Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, kam společnost přivede dnešní verze korektnosti a proč hrozí vymřením politické satiry.
V minulosti se za korektního považoval člověk, který se vyjadřoval o věcech s rozmyslem, v souladu s fakty a tím, co o nich věděl, slušně, jak se i říkalo decentně, a stejně tak i jednal. V poslední době se ale význam pojmu „korektní“ velice proměňuje a dostává se do uvozovek.
Za „korektní“ chování, ba i myšlení, se považuje dávat si velký pozor na ústa i na prsty, které píší nějaký text, aby člověk náhodou neřekl nebo nenapsal něco, co by mohlo být libovolně, a třeba i cíleně a zlovolně vyloženo jako nedostatek respektu vůči některým minoritám nebo rasám. Ovšem s výjimkou rasy bílé, které se tato „korektnost“ samozřejmě netýká a osob, které jsou – kupodivu, kdo by to řekl? – srozuměny s pohlavím, jež jim nadělily genetika i s celou matičkou přírodou. Že by byl i Pánbůh chybující, nepozorný, senilní a roztržitý a nevšiml si, jakou duši to klade do jakého těla? Dnes se už člověk opravdu nemůže spolehnout vůbec na nikoho a na nic!
Jaký je cíl této formy falešné korektnosti, je docela evidentní. Zbývá pouze otázka, nakolik je tento cíl sledován záměrně, organizovaně a s podporou různých kruhů, které se k němu vztahují úmyslně. Nebo je to pouhý neblahý důsledek shody okolností provázejících kulturní, myšlenkový, vzdělanostní, politický i mocenský úpadek Západu? Úpadek z přesycenosti, nudy a bezradnosti?
Ať se jedná o případ první nebo druhý, výsledek může být shodný. Tím výsledkem je dosáhnout ve společnosti atmosféry strachu z autonomního projevu. A nejenom projevu, ale dokonce i ze samotného myšlení. Toto není krok zpět, ale mohutný skok do nejhlubší hlubiny totalitních systémů. Společnost, ve které se lidé bojí vyslovit svůj názor na celou řadu věcí a jevů, není svobodná.
Trestem za „neopatrnost“ při vyjádření názorů a postojů je zde ostrakizace jedince. Společnost se k němu odvrátí zády a neposkytne mu vůbec nic z toho, nač má při svém vzdělání a kvalifikaci nárok. A zde stačí velice málo. Osobně znám případ velice odborně zdatného pracovníka jedné velké nadnárodní instituce, který si všiml, že jedna jeho kolegyně „jest skutečně ženou“, což neopatrně vyjádřil nijak vulgární zmínkou, jež byla označena za sexistickou. Následovalo přesně to, co popisuje Milan Kundera ve svém románu Žert nebo v povídce Nikdo se nebude smát (Směšné lásky). A propos, Kundera ovšem píše o padesátých letech v totalitním Československu, nikoliv o době úžasné svobody a ještě úžasnější demokracie prvních desetiletí 21. století.
Atmosféra kolem onoho muže, jenž při pohledu na ženu patrně pocítil totéž co lovec mamutů, římský senátor, feudální rolník, lovec kožešin, zlatokop na Aljašce, aristokrat na dvoře Ludvíka XIV., spisovatel, továrenský dělník 19. století, učitel ve století následujícím nebo bezdomovec v báječných časech svobody a demokracie, zkrátka asi to, co cítí téměř každý muž, tak tato atmosféra kolem jeho osoby nejprve vydatně zhoustla. Nebylo obočí, jež by při setkání s ním nenabylo chmur. Nebylo oka, jež by se nezabodlo do jeho nekorektní tváře jako hrot jedovatého šípu. Byl předvolán před mravní komisi oné instituce. Potom se hustá atmosféra rozplynula proměnou v ignorování existence jeho osoby. Stal se vzduchem, skrze který bylo možné projít bez povšimnutí. Duchové nebývají méně viditelní. A pak následoval vyhazov z práce a příslušný posudek od „uliční organizace KSČ“. Pardon, trochu jsem zapomněl, že žijeme ve svobodné a demokratické společnosti, která lidi posuzuje hlavně podle toho, co umí. Samozřejmě „jenom“ od zaměstnavatele.
V některých západních zemích hrozí člověku, který osloví osobu, již příroda vybavila zřetelnými znaky jednoho konkrétního z jediných dvou existujících pohlaví, oslovením, se kterým se tato osoba neztotožňuje, soud, trest a možná i kriminál. Nedávný případ jednoho slávistického útočníka, který se dosud nijak neprokázanou poznámkou možná dotkl rasy hráče jiné pleti než bílé, skončil vysokým trestem, zatímco fyzické napadení mimo hřiště nebo ve stejném zápase velice hrubý útok na brankáře bílé pleti zůstaly téměř bez trestu. Hlavně se těmito útoky skoro nikdo mediálně nezabýval. Co znamená brutální fyzické násilí proti nekorektní poznámce, že?
Kdyby televizní moderátor, který zpovídá mladou bytost, jež se sama považuje za „nebinární“, zatímco příroda ji vyslala na svět jako ženu, a to se vším všudy, tedy i s gesty, pohyby, mimikou, zabarvením hlasu, reakcemi na překvapení a podobně, kdyby tento moderátor položil té osobě, jež se zuby nehty brání být tím, kým je, tedy ženou, dvě tři naprosto zásadní otázky, jaké by snadno odhalily, kde se vlastně skrývá celý problém, tak by ten moderátor v oné „korektní“ televizi skončil. Nevyjádřil by dostatečný respekt k nebinární osobě. Proto tyto otázky moderátor nepoložil. Ano, takový rozhovor v televizi skutečně nedávno proběhl.
A úplně stejný osud by potkal člověka, který by položil dvě tři otázky šité na tělo mužům, kteří se převlékají za ženy a svoji neexistující ženskost se snaží nahradit bujnými parukami, tlustými vrstvami šminek a neobratnou chůzí mužských zadních tlap velikost 46 obutých do Popelčiných střevíčků, nota bene na hodně vysokém podpatku. To, co se tak vehementně dožaduje respektu a uznání vlastně za následování hodnou normu, by obojího mělo být asi hodno.
Doba, do níž přivál západní vítr emise šílených nápadů, likviduje nejenom osoby samostatně myslící [1] a autonomní ve svém úsudku, stejně tak jako lidi přímé a otevřené, ale v podstatě vylučuje možnost, že by se mohl zrodit spisovatel-satirik, nějaký takový Gogol, Mark Twain, Hašek nebo Karl Kraus. Gogol dokázal napsat a vydat Revizora nebo Mrtvé duše i v carském Rusku, což byl jistě výkon. Bachovu absolutismu v c. a k. mocnářství trvalo nějakou dobu, než konečně vyhnal rýpavého Havlíčka-Borovského do Brixenu. Zato „korektní“ poměry postupují úplně jinak. Proč by bojovaly se satiriky a kritickými spisovateli, když stačí nedopustit, aby se vůbec nějaké takové osoby objevily? Jestliže se veřejný prostor stane natolik „korektním“, že se budou lidé bát i myslet, aby jim jejich myšlenky náhodou nějaký šílenec nebo kolaborant se systémem nepřečetli z tváře, pak bude vymalováno. Systém jednou provždy zvítězí nad myšlením, a tím porazí své případné kritiky kontumačně.
[1] Osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zlikvidovala selektivně vybraná nepodložená a nezdůvodněná opatření, přijatá údajně proti koronaviru.