Nová dohoda by mohla Itálii, která se ocitá v době národní krize, dostat zpátky do centra evropské politické dynamiky.
Komentátor Francesco Sisci se pro Asia Times podíval na význam dohody mezi Francií a Itálií zvané Kvirinálský pakt (název se odvozuje od sídla italského prezidenta, Kvirinálského paláce v Římě, Palazzo del Quirinale). Ačkoliv obsah dohody není znám, jedná se podle něj o důležitý politický signál.
Dohoda by mohla znamenat skutečnou strategickou revoluci v EU. Sisci připomíná význam Elysejského paktu uzavřeného mezi Francií a Německem, který znamenal usmíření dvou po staletí soupeřících států. Pakt byl uzavřen v roce 1963 – v době studené války a v době, kdy se Francie a Německo stávaly hospodářským motorem Evropy.
Kvirinálský pakt přichází v době velkého oslabení Itálie a celkové nejistoty v Evropě. Moskva tlačí na Ukrajinu kvůli Donbasu, usiluje o integraci Ruska s Běloruskem a pokouší se izolovat Polsko, čímž ho staví proti Německu a zbytku Evropy. Velká Británie opustila EU, Čína představuje výzvu, která staví EU před nová objektivní dilemata, Rusko se snaží využít amerického zaměření na Asii a prosadit se na starém kontinentu, míní Sisci.
A pak je tu velká oblast Afriky, kde může větší součinnost Francie a Itálie přispět k bezpečnosti jižní fronty a NATO.
Právě proto, že tato dohoda mezi Itálií a Francii ovlivňuje hned několik významných dynamik, bude, v časech nejistoty, představovat pro zbytek EU výzvu. Sisci se ptá, zda podobné pakty neuzavřou další země: Španělsko a Portugalsko, Německo a Rakousko nebo Polsko a Ukrajina?
Řím se dostává do centra evropské politické dynamiky a tento stav je pro Itálii příznivý, tedy pokud si je toho vědoma, počítá s tím a je na to připravena. Pokud ne, negativní dopady budou podobné „vykolejení“ ve vysoké rychlosti, míní komentátor.
Dohoda mezi oběma zeměmi musí stát na pevných základech. Pouze průmyslová spolupráce je nedostatečná, ale jednou z možností by mohl být vznik „napoleonské železnice“, dopravního systému, který by spojil Itálii s Elbou, Korsikou a Sardinií. Skončila by tak jejich tradiční izolace, ostrovy by se propojily s Itálií a Itálie s Francií. Další možností spolupráce s konkrétním dopadem by mohl být most přes Messinskou úžinu či systém rychlých trajektů mezi Sicílií a Tuniskem. Sisci míní, že Evropa by mohla v Africe získat nový vliv díky realizaci zásadních infrastrukturálních projektů, mohla by v té souvislosti také lépe kontrolovat export terorismu, organizovaný zločin i migraci.
Pokud by se takové projekty skutečně realizovaly, Francie a Itálie by v nich hrály důležitou roli, i když by se na nich musely podílet i další země EU a Spojené státy, myslí si autor.
Není pochyb, že tuto výzvu zvládne Francie, otázkou ale je, jaký bude mít dohoda dopad na bezprecedentní národní krizi v Itálii? Stávající italské strany si nejsou jisté téměř ničím a obrovské nedostatky v byrokracii zatím ztěžují realizaci skutečných investic do plánu obnovy.
Sisci se domnívá, že za těchto okolností by Francie mohla převzít „vedení“, Itálii směrovat a ovlivňovat, což by mohlo být ku prospěchu Itálie i zbytku EU. Ovšem není vyloučeno, že se i Francie může dostat do podobné krize, jaká panuje v Itálii.
Když se v minulosti Itálie připojila k dohodě o euru, žila EU v domnění, že „evropská zlatá klec“ donutí Řím, aby se „polepšil“ a stal se „evropštějším“. Stal se však pravý opak. Itálie se víc zadlužila a cítila se omezována evropskými politickými, ekonomickými i společenskými pravidly, Unie se zase cítila vydírána možností italské platební neschopnosti.
EU se po zavedení jednotné měny neposunula politicky kupředu, a i díky tomu se po celém kontinentu vyrojila populistická demagogie. Je tedy nezbytné hledat jasnou cestu vpřed, podobná dohoda sama o sobě nestačí. Problémem všech v EU je totiž stagnace.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.