Ekonomka Ilona Švihlíková srovnává volební programy stran pro parlamentní volby. Dnes se zaměřuje na veřejné finance.
I téma veřejných financí je nejprve třeba představit v kontextu. Autorka se pokusí o stručnost, byť i toto téma by si zasloužilo možná knihu, nebo rozsáhlejší studii.
V minulém roce (pod rouškou proticovidových opatření) došlo k zásadním změnám na příjmové straně rozpočtu. Neboli byla provedena nenápadná daňová reforma, zavedená salámovou metodou. Nejde jen o zrušení tzv. superhrubé mzdy a její nahrazení jinou konstrukcí, ale o řadu dalších změn. Některé byly dokonce protlačeny stavem legislativní nouze, přestože s pandemií neměly vůbec nic společného, staví vzpomenout na zrušení daně z nabytí nemovitostí. Stát tak začal významně krvácet na příjmové straně.
Dnešní strukturální schodky, pohybující se kolem 200 mld. Kč ročně, tak mají svůj původ v oslabení příjmové strany, nikoliv v excesivních výdajích. Ty jednak provozovaly všechny vlády vyspělých zemí a jednak měly dočasné působení (čímž vůbec nechci tvrdit, že byly vždy správně navrženy a zacíleny). Daňové změny ale mají trvalý (!) charakter a zásadním způsobem ohrožují fungování státu v příštích letech, což říkám jako člověk, který se nikdy a priori nestavěl proti deficitům.
Zásadní otázka totiž je, deficit k čemu? Komu bylo pomoženo? Na úkor koho? Jaký to bude mít (jaký je očekávaný) prorůstový impuls? Bohužel, v případě úprav minulého roku můžeme konstatovat, že připravenost lobbystických skupin využít situace a uvolnit si další kanály k dobývání renty, byla skutečně maximální. Nu a ministerstvo financí této „připravenosti“ dalo svěží průchod.
Takže daň z nabytí nemovitostí: asi nemůžeme tvrdit, že by její zrušení zlevnilo nemovitosti, že? Spíš daleko víc usnadnilo práci překupníkům nemovitostí a investičním fondům, plus udělalo sekeru kolem 20 mld. Kč.
Pak tu dáme dáreček pro hotely v podobě snížení DPH na ubytování (opět nikoliv dočasně, ale trvale!), čímž jsme se ocitli v situaci, kdy jsou potraviny zdaňovány více než ubytování. Můžeme dále zmínit zpětnou vratku daně, které deformuje motivaci firem k vykazování ztráty a její uhnízdění v ČR. Nebo další bonbonek, stravovací paušál, kde si hospodští uvědomili až příliš pozdě, že zrovna nebude lidi moc motivovat k chození na obědy. Kromě toho, všechny tyto kroky vytvářejí další výpadky příjmů.
Přidejme bonbonek v podobě paušálu pro OSVČ, kteří už neplatí vůbec žádné daně (a výběr ze tří režimů de facto žádnou kontrolu neumožňuje). Nu a nakonec dáreček pro nejbohatší v podobě zrušení superhrubé mzdy (výpadek přes 80 mld. Kč), který nejen brzdí mzdovou konvergenci (stát nemá co přidávat z „čistého“, má vést hospodářskou politiku, která vede ke zvyšování mezd změnou struktury ekonomiky), ale ještě navíc „motivoval“ nejbohatší skupiny ke skupování bytů za cash.
Nu a protože žijeme v ČR, tak téměř žádný z kandidujících subjektů nechce před volbami uvést, že buď bude nutné zprivatizovat zdravotní nebo penzijní systém, nebo významně zvýšit daně. Místo toho blouzní o tom, že „daně zvyšovat nebudou“, přičemž Piráti opravdu zabodovali tím, že „nebudou brát bohatým.“ Pak člověka automaticky napadá, že budou brát chudým, což je ovšem v této zemi klasika. Majetkové daně byly de facto zrušeny, tak koho jiného pozvat ke kase?
Je potřeba tedy na úvod říci, že programy drtivé většiny stran jsou nerealistické, ale troufnu si říci přímo lživé!
Co strany nabízejí jako svá řešení?
Je pravda, že veřejným financím je věnován v programu větší prostor než hospodářské politice. V ČR je zvykem, že hospodářské politice z politiků skoro nikdo nerozumí a na veřejné finance jsou stupidně aplikovány poučky průměrného účetního. Tomu budeme věnovat důkladněji pozornost snad v nějakém dalším článku. Pojďme nyní na programy.
