Ivo Šebestík píše o problému a příčinách dnes chybějící objektivy a vyváženosti současných médií.

Nejde jenom o ztrátu objektivity a vyváženosti ve volbě témat, při výběru faktů, hostů, respondentů a podobně, ale vůbec o zaujímání osobních postojů ke zpravodajství o událostech, k jejich výkladu, k optice posuzování, zkrátka o stranický přístup a o měření dvojím metrem. Všechny tyto neduhy postupně postihly velkou část mediálního mainstreamu, včetně médií takzvané veřejné služby, jimž se obvykle říká „veřejnoprávní“.

Samotná objektivita médií je i při jejich nejlepších a nejčistších úmyslech vždy diskutabilní. Informace přinášejí, vybírají, třídí a zpracovávají vždy lidé, roboti a počítače prozatím ještě nikoliv. Přesto to někdy vypadá tak, jak by je skutečně zpracovávaly počítače na základě konkrétního zadání. Ale to bychom už maličko předbíhali. Ve skutečnosti je to stále ještě lidský faktor, který působí jako „médium“, tedy prostředník mezi událostmi, jež stojí za zaznamenání, a adresáty mediálních výstupů, jimiž jsou čtenáři, posluchači a televizní diváci.

Jakpak se to vlastně stane, že si to či ono médium – ať už noviny, časopisy, televize, rozhlas nebo internetová média – zvolí určitou formu výběru informací, o jaké mají zájem, jaké si přejí sdělovat, tlumočit a vysvětlovat, a naopak přijmou zásadu, že do této přijaté formy jiné informace nezapadají. Jinými slovy, že se rozhodnou jisté informace vyhledávat a zpracovávat důkladně, třeba i daleko nad rámec jejich důležitosti, zatímco jiné informace, třeba zásadního druhu, ignorují, případně je sdělují způsobem, který je vytržen z kontextu a zbaven mnohých podstatných faktů. Nebo dokonce nabízejí pouhou jejich deklasující karikaturu?

Jakpak je možný takový přístup k věci, když zaměstnanci médií – dříve novináři – bývali pověstní svou zvídavostí, až dotěrnou zvědavostí, jež se jako detektiv Poirot pídila po každém i sebemenším detailu, jenž mohl být pro vystižení podstaty věcí důležitý? Kam se tato „detektivní“ (dnes se říká investigativní) poctivost vytratila, že se na takto uprázdněném místě usadila prostá stranickost, jaká si ze záplavy informací a faktů pečlivě vybírá přesně to, co zapadá do mozaiky jejího a priori přijatého obrazu světa? A ostatní stejně pečlivě ignoruje?

V minulosti si noviny a časopisy na objektivitu, nestrannost a nezaujatost příliš nehrály

Popravdě řečeno, ona deklarovaná nezávislost a objektivita médií jsou tak trochu novotvary, jež zplodila naše vysoce korektní doba, jež nehodlá připustit, že by mohli existovat lidé, kteří by snad v médiích nějak prosévali informace a třídili fakta mezi škatulkami se štítky: „Hodí se“, „Nehodí se“. Nikoliv, na Západě jsme všichni už tak korektní, až už jsme skoro sterilní. A tak jsme opustili starší a vcelku dobrý zvyk, podle kterého se noviny a časopisy (televize a internet ještě nebyly) docela otevřeně hlásily k určitému politickému směru, někdy dokonce i ke konkrétní politické straně. Tyto noviny a časopisy tedy četli lidé, kteří s oním politickým směrem a jeho myšlením souzněli, zatímco ostatním skupinám národa dala tato média svatý pokoj. Člověk, který chtěl znárodnit průmysl, vyhnat statkáře a pár buržoustů pozavírat, chrochtal blahem při četbě komunistického tisku. Čtenář, jenž žil po většinu života se zrakem oddaně upřeným k nebi, byl zase štěstím bez sebe, když se mu dostaly do rukou noviny vydávané nějakým církevním orgánem. Ostatně, dodnes je například velký regionální deník ze Severního Porýní-Vestfálska, Rheinische Post, nadepsán v hlavičce slovy oznamujícími, že je určen pro čtenáře vyznávající křesťanské hodnoty. Tato média jsou svojí otevřenou stranickostí nebo aspoň transparentní příchylností k určitému definovanému směru myšlení a chování vcelku poctivá. Noviny a časopisy čtou lidé, kterým hodnoty redakce daného média vyhovují. Totéž platí u televize, rozhlasu, internetu. Nic proti tomu. Komu tohle médium názorově nevyhovuje – a člověk se o tom může přesvědčit už v hlavičce novin – ten takové noviny nečte a ušetří si infarkt.

