dotčeny, a špatná energetická politika EU.

Tři ožehavé problémy ekonomického mechanismu

Z hlediska ekonomického mechanismu máme tři ožehavé problémy:

a) přenos externalit od původců na poškozené,

b) ekonomické ocenění a zpoplatnění poškozování a ničení přírodních zdrojů,

c) ekonomické ocenění a zpoplatnění využívání přírodních zdrojů.

Samozřejmě, obchodní, občanský ani jiný zákon nesmí stanovovat, že tzv. objektivní škody, tj. škody způsobené řádným provozem povolených technologií, nese poškozený, nikoliv původce, viz ČR od 1. ledna 1992. Problém je, že ani uzákonění povinnosti tyto škody hradit v zákonu praxi nemusí příliš změnit. Dokonce i v případě, že externality z velké části způsobuje jeden hlavní zdroj, např. velký důl, elektrárna nebo chemička, je těžké a u soudu prakticky nemožné dokázat, že konkrétně zjištěné ekonomické škody způsobila právě ona a ne jiné subjekty. Proti posudku o škodách obvykle stojí posudek škody popírající, prodejných expertů má nejen česká společnost víc než dost. Pokud je původcem externalit velký počet drobných „původců“ (klasicky lokální vytápění nebo auta), je soudní ochrana zjevně nereálná.

Situaci v ČR zhoršilo rozehnání týmů Vladimíra Voráčka, kvantifikující ekonomické škody na životním prostředí, na jaře 1990 (pozdější pokusy je nahradit stanovováním škod na základě dotazování občanů na ochotu platit za zlepšení životního prostředí či ochoty přijímat peníze za život v narušeném životním prostředí byly nepřekvapivě slepou uličkou, tragická situace v ČR po roce 1989 je i zde reálnou daní za neoliberální transformaci ekonomiky ČR bez právního rámce). Někteří ekologové k ní přispěli prosazením stanovování náhrad tzv. ekologické újmy, která se ale omezuje jen na poškozování ekosystémů, takže velká část ekonomických škod na životní prostředí je mimo.

Asi jediným reálným řešením je přiměřeně zdaňovat příslušné činnosti. Stávající spotřební daň, v ČR uvalená na tabákové výrobky, alkoholické nápoje a pohonné hmoty, je užitečná, ale zdaleka nestačí, a to nejen svou nedostatečnou výší. V případě motorové nafty by měla mít sazbu asi o 4 Kč/l vyšší. ČR má také energetickou daň – na pevná paliva, na plynná paliva a na elektřinu. Ta je ale svou výší zcela nedostatečná. Nejžhavějším kandidátem na rozšíření spotřební či ekologické daně jsou tudíž fosilní paliva., resp. emise CO2ekv., které se na ně a na některé další činnosti vážou.

O principu by nemělo být pochyb – měla by být zpoplatňována všechna fosilní paliva a to již při těžbě a přímo úměrně emisím GHG, která tato paliva provází od těžby až po spotřebu. Zde je ale vážný metodologický problém: pokud zvolíme například sazbu 2 % HDP (v ČR v roce 2019 by šlo asi o 922 Kč/t emisí CO2, resp. CO2ekv.), v zemi těžby a exportu půjde nejspíš o jinou částku. Dopracovat se k přijatelné výši sazby daně za emise GHG znamená zavést vyrovnávací sazbu pro dovážená fosilní paliva jako rozdíl mezi sazbou u nás, v našem ilustrativním příkladu 922 Kč/t emisí CO2ekv., a sazbou v exportující zemi. Toto platí jen za podmínky, že exportující země bude vyvážené fosilní palivo daní za emise CO2ekv. opravdu zatěžovat. V opačném případě lze volit základní sazbu.

Ekonomické ocenění ničení přírodních zdrojů

Otázka, jak ekonomicky ocenit ničení přírodních zdrojů, je zásadně závislá na výši jejich ekonomického ocenění. To zásadně závisí na míře jejich nedostatkovosti a potřebnosti. Je-li vzduchu či čisté vody dostatek, jejich ekonomická hodnota klesá na mizivou částku. Trh omezenost přírodních zdrojů zohledňuje jen tak, že se rostoucí deficit určitého přírodního zdroje projevuje jeho rostoucí cenou, buď přímo přírodního zdroje, nebo příslušné suroviny z něj získané. Problematičnost ekonomického ocenění omezených přírodních zdrojů dobře ukazují jevy jako klesající rozsah veřejné zeleně ve městě nebo rostoucí nedostatek vody, zvláště pak pitné. S růstem deficitu omezeného přírodního zdroje může růst jeho cena do závratných výšek a za určitých okolností zcela zruinovat příslušné spotřebitele, což mohou být i celé společnosti. Existují ale i opačné trendy: rozšíříme-li veřejnou zeleň ve městě, podle stejného kritéria klesne její ekonomická cena. Podobně u pitné vody (opatření nového zdroje pitné vody je obvykle podstatně dražší ve srovnání se zdrojem stávajícím, o externalitách při výstavbě přehrady nemluvě) nebo u ložiska nerostné suroviny, pokud se objeví a začne využívat jiné ložisko na stejnou surovinu, třeba i na opačném konci světa. Samozřejmě, lze zastavit těžbu a příslušnou surovinu ponechat v zemi. Lze ale také příslušné ložisko znehodnotit, např. promícháním při odklízení nadložních hornin.

