Také dnes pokračuje nedělní jazzové okénko Jana Schneidera už svým 144. dílem. Jsou tu další tři kompozice. Krásnou neděli!
V roce 1904 představil průkopník „ragtime“, skladatel a pianista Scott Joplin další ze svých skvostů: „The Chrysanthemum“. Upřímně řečeno, ty první dvě třetiny jsou typicky „joplinovské“, ale ten závěr je prostě mistrovský.
Paul Desmond byl altsaxofonistou s úžasně kultivovaným tónem (podobně jako tenorsaxofonista Stan Getz). Je to – stejně jako Desmondova nádherná improvizace – velmi dobře slyšet ve skladbě Pilgrim’s Progress, která je pozoruhodná i co to výrazu druhého spoluautora této skladby, pianisty Dave Brubecka. Jeho nesmírně jemný doprovod se najednou v sólové pasáži změní až na velmi hřmotný, aniž by tím nahrazoval případný nedostatek invence, jak tomu často bývá. U Brubecka tomu bylo naopak, jeho kreativita byla obrovská i co do dynamiky projevu a četnosti tónů. Vynikající rytmiku tvoří kontrabasista Norman Bates a bubeník Joe Dodge.
A do třetice pianista: John Lewis, jeden ze zakládajících členů Modern Jazz Quarteta, nahrál s kytaristou Barry Galbraithem Warmeland, což je původně švédská píseň, známá též jako Dear Old Stockholm. Pro milovníky Lewisova profesorského stylu na pomezí jazzu a klasické hudby pak mohu doporučit ještě tento odkaz: J.S. Bach: Preludes & Fugues.