Politolog Petr Drulák nabízí kritický pohled na současnou očkovací strategii a kampaň české vlády.
Babišova vláda se s občany rozloučila kampaní propagující plošné očkování, kterou sám premiér označil za brutální. Ukazuje nám těla umírajících a mrtvých, kteří se provinili tím, že se nedali očkovat. Vše doprovázejí patřičné „výchovné“ komentáře. Jedná se zatím o vrchol zastrašování a manipulací, jimž jsme už téměř dva roky vystaveni. Tolik proklamovaná dobrovolnost očkování připomíná čím dál tím více dobrovolnost, s níž doprovázel různé aktivity minulý režim: buď se dobrovolně zapojíte, nebo vám uděláme ze života peklo.
Shrňme dosavadní zkušenost. O covidu toho stále hodně nevíme. Korporace z něho dokázaly vyždímat fantastické zisky. Politici, oficiální „experti“ a mediální propagandisté nás neustále manipulují a odpor proti manipulacím se bude setkávat se stále tvrdšími tresty. Ve hře jsou faktory biologické, ekonomické a politicko-mediální.
Pandemie je biologickým fenoménem. Ať už virus vznikl spontánně nebo křížením za americké peníze v čínské laboratoři, představuje kus přírody, která se odmítá podřídit lidským opatřením. Od vypuknutí epidemie v podstatě každý měsíc přináší události, které jsme nejen nečekali, ale často je ani nedokážeme zpětně vysvětlit. Nevíme, proč začátek pandemie tak těžce odnesla Itálie, nevíme, proč se loni Česko propadlo mezi nejpostiženější země, nevíme, proč vzorově proočkovaný Izrael zažil tak intenzivní letní krizi. Také nevíme, proč se některým zemím, která nepřijímala téměř žádná opatření, pandemie vyhýbala, zatímco jiné decimovala. A o to méně víme, co nás čeká za měsíc či jaké dlouhodobé následky přinese jak covid, tak i experimentální očkovací látky, které jsou dnes masově nasazovány.
Ne že bychom o těchto věcech nevěděli vůbec nic, máme různé hypotézy, ale protichůdné a nejisté. To, že o chování viru stále tolik nevíme, je normální. Pouze nám to připomíná, co ví každý zodpovědný badatel, totiž že svět daleko více neznáme, než známe. To by nás mělo nabádat k hluboké pokoře, než začneme do světa zasahovat. Platí zde odvěká zásada zásahem neškodit.
Přesto něco málo víme. Víme, že jak vyléčení, tak i očkovaní mají určitou rezistenci před opakovanou nákazou a že v případě nákazy mohou počítat s mírnějším průběhem (na jipkách neleží ani jedni, ani druzí). Ten však mohou zajistit i některé léky; tradiční, vyvinuté proti jiným nemocem i nové, vyvinuté během pandemie. Víme, že někteří lidé mají přirozenou odolnost; což koneckonců platí i pro stovky jiných onemocnění. Víme, že očkovaní i neočkovaní virus přenášejí. Víme, že současné vakcíny nemohou vést ke kolektivní imunitě. Víme, že určité skupiny obyvatel, starší či nemocní, jsou vystaveny vysokému riziku těžkého průběhu, zatímco jiné, mladší lidé v běžném zdravotním stavu, nejsou covidem ohroženi více než desítkami každodenních rizik, které obvykle nestojí za žádnou zmínku (chřipka, obezita, alkohol, účast v silničním provozu atd.).
Co vyplývá z toho, co víme? Za prvé covid je nemoc, která se dá léčit a měla by se léčit. Za druhé očkování chrání pouze očkovaného nikoliv jeho okolí. Za třetí očkování má smysl, pokud směřuje na rizikové kategorie. Pokud cílí na ostatní, otevírá se pochybnost, zda by vynaložené zdroje nedokázalo zdravotnictví využít jinde a lépe. Nabízí se rovněž zatím nezodpověditelná otázka, zda případné ohrožení dlouhodobými následky očkování nepřevyšuje riziko dlouhodobých následků onemocnění. To se týká především mladších, vyléčených a lidí s protilátkami. Nemá smysl je nutit do očkování.
Postup našeho státu ale i řady jiných je opačný. Léčení dlouhodobě zanedbává ve prospěch očkování a zdravotnický establishment léčbu dokonce skrytě sabotuje (viz kampaň Práva za ivermektin či výzvy premiéra či ředitele motolské nemocnice, aby se využívaly skladované léky). Očkování není cílené, nýbrž směřuje na všechny. Navíc tlak, který vláda na očkování vyvíjí, zasahuje především mladší, kteří ho však nepotřebují. Podstatně více než důchodci jsou pak postiženi omezováním škol, cestování a přístupu na veřejné, sportovní či kulturní akce.
Covid je ovšem i jevem ekonomickým. Dodavatelé očkování, testů, roušek a všeho dalšího jsou soukromé firmy, které mají zájem na maximální poptávce po svých produktech. Farmaceutické firmy soustřeďují nejenže výrobu léků a vakcín ale i veškeré informace o jejich parametrech a účinnosti. Je na nich, oč se podělí s regulátory. Jsou notoricky netransparentní, běžně dezinformují a vyvinuly nejrůznější techniky korupce zdravotnického sektoru; žádná slušná analýza našeho či světového zdravotnictví se neobejde bez varování před korupcí. Jakou důvěru máme mít k mediálním expertům s podíly v testovacích firmách, jednomu ministru-profesorovi, který ještě jako náměstek nedostal bezpečnostní prověrku, či jinému ministru-profesorovi zavalenému nemovitostmi a konflikty zájmu? A to jsou přitom jen ubozí příštipkáři, kteří nedosáhnou do velké globální hry, která se kolem covidu hraje.
