Jiří Malínský navazuje na předešlý díl svého seriálu, který končil „vnitřními levicovými rozbroji“ a zaměřuje se mimo jiné na Antonína Hampla, který situaci ve straně stabilizoval.
Autor také zmiňuje události tehdejší doby – např. krach na newyorské burze v roce 1929 a následnou hospodářskou krizi.
Hamplovská konsolidace
Jak z vnitrostranické krize
Síly poklesu však v sobě skrývaly i známky příštího vzestupu. Cesta, která k němu vedla, nebyla ani snadná, ani krátká. Prvním podnikem, který pomáhal československým sociálním demokratům účinně čelit depresi z rozpadu hnutí, se stala 1. Dělnická olympiáda r. 1921 (původně připravována na r. 1914), druhým připomenutí padesátého výročí vyhlášení prvního sociálně demokratického programu na stránkách časopisu Dělník r. 1872. Hodně energie si vyžádal i boj o prosazení klíčových zákonů prvorepublikového sociálního státu, které znamenaly pronikavé zlepšení postavení lidí práce oproti předválečnému období; završilo je vybudování Ústřední sociální pojišťovny v Praze-Smíchově r. 1926; spravoval a řídil ji předseda strany Antonín Hampl, který byl současně předsedou odborového svazu kovodělníků Odborového sdružení československého.
Na druhé straně přetrvával a spíše se ještě horšil vnitřní rozpad strany. Antonín Němec byl ve svém druhém předsednickém období (1917–1924) stárnoucím mužem vnitrostranického kompromisu. Sám si tento stav uvědomoval a připravoval své nástupce, kteří měli přejít do čela strany na časově nejbližším sjezdu. Situace československé sociální demokracie, jejíž ministři a poslanci právě v průběhu první poloviny dvacátých let položili základy legislativy, ale i exekutivy sociálního státu RČS, byla rozporná a volala po doplnění sítě místních, okresních, krajských i zemských organizací i modernizaci sociálně demokratického hnutí.
Na ostravském XIV. sjezdu bylo zvoleno nové (Hamplovo) vedení Československé sociálně demokratické strany dělnické. Otřesené vnitřní stranické i hnutevní struktury, podléhající energickému řízení generálního (ústředního) tajemníka Vojtěcha Vojty Dundra, začaly pookřívat. Rozptýlené organizační sítě se krok za krokem obnovovaly a sílily. Volební katastrofa r. 1925 (8,9 % hlasů v poslaneckých volbách) byla pochopena jako další podnět k systematické soustavné práci. V polovině dvacátých let se začali vracet první „hoši z vandru“. Tento proces pokračoval po celá dvacátá a větší část třicátých let. Zesílilo i postavení strany v obnovené Socialistické dělnické internacionále, kde ji zastupovali předseda (zprvu místopředseda) senátu Národního shromáždění František Soukup, několikanásobný ministr prvorepublikových vlád Lev Winter a nová osobnost československého ženského sociálně demokratického hnutí, nástupkyně Karly Máchové a Boženy Ecksteinové-Hniličkové (Olmerové). Božena Betty Karpíšková; hamplovská sociální demokracie patřila k profilujícím a často až příkladným stranám Socialistické dělnické internacionály. Skutečností překonaný hainfeldský program postupně aktualizovala a přetvářela komise pro revizi programu, kterou vedl Steinerův odchovanec, dlouholetý šéfredaktor Práva lidu Josef Stivín.