Úplně jiná situace ale nastává tam, kde si noviny, časopisy, televize, rozhlas a některé internetové servery hrají na nezávislá, objektivní, nadstranická média, jakoby určená úplně všem čtenářům, divákům a posluchačům. Tady poctivost končí, neboť ve většině případů jsou i tato média stranická a jednostranně angažovaná ve prospěch určitých zájmových skupin. A mnohdy se vůbec nejedná o skupiny preferující národní zájmy.

Soukromá média a jejich mínění

Pokud médium patří soukromému podnikateli, může ztratit na své vyváženosti, objektivitě, zkrátka na novinářské poctivosti, prostou vůlí majitele. Tohle samozřejmě není podmínka, neboť majitel chce především prodávat svůj produkt, ke kterému potřebuje i reklamu. A reklama, jak známo, putuje pouze do médií s vysokou mírou čtenosti či sledovanosti. Příliš okatá tendenčnost soukromého média se může majiteli nevyplatit. Především pokud tato tendenčnost opravdu bije do očí a zjevně prosazuje mínění i chování, jaké lidem i zemi samotné škodí. Takovéto médium mohou čtenáři, diváci a posluchači odhalit a postupně je začít ignorovat. Proto majitelé soukromých médií praktikují podporu svých zájmů většinou opatrně. Jsou závislí na trhu, potřebují vydělávat peníze, nemají stoprocentně zajištěné zdroje, jaké je chrání před riziky podnikání, jako je mají média veřejné služby, která jsou před tržním prostředím a případnou ztrátou sledovanosti a poslechovosti velice účinně chráněna koncesionářskými poplatky a vysokým ročním rozpočtem.

Média veřejné služby a jejich problém

A právě tato média veřejné služby, v ČR jsou to především Česká televize a Český rozhlas, představují největší problém. Obě média těží z dlouhé tradice ještě z časů Československa, a rozhlas má tradici dokonce prvorepublikovou. Nesmírně silným prvkem této tradice je exkluzivita, které se obě média těšila po dlouhá desetiletí. Československá televize vysílala na dvou programech (dlouho měla program jediný), čímž se stávala v podstatě milým a nezastupitelným členem domácnosti. Lidé se scházeli u jejích večerních programů, jako jejich předkové chodili na táčky k sousedům, nebo usedali kolem ohně, aby si vyprávěli příběhy. Televizní seriál byl událostí celého národa, a kdo zaspal jeden díl, tomu byl vyprávěn na druhý den v práci kolegy v podstatě slovo od slova. Tradice sice postupně mizí a vymírají, ale tahle tradice pravidelného večerního a důvěryhodného společníka jakýmsi zázrakem přetrvává dodnes. Především u starší a střední generace.

Takto získala zejména televize jistou autoritu, ba dokonce byla akceptována jako důvěryhodná instituce, neboť za nedůvěryhodné byly pokládány pouze večerní zprávy. A to ještě k tomu ne celé, protože sportovním výsledkům se dalo věřit. Ostatně, národ žijící v transparentní a v podstatě primitivní totalitě měl úplně jasno, kdo je kdo. Dualita „občané versus režim“ byla dokonale průhledná a Československá televize neměla žádnou konkurenci. Její monopol byl stoprocentní. Byl to monopol na zábavu i na zpravodajství a takto vlastně i monopol na autoritu. Občané soudili, že Československá televize, s výjimkou půlhodinových zpráv večer, stojí na jejich straně. Většina jejích ostatních pořadů byla koneckonců hodnotná (české televize z archivní nabídky žijí dodnes) a Jan Werich v jednom rozhovoru s Miroslavem Horníčkem (někdy v polovině sedmdesátých let minulého století) soudil, že její kvalita kvalitu západních televizí výrazně převyšuje, zejména minimem kýče a primitivní zábavy. O reklamách nemluvě. Dnes, kdy člověk přepne stovku programů, aniž se dočká jediného inteligentního pořadu, bychom Werichovi asi dali za pravdu.

