Ivo Šebestík míní, že na tzv. ruské hrozbě nejvíce vydělává americký vojensko-průmyslový komplex. Polsko nyní nakupuje 250 amerických tanků za 23 miliard dolarů.
Polsku ze strany Ruska žádné nebezpečí vojenského útoku pochopitelně nehrozilo a nehrozí. Pokud Poláci s USA za zády sami něco nezačnou na Ukrajině, tak ani hrozit nebude. Vědí to dobře úplně všichni polští státníci, kteří ze zpráv čtou fakta a nikoliv propagandu. A ti američtí to vědí ještě lépe. Stejně jako nic podobného nehrozí Pobaltí. Na ruské hrozbě ale perfektně vydělávají obchodníci se zbraněmi, kteří patří k americkému vojensko-průmyslovému komplexu. Sledovat toky peněz, znamená v současné době rozluštit téměř každý vnitropolitický i zahraničně politický problém. Kromě peněz již žádné původní tradiční hodnoty (čest, odvaha, spravedlnost a podobně) nejsou brány v potaz.
Teď si může tento komplex připsat na účet dalších 23 miliard dolarů, které mu z daní svého obyvatelstva zaplatí polská vláda za nákup přibližně dvou set padesáti amerických tanků, které chce Varšava rozmístit na východní hranici, kde jí samozřejmě nehrozí žádné nebezpečí. Opravdu, tomu se říká „dobrý kšeft“. Poláci tedy takto zahodí peníze, které by státní rozpočet mohl uvolnit třeba na několik desítek škol, nemocnic, na vědu, na kulturu, na vyčištění všech řek v zemi nebo na stavbu metra v památném královském Krakově.
Propagace ruské hrozby žene peníze do kapes cizích, často hodně vzdálených korporací. Takovou účinnost má pravidelná a vytrvalá emise strachu z neexistujících hrozeb. Obchodování se strachem se vůbec (jak se to dnes jeví) stalo jednou z nejlepších obchodních taktik. Užívá se jí dokonce i ve zdravotnictví. Tyto ohromné platby americkým, a vůbec západním výrobcům zbraní a obchodníkům se zbraněmi jsou něco jako daň za spojenectví, za právo patřit do „vybrané společnosti“. Takový jakýsi americký tribut pacis. Jste členy NATO, tak hezky krmte náš vojensko-průmyslový komplex. Nebojte se, nepraskne. Válkami jaksi přebytečné zisky zase „vyměšuje“ na bitevních polích. Nakrmit jej k jeho úplné spokojenosti je vyloučené.
Občané vazalských států by možná nebyli tak úplně ochotni vydávat své daně za zbytečné zbraně. Jenomže, od čeho mají vazalské státy politické strany, politiky, hlavní proud médií a dobře vydělávající „neziskové“ organizace pletoucí se do politiky? No přece od toho, aby občané platili a platili a platili. Neptali se a nic z toho neměli. Toť kouzlo současné demokracie.
Kdyby se nešířil strach z neexistujících hrozeb, kdyby se nezaměňovaly následky za příčiny a naopak, pak by měl vojensko-průmyslový komplex dietu a spousta lidí po celé planetě by měla střechu nad hlavou a zaručené bezpečné stáří. Bezpečí a obchodníci se smrtí, toto jsou dvě veličiny, které jaksi nejdou k sobě. Nešly k sobě nikdy.
Nejenom v Polsku nebo v Pobaltí či na nešťastné postupně se vylidňující Ukrajině se pracuje s údajnou ruskou hrozbou, za kterou je vydávána snaha Kremlu bránit svoje zájmy proti mimořádně agresívnímu americko-britskému paktu. Také v ČR máme svoje nadšené šiřitele téhož nesmyslu. Také česká armáda platí pravidelně tribut pacis. Není dost početná k obraně státu, vyzbrojená a vycvičená je spíše pro účast v cizích „misích“. V případě ohrožení nemá koho mobilizovat, neboť mladší generace jsou vycvičeny toliko k boji tabletem a mobilním telefonem. A kdyby skutečně došlo k ohrožení státu silnějším nepřítelem (což je málem každý), sázka na spojence by nejspíš opět nevyšla. Ale plaťme poplatek za členství ve „vybraném klubu“ dál a vesele a zdůvodňujme si ty platby ruskou hrozbou. Vždyť vlastně o nic nejde, jen o pár desítek miliard ročně.
A propos, letos jsme opět měli na ostravském letišti Dny NATO. Nejspíš se jednalo o tryznu za porážku v Afghánistánu. Možná tam hráli na úvod Chopinův Smuteční pochod, tedy druhou větu z jeho druhé klavírní sonáty. Možná smuteční pochod Lisztův, pozoruhodný Funérailles, nebo z Beethovenovy dvanácté klavírní sonáty As Dur, konkrétně Marcia funebre sulla morte d´un Eroe. Všechno jsou to velice působivé skladby, rozhodně vhodné pro tuto slavnostní příležitost. Ale nevím, nebyl jsem tam. Nikdy tam nechodím a nechybí mi to.