Ty jsou vnitřně rozporné. Často se uvádí, že stav veřejných financí je alarmující, nicméně tato skutečnost je doprovázena tím, že se „nebudou zvyšovat daně“, jakási mýtická opatření se mají objevit na straně výdajů. Chybí kalkulace a vyčíslení, ba co víc, programy často obsahují velké množství výdajových priorit, které jsou se sliby o „vyrovnaném rozpočtu“ (který supluje naprosto makroekonomickou negramotnost zejména pravicových stran) zcela nekompatibilní.
Začněme hnutím ANO, které by asi program ani nepotřebovalo. Uvádí v něm nicméně, že nebude zvyšovat daně a bude usilovat o udržitelnost veřejných financí a snižování schodku – jak samozřejmě přesně uvedeno není. Velmi vágně je uvedeno rušení daňových výjimek – což je pěkně prosím také sleva na poplatníka nebo odpočet na děti. Tím by se samozřejmě masivně zvýšil daňový základ, takže by šlo o zvýšení daní. Bohužel, často se daně ztotožňují se sazbou, což je pouze jeden z konstrukčních prvků daní. Část finance je stručná, vágní a hovoří o bránění daňovým únikům (jak, když se vypnulo EET?), a také o udržitelnosti atraktivity českých dluhopisů, což je tváří v tvář rostoucím úrokovým sazbám ČNB zvláštní úvaha. Program pro tuto oblast neposkytuje žádné jasné vodítko.
Sociální demokracie má i zde velmi jasný program a jako jedna z mála stran otevřeně přiznává, že je potřeba navýšit příjmy, pokud se nemáme dostat do neudržitelné situace zadlužení a pokud nemají být ohroženy funkce státu. ČSSD také akcentuje daňovou spravedlnost, která jiné strany de facto nezajímá (jak podotkl bývalý ministr Kalousek v jedné diskusi s autorkou, on neví, co to ta daňová spravedlnost je). Sociální demokracie hovoří o progresi, majetkových daních, sektorových atd. Zmiňuje také boj proti zneužívání vnitrofiremních cen nadnárodními firmami (minimálně 200 mld. Kč ročně). Snížení DPH na potraviny je asi pochopitelný krok, ale vzhledem k síle řetězců (a neschopnosti Ministerstva financí) by jim tento krok spíš pomohl navýšit marže, než snížit cenu potravin. Celkově vzato tento program reflektuje problém veřejných financí a nabízí řešení z levicových pozic.
Koalice Pirátů a STAN má i zde program rozdělený na několik části a i zde platí, že se s ním nepracuje dobře. I když se konstatuje, že „situace ohledně veřejných financí je vážná“, v návrzích se to hemží dalšími výdajovými požadavky, od fiskálních balíčků à la Biden, po posílení výdajů fixním procentem, např. i 2 % HDP na zbrojení (pro ty, kteří si pořád myslí, že Piráti jsou nějaká alternativa k establishmentu). Nu, ale je tu vliv STAN, která bude chtít navýšení rozpočtového určení pro kraje a obce a to navzdory tomu, že právě ty na penězích dřepí, dosahují dlouhodobých přebytků.
Kromě rychlé fiskální konsolidace (zcela nereálné) najdeme i zmínky o rychlém ekonomickém růstu. V minulém článku jsem se věnovala tématu, proč nelze dluh tohoto typu a výše profinancovat růstem, toho česká ekonomika vůbec není schopna. Přestože v programu najdeme některé realistické prvky, pak poslední vyhlášení Pirátů indikují, že se vrhli na zcela pravicovou a populistickou cestu, která je u nich obzvláště trapná.
Plédování za flexibilnější úvazky otevírá dveře pro další prekarizaci práce. Vysoké zdanění práce je uvedeno jako problém, i v kontextu exekucí, kde se lidem nevyplatí pracovat legálně. Program není zcela konzistentní s posledními vyjádřeními v „horké“ části volební kampaně.
Koalice je kritická vůči EET, zde stojí za zmínku, že ANO se k této kdysi své vlajkové lodi, v programu vůbec nevyjadřuje!
Program slepence SPOLU je rovněž pozoruhodný. Chybí jakákoliv reflexe toho, že strany hlasovaly odlišně v případě zrušení superhrubé mzdy, jedno z klíčových zákonů minulého roku. Připomenu, že ODS byla nadšeně pro (a hlasovala s ANO), TOP 09 byla proti. Pravicové mantry znovu ožívají. Koalice chce důraz na „fiskální přísnost“, ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti – což je vzhledem k postupu ODS v minulém roce směšné. Mají být stanovena výdajová pravidla, což znamená dále okleštit stát a omezit jeho manévrovací prostor. I zde najdeme v programu další tlak na zvyšování výdajů, např. výdaje na kulturu, vzdělávání, zrychlení odpisů), ale chybí jasné uvedení toho, kde se na to má vzít – což je přeci jinak pravicový postup, který s takovou radostí novináři aplikují na kohokoliv levicového.