Polistopadová důvěryhodnost naroubovaná na starou většinovou oblibu

Když probíhalo předání sovětských satelitů do vlastnictví západních korporací, pro jaké se v Československu ujal název „sametová revoluce“, autorita Československé televize se zvýšila ještě mnohonásobně. „Otcové transformace“ jejím prostřednictvím vstupovali den co den do našich obývacích pokojů a národ jim strašně moc věřil. Jejich aura se rozlévala televizní obrazovkou a velký díl této posvátné záře zůstal i na Kavčích horách.

Ještě velmi dlouho vyhlížela tato televize jako vlastní sestra řadového občana a důvěra jí zůstávala i nadále. Vystupovala jako mluvčí celého národa, jako jeho svědomí, jeho hrdost, jeho vůle, jeho budoucnost, jeho cesta. A skutečně, ze zákona o médiích veřejné služby takovou být i měla. Každý občan, pokud zrovna nebyl násilník, rasista, fašista, zločinec nebo jinak poznamenané individuum, měl v jejím zpravodajství a v její publicistice nacházet také svůj hlas, svoji vůli, potkávat se s lidmi, kteří vyznávají i jeho hodnoty. Měla to být televize pro levičáky i pro liberály, pro věřící i pro ateisty, pro milovníky změn i ctitele starobylé kultury. Jediné, co měla prosazovat skutečně aktivně, byl vztah k zemi, k rodině, k míru a k mírové spolupráci na celé planetě. Pokud by se zaměstnanci tohoto média cítili povinováni k vlastenectví, k míru a k bezpečí, bylo by jim odpuštěno.

Tohle se ale nestalo. Médium se rozhodlo stát se arbitrem ve věcech vkusu a jalo se vychovávat, převychovávat, vést. Zprvu mírně, ale postupně jeho vůdcovská role jediného majáku zářícího na temném pobřeží narůstala. Jako médium veřejné služby mělo reflektovat naprosto vyváženou formou všechny hodnotové směry a všechny postoje a vyhýbat se pouze podpoře extremismu nesoucího v sobě zárodky násilí nebo směrům, které podporují procesy, jaké mají potenciál zničit státní suverenitu a působit státu a národu rozsáhlé škody majetkové nebo újmy na prestiži.

Tři sestřičky, jež vystřídaly cenzuru

Médium veřejné služby má zkrátka stát jednoznačně na straně národních zájmů, podporovat všestranný růst kvality života a podporovat mírový vývoj ve světě. Bohužel, skutečnost taková není. Jak se tohle stane? Cesta od objektivity a vyváženosti ke stranictví a loajalitě k určitým zájmovým skupinám je poměrně jednoduchá. Jak již bylo uvedeno, média veřejné služby nejsou vystavena obtížím trhu. Nemusí bojovat o diváka, mají své rozpočty jisté. Pokud se takového média ujmou skupiny lidí, kteří mají své vlastní vize, svůj vlastní politický nebo dokonce civilizační program, pak se toto ideové či ideologické jádro důkladně postará o to, aby se v něm neocitli lidé, kteří nebudou ctít „firemní kulturu“.

V moderních médiích to dávno nevypadá jako za časů, kdy rakouská cenzura pouštěla do tisku noviny, ve kterých byly celé sloupce na stranách začerněné nebo vycházely bíle, pouze ušpiněné od prokladového materiálu, který do stran nakladli sazeči s jistou škodolibostí, neboť si byli vědomi toho, že čerň uvízne i na nižším prokladu, který se pod tlakem lisu dostane na strany jako velká a nevábně působící špína. Takto se prostý řemeslný lid mstil cenzorům. Po jejich zásahu vycházela na světlo jejich duševní špína.

Cenzuru ale dávno vystřídaly tři sestřičky. Tou první je autocenzura, druhou prostá nevědomost a třetí loajalita je ještě lehce přibarvená kariérismem. Tyto tři družky pospolu rakouskou nebo komunistickou cenzuru nejenom bohatě zastoupí, ale mnohonásobně předčí. Cenzurovat z přesvědčení je mnohem jednodušší a příjemnější práce než cenzurovat z povinnosti, kdy rakouský cenzor, mnohdy sám Čech, škrtal jen proto, aby jeho samotného neškrtl jeho nadřízený v kanceláři.