Sílící pozice strany Lidového domu vedla i k postupnému zlepšování vztahů s německou sociální demokracií, jíž po Seligerově smrti v říjnu 1920 předsedal Brňan Ludwig Czech. První etapa konsolidace byla uzavřena opomíjeným ustavujícím smíchovským sjezdem československé sociálně demokratické internacionály v lednu 1928 za účasti vedoucích představitelů Internacionály Louise de Brouckère (předseda) a Friedricha Adlera (generální tajemník) a o půl třetího roku později schválením nového stranického Stivínova programu na 16. sjezdu. V reflexi sjezdem schváleného manifestu se uvádělo, že „Pověra romantického socialismu, lépe řečeno komunismu, bude překonána! My, sociální demokraté, jsme odkojeni jedním duchem, jsme stoupenci mezinárodního demokratického socialismu! Známe pravdu ztělesněnou ve velkém hesle, že rozděleni nejsme ničím, ale sjednoceni budeme vším!“
Vykonanou houževnatou práci ocenila i soudobá společnost: v parlamentních volbách r. 1929 zaznamenala strana více než padesátiprocentní přírůstek hlasů oproti r. 1925 (13,0 %) a posílena ideovou i politickou blízkostí národních (československých) socialistů, jež fakticky řídil místopředseda strany, ministr zahraničí Edvard Beneš, a německou (německočeskou) sociální demokracií se stala tmelem obrozeného socialistického bloku, jehož sílu musely respektovat i občanské buržoazní strany; chápavé, byť často krajně nesnadné prvorepublikové souznění demokratické pravice a levice se stalo, posilováno prezidentským Hradem, jistotou silné demokracie (opřenou o legislativu zmocňovacích zákonů a jiných mimořádných právních norem), na níž až do mnichovské katastrofy ztroskotávaly občasné snahy dobového pravého i levého extremismu o změnu charakteru země.
Masarykovo a Benešovo prvorepublikové Československo se stávalo mezinárodním pojmem a proslulost, které se těšilo, značně přesahovala jeho skutečný mocenský potenciál malého západoevropského demokratického státu v srdci Evropy. Československá sociální demokracie Antonína Hampla na tom měla nemalou zásluhu.
Stivínův program
Bodem kvalitativního zvratu, který definitivně potvrdil vzestup strany, se vedle schválení Stivínova programu dále stalo institucionalizační ustavení ústředního odborného zázemí, vzniklého z podpůrných komisí, které dále rozvíjely a precizovaly aktivity komise pro revizi programu, a invenčně zdatné skupiny sociálně demokratických intelektuálů kolem Dělnické akademie, o jejichž činnosti se velmi pochvalně zmínil i Josef Stivín na XVI. sjezdu (1930). Stoupal i význam a dosah družstevních aktivit, páteře sociálně demokratického hospodářského zázemí. Udělení rudého praporu předsedovi strany Antonínu Hamplovi z rukou vůdčí osobnosti sociálně demokratického ženského hnutí Boženy Betty Karpíškové jakoby symbolicky tuto dobu nesnází a bolestných nezdarů uzavíralo.
Stalo se to v pravou chvíli: svět, koupající se v konzumisticky opojném slepém konjukturálním boomu druhé poloviny dvacátých let, byl po neblahém „bublinovém“ (financializačním) Černém pátku na newyorské burze konfrontován s tíživou hospodářskou krizí následujícího osudového desetiletí, největší, kterou do té doby a od té doby svět poznal. Proexportní otevřená československá ekonomika, zápasící se ztrátou vnitřních trhů ztracených pádem monarchie a s bolestnými slabinami v sociální i hospodářské infrastruktuře zvláště pohraničních území, byla nanejvýš zranitelnou. Zhruba od podzimu 1930 se situace v ČSR začala viditelně zhoršovat a naopak se znovu otevíral prostor pro zesílené působení extremistických sil zejména v německé národnostní menšině. (V nejvypjatějších okamžicích velké hospodářské krize dosahovala nezaměstnanost a chudičká polonezaměstnanost (pracující ultrachudoba své doby) 60–70 % všeho práceschopného obyvatelstva pohraničních území, zejména území od Chomutova po Ústí nad Orlicí ošetřovaného libereckou Obchodní a živnostenskou komorou).
První pokusy o zastavení krize braly svou inspiraci z tradiční politické ekonomie liberalismu XIX. století. Teprve nástup první Malypetrovy vlády r. 1932 otevřel prostor pro důsledné přebírání amerických a skandinávských zkušeností prvními československými keynesiánskými ekonomy družícími se kolem profesora Vysoké školy obchodní, sociálního demokrata Josefa Macka a zlínské ústředny Baťova nadnárodního koncernu. R. 1933 zpracovala ústřední odborná národohospodářská komise strany Program hospodářského oživení. Duchovní složka strany, kterou politolog Martin Polášek rozdělil na nemarxistické revizionisty, kautskyánství oddané tradicionalisty a do budoucnosti hledící rovněž demokratické evolucionistické marxistické progresivisty, oživila vydatně ideový ruch, jehož hlavní plody však začaly dozrávat v prvních týdnech, měsících a letech německé nacistické okupace. (Ale ještě r. 1936 se prezident Beneš při setkání s představiteli průmyslnických korporací dohadoval, zda hospodářská krize byla či nebyla překonána.)