Dnešní hlavní dodavatelé vakcín v minulosti opakovaně prokázali, že maximalizaci zisků považují za důležitější než lidské zdraví i životy; stahují důležité ale neziskové léky, předražují monopolně dodávané léky. Žádný altruismus od nich očekávat nemůžeme. Musely snít o trhu zahrnujícím každého obyvatele planety bez ohledu na to, zda je zdravý či nemocný, ohrožený či bez rizika, jemuž neprodávají nějaké výběhové generikum ale inovativní produkt se všemi maržemi! Dokázaly svoji fantazii tak pustit z uzdy, že viděly, jak se tato globální poptávka navíc každých šest měsíců obnovuje? Vakcína s šestiměsíční účinností určená lidstvu vypadá jako brána do farmaceutického ráje. Od firmy, která zodpovědně rozmnožuje majetek svých akcionářů, nemůžeme čekat nic jiného, než že se bude snažit tyto podmínky co nejdéle udržet. K tomu mají rozsáhlé rozpočty na PR a Government Relations.
Nejsmutnější je však pohled do politicko-mediálního světa. Demokracie by měla svobodnou diskusí dojít k většinově přijatelnému rozhodnutí a přitom nezadupat poraženou menšinu. Politici by měli vstřebávat dostupné a často protichůdné informace a na základě úsudku přijmout vyvážené rozhodnutí. Řada světových lídrů, včetně těch našich, si demokracii vyložili tak, že demokraticky předají rozhodování nějaké odborné klice. Ta v lepším případě prezentuje pohledy vyplývající z nutně úzké vědecké specializace svých členů (epidemiologie, mikrobiologie, imunologie, statistika). Pomíjí se pak, že jejich závěry často budou odmítat i jejich kolegové z oboru. Odkazuji například na cennou analytickou práci Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků (SMÍŠ), poskytují nestrannou interpretaci příslušných dat, která se často liší od propagandy. Zcela se pak zapomíná na jiné obory, které mají hodně co říci ke škodlivým následkům celospolečenských omezení (psychiatři, psychologové, sociologové, ekonomové, pedagogové, právníci). V horším případě je tato demokraticky zplnomocněná klika pouhým nástrojem medicínsko-průmyslového komplexu, v němž prorůstají zájmy firem se zájmy zdravotníků na úkor společnosti.
Jak je tomu se svobodnou diskusí? Nevede se. Probíhají kampaně – za roušky, za omezování pohybu, za omezování kontaktů, za očkování. Každé z těchto opatření má v určitém kontextu smysl, pokud je definováno a zacíleno. Jakmile se z něho stane obecný vzorec závazný pro všechny, vznikají obludnosti typu vynucování roušek v parcích, zákazu opustit katastr obce či očkování dětí a vyléčených. Média až na pár čestných výjimek vytvoří chór, který teprve dává kampaním patřičnou rezonanci. Fakta, která do kampaní nezapadají, jsou cenzurována a jejich nositelé označováni za dezinformátory bez ohledu na jejich vědeckou kvalifikaci a empirickou podloženost jejich tezí. Varování před důsledky je pravidelně smetáváno jako výplod přívrženců spikleneckých teorií. Bohužel už několik „spikleneckých teorií“ se buď potvrdilo nebo nabývá na pravděpodobnosti (povinné očkování, únik viru z laboratoře, diskriminace neočkovaných). Fakta se sice nějakou dobu popírat dají, ale realita si nakonec vždy najde cestu ven. Obvykle zneplatní, co se v kampaních tvrdilo a pak agitátoři musí vysvětlit, kde udělali chybu.
Ale oni chybu neudělali, oni vše bezchybně naplánovali, pouze tu byli sabotéři, kteří ono kolektivní úsilí mařili. Prostě jako kulaci, kteří sabotovali kolektivizaci a ohrožovali novou společnost, nebo jako staré struktury, které trýznily mladou demokracii; vždy se dá na někoho ukázat. Loni šlo o odpůrce roušek, dnes o odpůrce očkování a průběžně se lká nad nedisciplinovaností obyvatel. Lkají přitom funkcionáři a dezinformátoři, kteří sami na omezení kašlou. Občas je přitom přistihnou i kamery.
Uvědomují si propagandisté, jak nebezpečnou partii rozehrávají, když ukazují dlouhodobě stresované a strašené společnosti falešného viníka? Uvědomují si, jak moc nás přibližují násilí? Hrozí od naočkovaných, kteří se mylně domnívají, že jsou z obliga, když už se přece na ně žádné restrikce nevztahují, na nenaočkované pak hledí s rostoucí nevolí a morální nadřazeností. Ještě více hrozí od nenaočkovaných, z nichž se stali ostouzení občané druhé kategorie. Stát kolem nich stahuje smyčku, ač kromě sebe samých nikoho neohrožují.
Proč se stát pasuje na jejich ochránce i soudce? Nedokáže je ochránit před spekulanty s energií, před predátorskými exekucemi, před vykořisťováním práce za minimální mzdu, před korporátní i svojí vlastní byrokracií, prostě před věcmi, které lidi každý den tlačí ke dnu. Proč jim teď ještě bere ty poslední zbytky svobody a důstojnosti? Jistě menší část neočkovaných, lidé v rizikových skupinách, kteří nebyli dosud nakaženi, mohou svým onemocněním přetížit zdravotní systém. Jak tuto vážnou otázku řešit? Čistě laicky soudím, že by snad bylo možno takto ohroženým lidem hned po pozitivním testu naordinovat léčbu. Možná to z nějakých důvodů nelze. Pak je třeba hledat řešení jiné, nikoliv však tupým škrcením a zlými kampaněmi.