Jak vypadá ideologické prostředí v některých médiích?

Jak tedy takové ideologické prostředí v některých médiích (předstírajících objektivitu, zatímco pracují velmi stranicky) vlastně vypadá? Důležitá je personální práce. V redakci média nebo v jeho nadřízené struktuře se zkrátka usadí „génius loci“, jímž je soubor určitých hodnot, názorů, postojů a s ním i směr myšlení. Tvůrci tohoto ideologického centra kteréhokoliv média, pro které se dá tato charakteristika užít, bývají někdy prostí kariéristé, kteří vycítili příležitost k osobnímu růstu. Někdy jsou to ale fanatici disponující inkvizičním myšlením, jaké nepřipouští diskuzi a vůbec jakýkoliv jiný názor. Mnohdy tito lidé do těchto rolí teprve postupně vykrystalizovali. V médiích, zejména těch velkých, která mají značnou sledovanost, probíhá u lidí zvláštní proměna. Časem, někdy ale docela rychle, nabývají pocitu, že jsou sami součástí elit. Že tak nějak patří k vyšším vrstvám systému. Pokud se tito lidé stýkají s politiky a lidmi z byznysu, což bývá běžné, tak se jejich vlastní pocit výlučnosti ještě zvyšuje.

Lidé v médiích, zejména v pražském centru, si sami pro sebe vytvořili velkou a nepropustnou bublinu. Mají svoje kavárny, kde jeden vedle druhého dýchají tutéž atmosféru velice rychle prosycenou virem vlastní důležitosti. Potkávají se navzájem ve Sněmovně, v Senátu, ve Strakově akademii, na sekretariátech politických stran, a potom i na tenisových kurtech, na golfu, na Velké pardubické, na něčí chatě či dokonce na zámečku, a podobně. Kam chodí elity, včetně těch domnělých, tam najdeme také tyto obyvatele mediálních bublin přesvědčené o tom, že jenom oni sami mají vést národ, a to tam, kam si sami přejí, aby dospěl. Byť by to bylo do propasti.

Není překvapivé, že takovýto životní styl je snadno nakažlivý. Ideologické centrum do práce najímá lidi sobě blízké, často známé nebo známé svých známých. Oblíbení bývají také novicové a novicky, jakým se v redakcích říkalo elévové, kteří do vytouženého prostředí přicházejí s očima doširoka otevřenýma touhou. Pokud by snad chtěli prosazovat jinou „firemní kulturu“, byli by nejprve pro smích a pak na odstřel. A tohle si většina z nich rozmyslí velice dobře. Velkou ochranu mnohým z nich skýtá jejich čirá nevědomost. Vlastní sice diplom z nějaké vysoké školy a absolvovali jistě i některou zahraniční stáž. O skutečném světě a skutečném životě toho ale mnoho nevědí. A už vůbec ne o historii a o chování států a jejich představitelů. V redakcích mnohdy vystačí s internetovým vyhledávačem dat. Stávají se odborníky na ledasco, ale jen na jedno použití. Jsou snadno nahraditelní, a proto nezlobí. Pokud pracují v televizi, činí jim dobře, když se jich pokladní v samoobsluze zeptá: „Jste to vy? Ta slečna z televize?“

Jak je tomu s okruhy odborníků, respondentů, hostů televizních debat a podobně?

Co ale s onou objektivitou a vyvážeností ve zpravodajství, v publicistice nebo třeba v předvolebním klání politických stran? Popravdě řečeno, mnohá média na ni příliš nedbají. Ale vedle toho existují způsoby a oblíbené triky, jak předstírat vyváženost, která ve svém výsledku není nic jiného než velmi posílenou formou nevyváženosti.

