Pokračuje seriál Jana Schneidera věnovaný jazzové hudbě. Dnes jsou tu skladby Pourtant, La Fiesta a Three Worlds of Drums se vzpomínkou na Jiřího Mráze.
Dnešní zarmoucené jazzové okénko začnu nádhernou smutně veselou skladbou Pourtant (autoři Rec Demont, Leo Robin), kterou nahrál famózní klarinetista a sopránsaxofonista Sidney Bechet, doprovodil ho André Réwéliotty Et Son Orchestre.
Zemřel totiž Jiří „George“ Mráz, jeden z nejlepších a nejzajímavějších kontrabasistů světové jazzové historie. Dovolím si ho připomenout nahrávkou, která mě provází drahně let – a to díky tomu, že jde o vystoupení kvarteta tenorsaxofonisty Stana Getze na varšavském Jazz Jamboree 1974 a elpíčko s touto nahrávkou bylo možné koupit v „Polské kultuře“ v Jindřišské ulici, těsně u Václaváku (mnoho jazzových fandů se tam pravidelně potkávalo). První zajímavostí bylo už jen to, že emigrant Jiří Mráz si dovolil přijet do Polska! A kdyby jen to. To, co tam s bubeníkem Billy Hartem předvedli, je jeden z největších „nářezů“, co jsem kdy slyšel. Skladba se jmenuje „La Fiesta“ a je připsána Chicku Coreovi, i když jde v podstatě jen o úpravu tradičního tématu. Úvodní zadumanou pasáž hraje pianista Albert Dailey. Na konci druhé minuty to však přijde! Pusťte si to hodně nahlas, abyste si vychutnali ten ukrutný nástup rytmiky! Pravda, Mrázův kontrabas zní nezvykle vysoce, jako by to člověk slyšel přes telefon, s ořezanými nejhlubšími frekvencemi, nicméně on to tak chtěl. Jeho zakroucené tóny dávají celé skladbě naprosto jedinečnou atmosféru, kterou zešílivší bubeník žene do naprosté etáze. A do toho Stan Getz začne splétat ty nekonečné hady, které se vyplatí poslouchat tón po tónu, aby si člověk vychutnal architekturu toho sóla, jak ho citlivě buduje, jak nespěchá k vyvrcholení, chvílemi se vrací, posečká, aby to nechal vyznít, a pak vypálí do finále! Potom nastane dynamická změna, dlouhé klavírní sólo, při němž si můžete vychutnat originalitu Mrázovy invence i tónu. Podle mého mínění jde o jednu z největších perel jazzové historie.
Další skladba je už z pokladnice pomezí jazzové a moderní vážné hudby. Jmenuje se „Three Worlds od Drums“, složil ji Charlie Mingus a nahrál ji se svým orchestrem v době, kdy už byl na pojízdném křesle a tak si za sebe na kontrabasový part sjednal hned dva skvělé hudebníky, Eddie Gomeze a George Mraze (nevím, jaké větší vyznamenání by se basistovi mohlo dostat). Je to kompozice dlouhá, udělejte si na ní čas, abyste si mohli vychutnat, jak chaotický začátek utichne a nastoupí úžasně jemné sólo bubeníka Joe Chamberse ve stylu „latin“, jehož nádherně znělé bubny a bohatými alikvotními tóny mě nepřestaly fascinovat. Pak následuje skvělé typicky jazzové sólo Danny Richmonda s bohatou škálou činelů. Do třetice dá technicky brilantní sólo Steve Gadd, pro změnu na velmi utlumené bubny, tedy ve stylu „funky“. A pak se k těmto třem bubeníkům přidají ještě dva další perkusisti a rozjede se celý ten obrovský pětadvacetičlenný bigband. Po tématu (v čase 8:40) se ozve ta typická Mrázova „kroucená“ basa, která podbarvuje ta různá krásná sóla a pomáhá jim dosáhnout nadpozemských výšin. Oba kontrabasisté si také střihnou svá sóla! Ale jak to u „latin jazzu“ snad ani nemůže být jinak, končí to celé smutně, a my víme proč.