Každé hodnocení toho, co se událo v Afghánistánu, musí zahrnovat i katastrofální výkon médií v roli válečných roztleskávačů.
Média nyní hledají obětní beránky, ale před 20 lety usnadnila katastrofální zásah v Afghánistánu, píše komentátor George Monbiot.
Monbiot si všímá toho, že v médiích nyní probíhá horečná snaha o to, aby za válku v Afghánistánu nenesli odpovědnost ti, kteří ji začali. Kritika Joe Bidena nebo Borise Johnsona za evakuaci je na místě, ale co ti, kteří bez realistických cílů a bez plánu odchodu tuto válku začali? Vina tady leží na americkém prezidentovi George W. Bushovi a britském premiérovi Tony Blairovi.
Blair se před krátkým časem sebeočistil a přenesl vinu na prezidenta Bidena. Mezitím byl všem těm, kteří před dvaceti lety tuto válku v jejím počátku kritizovali, upřen přístup k médiím. Proč? Protože by to znamenalo odhalit roli médií při podporování vzniku tohoto konfliktu.
Monbiot dále říká, že každé hodnocení toho, co se událo v Afghánistánu, musí zahrnovat i katastrofální výkon médií. Média měla roli roztleskávačů konfliktu a s disentem se zacházelo jako s něčím nesnesitelným. Monbiot ukazuje v textu příklady toho, jak se k válce stavěla přední média a novináři v Británii. Těch pár novinářů, kteří s válkou nesouhlasili, se v deníku Telegraph dostalo na seznam „užitečných idiotů Usáma bin Ládina“. Byli obviňování z toho, že jsou protiameričtí, že jsou pro teroristy, byli zesměšňováni, haněni a dehonestováni téměř všude. Dokonce došlo i na výhružky smrtí pro ty, kdo se proti válce veřejně postavili.
Tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell se dokonce snažil přesvědčit katarského emíra, aby cenzuroval televizi Al-Džazíru, jeden z mála kanálů, který vytrvale zpochybňoval spěch do války. Když neuspěl, tak USA bombardovaly kancelář Al-Džazíry v Kábulu.
Ve vysílacích médiích dostali prostor téměř výhradně ti, kteří válku podporovali. Podobně tomu bylo i v případě invaze do Iráku, když na stanici BBC dostali odpůrci tohoto kroku celkem 2 % vysílacího času.
Monbiot se ptá dále: proč je tolik médií tak krvežíznivých? Proč tak milují bomby a kulky a naopak tak málo diplomacii?
Po krvi je vrozená poptávka. Monbiot vzpomíná na svoji novinářskou praxi a na okamžik, kdy začal odvětví, kde pracuje, nenávidět. V roce 1987 produkoval aktuální program pro BBC World Service. Byl zrovna nezajímavý zpravodajský den. Žádná z reportáží nám neposkytla hlavní trhák pro program. Deset minut před vysíláním se otevřely dveře studia a vešel redaktor. Zatleskal a zvolal: „Skvělé! 110 mrtvých na Srí Lance!”“ Zprávy jsou podívaná a nic nepřináší takovou podívanou jako válka, konstatuje Monbiot.
V Británii je dalším faktorem neschopnost vyrovnat se s britskou koloniální historií. Celá století se zájmy národa míchaly se zájmy bohatých, které zase závisely na koloniálním lupu a na vojenských dobrodružství. Takže podpora válek v zámoří, jakkoliv katastrofálních, byla vlasteneckou povinností.
Přes katastrofální porážku v Afghánistánu se nikdo nepoučil. Média stále píšou uklidňující lži o válce a okupaci a snaží se dodat nové ospravedlnění pro zahájení války – hlavní z nich má být teď zajištění práv žen. Tato otázka je sice klíčová, ale nikdy mezi původními válečnými cíli nefigurovala. Ostatně ani svržení Tálibánu.
Ti z nás, kteří proti válce bojovali, nebyli proroky. V médiích vám sice projde ledacos, ale ne odpor proti válce vedené vaším vlastním národem. Tedy, pokud vaše důvody nejsou výhradně praktické. Pokud jsou vaše pohnutky lidumilné, jste od toho okamžiku označen za fanatika, popisuje Monbiot svoje zkušenosti. Ti, kteří argumentují pomocí bomb a raket, jsou tak „umírněnci“ a „centristé“. Naopak ti, kteří proti válce brojí slovy, jsou „extremisté“. A na nepříjemnou skutečnost, že „extremisté“ měli pravdu a „centristé“ se mýlili, se dnes usilovně zapomíná.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.