Obecně platí, že kolem každého média bez výjimky se postupně utvoří určitý okruh spolupracovníků, respondentů a hostů, někdy i redakčních přátel a příznivců, kteří bývají zváni k tomu, aby vyjádřili svoje mínění. V zásadě na tom není nic neobvyklého a hodného kritiky. Každý novinář má okruh osob, na které se může obránit, kdykoliv potřebuje informaci nebo názor. Pokud je tento okruh omezený, nemusí to být vždy úmysl ani vina redaktora. Ne každý odborník se hrne do novin nebo do televize. Ne vždy jsou respondenti k dispozici, a podobně. Jenomže z nevinné záležitosti se velice snadno může stát záměr. Nejenom samotný redaktor, ale celá redakce a celé médium si mohou sestavit vzorec hostů, respondentů, expertů, komentátorů, kteří v médiu získají exkluzívní prostor, zatímco jiní, třeba i zajímavější a odborně zdatnější lidé, do debaty zváni nejsou a o jejich mínění médium nestojí. Vědomě je vylučuje z debaty.

Takto se postupně vytvoří názorové prostředí, které nepřipouští alternativy a produkuje pouze jeden nebo malou skupinu mínění. Může takto vzniknout myšlenkový kánon, naprosto rigidní a přitom nesmiřitelné prostředí. Předstírání vyváženosti a objektivity, ke kterým se někdy tato média uchylují, disponuje metodami, které působí dojmem nehorázné frašky. Tak například ve formátu televizní debaty sestaví dramaturg pořadu spolu s jeho moderátorem (možná pod dohledem ideologického centra) například následující vzorec diskutujících hostů. Dejme tomu, že tématem debaty bude vyřazení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan. Hostů má být celkem pět plus moderátor. Médium, které propaguje vlastní stanoviska k problémům, staví moderátora jako šestého hráče, diskutujícího člena, a to navíc vybaveného pravomocemi moderátora, včetně práva skákat diskutujícím do řeči, odebírat jim slovo ve chvíli, kdy začnou nebezpečně logicky a věcně argumentovat ve prospěch postojů, jaké se médiu nehodí. Moderátor je tedy nejenom prostým šestým diskutujícím, ale vahou svého „úřadu“ vydá za dva, možná i za tři diskutující. Strana, kterou bude hájit, je předem dána.

Jak tedy sestavit onen „zbytek“ diskutujících? Máme jich tedy pět (když nepočítáme angažovaného moderátora). Názor, že Rosatom nebyl vyřazen proto, aby se k tendru dostal Westinghouse, ale jen proto, že Rusko představuje bezpečnostní problém, tedy názor nesmyslný, budou hájit hned tři pozvaní hosté. Jeden zástupce vlády, který to podepsal, druhý zástupce ostře protiruské politické strany, nejlépe TOP 09, a tím třetím může být odborník na jadernou energetiku, ale takový, který bude šťastný, když jej televize ještě někdy pozve do debaty. Tudíž si dá pozor na ústa. Čtvrtým hostem bude někdo „neslaný a nemastný“, takový člověk, který není příliš zvyklý na živý přenos před televizními kamerami, nemá na nic úplně vyhraněný názor, občas koktá, potí se už v maskérně, dává si pozor na ústa, i když si jde večer koupit vstupenku do kina. No a pátým hostem bude konečně někdo s jiným názorem, než je názor vybraný médiem k vítězství. Pokud se nepodaří sehnat trémistu, může se ve studiu objevit i schopný řečník. Takovému člověku se ale co nejrychleji dostane od moderátora několika dloubanců do žeber, s jejichž pomocí se má divák nebo posluchač dozvědět, že tento host je „kontroverzní“, že zastupuje nějakou nedůvěryhodnou stranu nebo že je zkrátka Putinův agent. Je tady, co se dá dělat, jsme přece vyvážení, že? Ale neposlouchejte ho.

Když se šachovnice takto vybaví figurami, může partie začít. Oponentní strana nemá krále, dámu, střelce, ani koně, ani věže, má jen jednoho pěšáčka, možná jednoho a půl pěšáka. Když si bude některý divák nebo mediální odborník stěžovat na nevyváženost debaty, pak médium vytasí jako měřitelná fakta, že personální obsazení diskuze bylo vyvážené a že moderátor sehrál pouze roli, jaká mu náleží. Bylo tam pět hostů! Dokazovat opak není vždy snadné. Předmětem zkoumání by musela být celá debata, a to jedna debata vedle druhé. Týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.

Ale toto vše dohromady je jen malá výseč celého ohromného problému současných médií hlavního proudu včetně médií zdánlivě veřejné služby. Snad někdy příště v rozboru mediálního světa budeme pokračovat.