Ekonomka Ilona Švihlíková srovnává volební programy stran pro parlamentní volby. Dnešní téma je hospodářská politika.
Možná se čtenář bude hned na úvod divit, proč začínám tématem hospodářské politiky, a nikoliv tématem veřejných financí, zejména daní, nebo svým „oblíbeným tématem“, což je mzdová konvergence. Na tato témata rozhodně dojde, ale přesto se domnívám, že právě komplexní téma hospodářské politiky o programech stran a hnutí (a potažmo taky o nich samotných) dosti vypovídá.
Hospodářská politika jako „naddisciplína“ musí ukázat, že je program vnitřně koherentní, tj. propojený s ostatními částmi programu a že v něm nejsou vnitřní rozpory. Pokud jsou, jde to poměrně rychle poznat. Za druhé, hospodářská politika ukáže priority uskupení, např. jestli vidí hlavní problém ve veřejných financích a v ničem jiném, nebo oblasti „levné práce“ atd. Za třetí, právě sekce hospodářská politika (pokud se tedy vůbec v programu vyskytuje) ukáže, do jaké míry je kandidující subjekt schopen vnímat změny ve světové ekonomice – což je tedy po pandemii sakra velké téma – nebo si jen omílá své ideologické floskule a kopíruje program starý dvacet let, aniž by si mezitím daný subjekt uvědomil, že jaksi proces globalizace se mění a měnit bude.
S tímto úvodním slovem je možné konstatovat, že sekce hospodářská politika se v řadě programů vůbec nevyskytuje, což mnohé prozrazuje, podobně jako u představitelů politických stran, kteří chtějí být ministry financí a neorientují se v základních číselných řádech (viz pořad CNN Prima News).
Začneme nejprve u stran tvořících vládní koalici.
S hnutím ANO budeme rychle hotovi, protože sekci „hospodářská politika“ vůbec nemá a v celém programu se těžko bude hledat něco, co by vyjadřovalo nějakou hospodářskou linii. Není divu, hnutí od svého začátku sází na marketing, nemá žádné ideové ukotvení. Značnou vyprázdněnost najdeme i v dalších částech, kdy se budeme věnovat daním, mzdám atd.
Opakem tohoto přístupu je sociální demokracie, bojující za svoje setrvání v Poslanecké sněmovně. Její program je dosti podrobný (i když ani zde nenajdeme vyčíslení jednotlivých kroků, které pravda nebývá často ani v programovém prohlášení). Sociální demokracie reflektuje jak následky pandemie, tak levnou práci, tak i odolnost ekonomiky. Troufnu si tvrdit, že problémy této strany nespočívají v nekvalitním programu a budou ležet někde jinde. Program je dosti dlouhý a zahrnuje celou řadu kroků směřujících ke zlepšení postavení ČR v mezinárodní dělbě práce.
Celkově zklamáním je program koalice Spolu. Ne snad, že by autorka souzněla s jejich viděním světa, ale je dostatečně psychicky připravená na to, aby si přečetla koherentní pravicový program. Jenže ten u Spolu prostě chybí. Hospodářská politika jako koherentní sekce neexistuje, v programu najdeme roztříštěně určité body, které indikují, co si asi tak koalice tří pravicových stran představuje. Kupodivu nechybí téma odlivu zisků z ekonomiky, které by koalice řešila tím, že by zvýhodnila reinvestice. Zřejmě estonská inspirace. Naprosto chybí úvahy o po pandemické obnově, ale i celkový makroekonomický kontext – je to možná dáno i tím, že strany hlasovaly odlišně u jednoho z klíčových zákonů minulého roku, zrušení superhrubé mzdy. Program je kupodivu hodně „zelený“, ale z hlediska hospodářské politiky neskutečně intelektuálně slabý.