Benešova první prezidentská volba
Ještě předtím však ČSSD splnila svou úlohu v dalším klíčovém okamžiku krátkých dějin první v překažení snah konzervativního velkostatkářského křídla agrární strany, předpokládajících, že bude možné zamezit volbě levicově zaměřeného prezidentského kandidáta; ty tím včetně jejich protibenešovského kandidáta přírodovědce prof. Němce vzaly zasvé stejně jako předpokládaný obrat republiky doprava s vstřícnějším vztahem vůči hitlerovskému Německu.
Zprostředkovaný i přímý vliv hamplovské československé sociální demokracie však sahal ještě dále. Výsledky smíchovského sjezdu zařadily do demokratického státotvorného tábora – jak jsem už uvedl – i nejsilnější německočeskou demokratickou stranu – DSAP. Na tom nemohla nic změnit ani poněkud kvapná výměna na jejím předsednickém místě a nástup nového předsedy strany, ambiciózního Wenzla Jaksche a jeho programového konceptu tzv. lidového socialismu (Volkssozialismus, socialismus pro lidi) na jaře 1938. Německočeští sociální demokraté a ochranná složka jejich hnutí Rote Wehr (rudozbraň), která tvořila také součást protihenleinovských SOS (Stráže obrany státu), vytrvala ve svém odporu ještě v září 1938. I díky této okolnosti byl alespoň poněkud zbržděn nástup obrozeného německočeského šovinistického fašistického hnutí vyznávaného henleinovskou, hitlerovci vydržovanou Sudetoněmeckou stranou.
ČSSD rovněž podporovala i Masarykovu a Benešovu zahraniční politiku; její pohled výstižně charakterizoval na XVII. sjezdu r. 1933 Lev Winter, když ji označil za politiku zároveň socialistickou a současně výrazně prodělnickou. Na XVIII. sjezdu (1937) podpořil předseda strany Antonín Hampl existenční boj demokratické španělské republiky proti fašistickým pučistům vedeným generálem Franciscem Francem; sociální demokraté Emanuel Viktor Voska a Josef Fischer stáli v čele solidárních organizací Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku a Společnost přátel demokratického Španělska.
Stejně tak se účinné podpoře strany těšili i rakouští a němečtí sociálně demokratičtí exulanti včetně Marxova žáka Karla Kautského; velkou zásluhu na tom měl zejména František Soukup. Benešovskou věcnost a střízlivost strana houževnatě sledovala i během kritických měsíců a týdnů roku 1938 včetně silné podpory půjčky obrany (byla vypsána r. 1936) a masivní výstavby pohraničních opevnění a vyzbrojování armády i za cenu opožděného nástupu konjunktury v Československé republice (prvním rokem hospodářské konjuktury mohl být za přetrvávajících mírových okolností rok 1938). Toto stanovisko výstižně vyjádřil Antonín Hampl: „Cizího nechceme, svého nedáme.“ Oslavy 60. výročí vzniku strany na počátku června 1938, jichž se účastnil bratrský ATUS (obdoba Dělnických tělocvičných jednot) i osobně předseda DSAP Wenzel Jaksch, byly příspěvkem strany při mobilizování odporu vůči mocenským choutkám Berlína.
Proti nacismu
Vůdčí osobnost skupiny Dělnické akademie, docent Josef Fischer, stála u vypracování manifestu Věrni zůstaneme! (uveřejněn v květnu 1938, autory jeho textu byli doc. Josef Fischer a reformní komunista dr. Ivan Sekanina; podepsalo ho 1,5 milionu lidí) vyjadřujícího vůli bránit republiku právě tak jako monumentální oslavy šedesátého výročí vzniku Československé sociálně demokratické strany dělnické na počátku června 1938. Nebylo náhodné, že provedení zvlášť citlivého Pátého plánu (Nečasovy mise, byl to poslední Benešův promyšlený pokus zabránit fašizaci republiky) svěřil prezident Edvard Beneš ministru sociální péče Jaromíru Nečasovi. Na mnichovský diktát a zejména hanebnou úlohu francouzských socialistů i váhavost Socialistické dělnické internacionály reagovala strana rozhodným gestem: vystoupením z této chátrající světové organizace demokratických lidí práce. Její útěšný hlas v prvních dnech Druhé republiky nejen hladil a hojil hořkost způsobených ran a zklamání, ale současně burcoval i do boje za obnovu Československé republiky (obdobně se chovala i nástupnická Národní strana práce). Edvard Beneš byl pro Lidový dům jediným, kdo mohl zvrátit osudný obrat dějin a vrátit radost a naději do zrazené statečné západoevropské demokratické země v srdci Evropy (takto naši předkové cítili geografickou polohu a její meziválečné ideové i hospodářské směřování).