Ekonomické ocenění omezených přírodních zdrojů tudíž lze řešit více způsoby:

  • jde-li o součást globálních životodárných ekosystémů, pak je jejich ekonomické hodnocení nekonečně vysoké (mělká moře v tropickém klimatickém pásmu, tropické deštné pralesy atd.). Zločinný přístup prezidenta Brazílie, že amazonský tropický deštný prales je brzdou rozvoje a je nutné ho vymýtit (i s tam žijícími indiány), na tom nic nemění, byť něco vysvětluje.
  • obdobný charakter má půda, lesní a vodní zdroje. Používaná ekonomická ocenění jsou náhradní, v praxi pak silně deformovaná množstvím výjimek a nízkých sazeb. Ocenění zemědělské půdy pro potřeby poplatků za odnětí pro nezemědělské účely by mělo činit minimálně stonásobek čisté tržní produkce, vypěstované na příslušné půdě, zvýšené o 10 % na mimoprodukční funkce orné půdy a o 50 % na mimoprodukční funkce luk, pastvin, vinic, chmelnic a ovocných sadů. Ocenění lesní půdy pro potřeby poplatků za odnětí pro nelesní účely by mělo činit 100 či 120násobek čisté lesní produkce + 400 % na mimoprodukční funkce hospodářského lesa, 600 % lesa zvláštního určení a nejméně 2000 % lesa městského, příměstského, lázeňského, rekreačního a zvlášť chráněného území, kde by ale odnímání mělo být v zásadě nepřípustné, podobně jako u lesů ochranných. Vzhledem k různorodosti neuvádím poplatky za odnětí ostatní půdy. K osvobození by mělo docházet jen v případě konverze v rámci trojúhelníku „zemědělská půda – lesní půda – vodní plochy“, rozhodně ne na stavby dopravní infrastruktury, průmyslových zón, nových obytných čtvrtí v souladu s územním plánem apod. Tato a podobná osvobození svědčí o pohrdání ochranou půdy společností.
  • Ložiska nerostných surovin zničená pomícháním, např. v rámci odklizu nadložních hornin, by měla být ekonomicky oceněna a taková praxe zpoplatněna výši ekonomické hodnoty surovin v nich obsažené, např. nejvyšší průměrnou roční tržní cenou, dosaženou u příslušné suroviny za posledních 10 let.

Ekonomické ocenění využívání přírodních zdrojů

Problém ekonomického oceňování využívání přírodních zdrojů má více podob.

  • Odčerpávání tzv. absolutní renty, odtud i neuskutečněný návrh na znárodnění půdy za Velké francouzské buržoazní revoluce 1789-94 a uskutečněné zestátnění půdy v sovětském Rusku krátce po 7. listopadu 1917 s cílem zlevnit výrobu potravin a tím i cenu pracovní síly a v Rusku i s cílem zlikvidovat předkapitalistické společensko ekonomické formace v asijské části Ruska.
  • Odčerpávání diferenciální renty z titulu využívání úrodnějších půd, kvalitnějších nebo příznivěji uložených ložisek nerostných surovin a využívání dalších přírodních zdrojů apod.

V praxi se v určitém rozsahu odčerpává diferenciální renta z obhospodařování úrodnějších půd, resp. daň ze zemědělské půdy je diferencována vzhledem k předpokládané výnosnosti různě úrodných půd. Může mít i podobu diferenciace poskytovaných dotací. Podobná diferenciace v případě využívání ložisek nerostných surovin se ale v ČR neuplatňuje, podobně zpoplatnění využívání spádu vodního toku aj. Jsou ale státy, které takové zdanění používají, klasicky státy ve velkém těžící a vyvážející ropu.

Sazby úhrad za těžbu nerostných surovin jsou v ČR jednak za zabranou plochu (100-1000 Kč/ha za každý i započatý hektar těžebního prostoru), jednak z objemu těžených nerostů, diferencované podle druhu těžené nerostné suroviny. Sazby za zabranou plochu mají charakter kompenzace vzniklých škod. Proto jsou příjmem územně příslušné obce. Sazba z objemu těžených nerostů je platbou za jejich využívání. V ČR nesmí převyšovat 10 % průměrné tržní hodnoty těžené suroviny v předchozím roce. Zpravidla je mnohonásobně nižší, takže má charakter odpustku hříchů. Její výnos je z části příjmem státu, z části krajů a slouží k zahlazování následků těžební činnosti, tj. ke kompenzaci škod. U hlubinné těžby uhlí jde o 0,5 %, u povrchové těžby jde o 1,5 % jeho průměrné tržní hodnoty za rok. ČR nechává využívat své nerostné bohatství za částky zpravidla nižší, než jsou škody způsobované příslušnou těžbou. Prý jako v kolonii.

Společenská řídící praxe v ČR využívá také poplatků k vytváření finančních rezerv na předpokládané budoucí nutné činnosti. Jde zejména o:

  • Poplatek, jehož výnos vytváří rezervu na rekultivace těžbou devastované půdy. Je popřením smyslu a ostuda státu ČR, že umožňuje tyto peníze soukromým těžařům uhlí používat na běžnou činnost včetně vyplácení dividend. Může se snadno stát, že náklady na rekultivaci budou „znárodněny“ na účet daňových poplatníků.
  • Poplatky na vázaný účet jako rezerva na budoucí rekultivaci skládky po skončení její životnosti. Jejich funkce je podobná jako u nákladů na rekultivaci těžbou devastované půdy.
  • Odvod na vázaný účet jaderné koncovky. Plátcem jsou jaderné elektrárny, sazba odvodu činí aktuálně 55 Kč/MWh v jaderné elektrárně vyrobené elektřiny. Na vázaném účtu jaderné koncovky se shromažďují peníze na budoucí zneškodňování vyhořelého jaderného paliva, nepodaří-li se jej přepracovávat na nové jaderné palivo, a jaderné elektrárny po skončení její životnosti. Problém je, že stávající výše sazeb je nízká, měla by činit asi 100 Kč/MWh.

Celý seriál článků k tématu najdete zde:

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.