Podrobně rozpracovaný program mají Piráti a STAN. Ti, kteří patří k oné „úchylné“ menšině, která čte programy, už zjistili, že se nečte snadno, protože je rozdělen do mnoha kapitol, témata nejsou jasně ohraničena a vzájemně se prolínají. Tato koalice nehovoří o levné práci, ale o levné ekonomice. Lze konstatovat, že diagnóza problému je podobná jako u ČSSD, ale jsou tu jiná řešení. Koalice se na problém závislé ekonomiky se mzdovým stropem dívá spíš optikou firem. Uvádí, že české firmy mají nízké marže a že nejsou v pozici finálního tvůrce ceny (jsou price taker, nikoliv price maker). Tato koalice vidí řešení ve zlepšení podmínek pro podnikání, zavádění nových technologií, podpoře inkubátorů, podpory pro malé lokální firmy, zmiňují rovněž cirkulární ekonomiku (oběhovou), která se očividně stává novým hitem. Což autorce nevadí, protože jde vlastně o označení výřezu lokální ekonomiky. V dalších částech se pak budu věnovat specifickému fenoménu – politické strany a hnutí velmi často operují s „živnostníky“, ale slovo zaměstnanec se téměř nevyskytuje.
KSČM sice nemá ve svém programu přímo hospodářskou politiku, ale najdeme řadu prvků hospodářské politiky, včetně postpandemické reflexe, v části „Oživení ekonomiky a společenského života“, KSČM konstatuje, že strategickým cílem je socialismus. Zde uvádí své představy o státu, odmítá jeho privatizaci, chce posílit strategickou kontrolu v důležitých podnicích. Ať už smýšlíme o programu KSČM jakkoliv, najdeme zde konkrétní vodítka a programové body.
Program SPD nemá část věnovanou přímo hospodářské politice, ale hned na začátku uvádí několik klíčových bodů, které program spojují – nesmí být oslabena suverenita státu, který podle SPD v pandemii ukázal svou zranitelnost a také rozklad státní správy. Ze strategických úvah jistě stojí za zmínku definice národního ekonomického zájmu, což se týká energetiky, potravin, přírodních zdrojů atd. Dalo by se konstatovat, že SPD v programu stanovuje strategické priority, není v nich přehnaně vágní, ale jen málokdy naznačuje, jak danou prioritu naplnit.
Vzhledem k volebním průzkumům jsem zařadila i hnutí Přísaha, které je nejvíce spojována s Robertem Šlachtou. Návrhy týkající se daní, postavení a role státu atd. jsou zmíněny spíše útržkovitě, nejvíce v části „Pracovitost se musí vyplatit“. O koherenci nelze mluvit, ale najdeme tu reflexi několika závažných programů, ať už je to růst cen, zneužívání postavení nadnárodních firem (včetně transferových cen, čemuž budeme věnovat pozornost v další části), ale i postavení seniorů na trhu práce. Z hlediska hospodářské politiky zmiňme odpor vůči euru (což sdílí s SPD). Nechybí ani návrhy, které jsou dosti mikroekonomické ve své podstatně, jako např. úhrada DPH jen z uhrazených faktur (opět najdeme i u SPD). Další náznaky hospodářského uvažování najdeme u postavení seniorů na trhu práce (i trhu práce se budu věnovat ve zvláštním díle, koneckonců většina z nás žije ze mzdy), nebo u nutnosti, aby stát investoval.
Sečteno a podtrženo, bylo by asi naivní čekat od volebních programů, notabene za situace, kdy marketing jede naplno, podrobný náhled na to, jakým směrem by se měla ČR po pandemii vydat. Nicméně, vágnost a v některých případech doslova intelektuální bída je varujícím znamením. Podrobnější představu nabízí ČSSD a koalice Pirátů a STAN, i když řešení je z odlišných pozic. Určité zajímavé prvky najdeme i u KSČM, která deklaruje otevřeně cíl socialismus, také u SPD a částečně i u Přísahy. Program SPOLU zřejmě narážel na to, že tři strany se sice spojily v jednu volební koalici, ale v řadě klíčových témat se rozcházejí, eurem počínaje a zrušením superhrubé mzdy konče, což ovšem o udržitelnosti takovéto koalice něco vypovídá. Hnutí ANO vždy bodovalo zcela jinými věcmi než propracovaným programem, čemuž i program zveřejněný na začátku roku odpovídá. Přesvědčíme se o tom i v dalších částech, kde se podíváme na téma veřejných financí, trhu práce a mzdové konvergence.