Boj proti fašismu a jeho expanzi, vedený zejména levicí, ale i miliony lidí dobré vůle, vedl v celoevropském měřítku k navázání součinnosti s významnou reformně zaměřenou částí komunistického proudu a k rychlému růstu významu spolupráce se SSSR (r. 1934 byly navázány diplomatické styky, r. 1935 podepsána první československo-sovětská politická smlouva), a to nezávisle na vlně tzv. velkého teroru, jímž se upevňovala Stalinova osobní moc (tzv. kult osobnosti); imperativ kolektivní bezpečnosti, sdílený ČSSDSD, vedl k tomu, že oficiální Praha v této věci spatřovala vnitřní záležitost svého nového spojence; tento postoj sdílela i západoevropská levice mj. pro dobové relativně úspěšné sovětské utajování gulagu. V mnoha ohledech to platilo i pro prvorepublikové Československo. Podpis smlouvy o vojenské spolupráci, propojený se spojeneckou smlouvou s Francií a Malou dohodou, tak otevřel možnosti spolupráce s Moskvou zejména od léta 1936, kdy začala „odmrzat“ svým VII. sjezdem i Komunistická strana Československa (komunisté mj. podpořili i Benešovu prezidentskou volbu v prosinci 1935).
Tyto kontakty se dále posílily během bouřlivého roku 1938 a zejména v bolestném čase mnichovské krize. Když nastoupil oktrojovaný systém Druhé republiky a začala se měnit dosavadní podoba české a slovenské politické scény, sáhlo Hamplovo vedení v posledních týdnech r. 1938 po odvážném projektu Národní strany práce, který se měl stát scelující strukturou levicové části země. Do jejího vedení byli zvoleni představitelé nastupující generace tzv. Hamplových korunních princů: generálním tajemníkem strany se stal nejmladší poslanec Národního shromáždění Východočech Bohumil Laušman, mezi místopředsedy se objevili Jaromír Nečas, Anna Jungwirtová a Jan Aleš; pro mnohé až nečekaně byl předsedou strany zvolen i dnes nedoceňovaný Antonín Hampl a naopak byli pominuti ambiciózní prof. Josef Macek a František Modráček. Do nové strany však začalo vstupovat i levé benešovské křídlo národně socialistické strany kolem poslance Ferdinanda Richtra (mezi jeho členy nechyběla Milada Horáková), šmeralovští reformní komunisté a ojediněle i lidovci; naopak stranou zůstala řada sociálních demokratů nesouhlasících se zánikem strany.
Ještě radikálněji se začala projevovat její mládežnická organizace Národní hnutí pracující mládeže (jeho první ustavující schůzka se konala 13. listopadu 1938 v Lidovém domě; sociální demokraty na ní zastupovali Antonín Veselý, František Rauš a Blažej Vilím, národní socialisty Antonín (August) Zimmer, Cyril K. Louka a Karel Smělý a komunisty Miloš Krásný a Oldřich Papež). Rodila se dějinně nová kvalita československého demokratického socialismu, jejíž hnací silou byla pružnost a neokoralost přístupů vedoucích hlav československé sociální demokracie a i nanejvýš tušitelná naděje na sjednocení československého socialistického hnutí. Skupina Dělnické akademie zpracovala programový dokument Druhá republika stát práce.
Stejně rychle se však blížilo i datum konečného řešení (Endlösung) uměle zprefabrikované československé otázky – datum německé nacistické okupace druhorepublikového Československa, 15. březen 1939. Smělost průrazného benešovského záměru klopýtla o zvlášť zpátečnický, zvenku založený zvrat dějinného pohybu zpochybňujícího koncept kolektivní bezpečnosti v mezinárodních, zejména v mezistátních vztazích.
Předchozí části:
- Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany
- Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (2. díl)
- Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (3. díl)
- Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (4. díl)