Nevím, kde se vzalo číslo 13 % úředníků, jestli si u toho pan Fiala a Stanjura, který se neorientuje v řádech miliard, házeli kostkou, ale i kdyby je skutečně propustili, bude „úspora“ v řádu jednotek (!) miliard.
Autorka se proklamacím hnutí Spolu, který se „oficiálně“ za nadšené podpory většiny novinářů zejména z veřejnoprávní televize, jejichž afinita k TOP 09 je dobře známa, o tom, jak bojují proti babišovskému populismu, jen musí smát.
KSČM pléduje za progresivní zdanění, některé prvky jsou podobně jako u sociální demokracie. Nicméně, musím připomenout, že KSČM měla šéfku rozpočtového výboru v Poslanecké sněmovně, soudružku Vostrou, jejíž výroky např. o loss carry back (kdy hájila možnost velkých firem si uplatnit ztrátu s poukazem, že velké firem zaměstnávají hodně lidí!) s levicí nemají co společného. Pokud doplním, že členové KSČM hlasovali u státního rozpočtu à la švédský bufet (každý jinak, nechť se v tom členové a příznivci zorientují sami), je otázkou, proč program této strany rozebírat. KSČM klade důraz na stranu příjmů a chce, aby podnikat zde mohl jen ten subjekt, který zde platí daně. Znovu je zmíněno zdanění církevních restitucí.
SPD chce mít při růstu 3 % rozpočet vyrovnaný (stát má hospodařit jako firma, ano, to v programu opravdu najdete). Čtenář si souvislosti jistě domyslí sám. SPD zcela mylně uvádí, že zdanění firem a živnostníků patří k nejvyšším, což je naprostý nesmysl. Chtějí zrušení EET. Ozdravení veřejných financí se má odehrát dominantně přes výdaje, např. odmítají dotace na biopaliva. Dále tu najdeme obecné proklamace o snížení výdajů na státní správu (pěkné, co je to konkrétně?). SPD chce také podobně jako KSČM omezit financování některých neziskových organizací, což je politicky jistě vděčné, ale zase budeme maximálně u jednotek miliard. Hovoří také o zdanění dividend, což mi připomíná, že musím uvést, že Piráti a STAN měli (mají?) v programu také boj proti zneužívání vnitrofiremních cen (autorka hovořící o tomto tématu více než deset let cítí jisté zadostiučinění, které ji ale po volbách bezesporu přejde).
Hnutí Přísaha má program zvláštně strukturovaný, např. daňovou problematiku má pod heslem „pracovitost se musí vyplatit.“ Hnutí spojené s Robertem Šlachtou avizuje co nejnižší zdanění lidské práce (což by byl další výpadek příjmů). I zde najdeme slib, nezvyšovat daně, dokonce jsou navrženy další úpravy, které by vedly k dalším výpadkům na straně příjmů. K úpravám má dojít na straně výdajů, příklady jsou digitalizace (zmiňovaná i u ostatních stran). Ráda bych podotkla, že zavádění digitálních systémů je obrovská investice a představa, že vyhodím polovinu státních úředníků a tím ušetřím 200 mld. Kč je mimo realitu. I v tomto programu nicméně najdeme boj proti zneužívání vnitrofiremních cen, proti daňovým rájům atd.
Realismus programům chybí
Shrnuto: většina programů je za současné situace zcela nerealistická, chybí zasazení změn ve veřejných financí do makroekonomického kontextu (uvědomuje si vůbec někdo z psavců programů, že změny úrokových sazeb ČNB silně mění celé ekonomické prostředí?), převažuje tupý, účetní primitivismus. Povětšinou absentují čísla a výpočty. Boj proti babišovskému populismu zachvátil obě pravicové koalice tak, že slibují nezvyšování daní, což automaticky implikuje nejen masivní škrty, ale především privatizaci veřejných statků. ODS už otevřeně deklarovala chuť privatizovat České dráhy a Českou poštu, pirátská idiocie se promítla v návrh na privatizaci Budvaru (což, jak jistě čtenář ví, by vedlo k destrukci této značky, o kterou desetiletí usiluje americký gigant Anheuser Busch).
Autorka se obává, že realistický scénář bude zahrnovat zvýšení DPH, které dopadne nejvíce na ty nejchudší a omezování přístupu k veřejným službám, zpoplatnění zdravotnictví, či části penzijního systému. Koneckonců i ty České dráhy jsou v kontextu strukturální schodku spíše „drobné.“ Pokud tedy z úvah vynecháme ČEZ.
Psali jsme: