Jazz a neděle už jsou na našich stránkách nerozlučně spojeny s jazzem a s Janem Schneiderem. Dnes jsou tu skladby The Train and the River, Swahili a Midnight in Moscow
Skladba saxofonisty Jimmy Giuffreho “The Train and the River“, nahraná v roce 1958, se proslavila tak rychle, že byla použita ještě téhož roku jako úvodní melodie dokumentu „Jazz On A Summer’s Day“. Možná i proto, že je tak rozpustilá, že by až skoro mohla připomínat nějaký lehce chuligánský popěvek (bůhvíproč mi naskakuje asociace na Bernsteinovu hudbu doprovázející balet v podzemní garáži ve West Side Story). Ty průzračné improvizace ovšem dokazují krásu jazzu! Obrazová stránka klipu je podle mého soudu také rozkošná: krásné efekty se dají pořídit zcela zadarmo v přírodě, jen když se člověk umí koukat. V záběru je za Giuffrem vidět Bob Brookmayer, jedna ze základních postav cool jazzu, hrající na trombón nikoliv tradičně snižcový, ale ventilový (valve). Jim Hall, skvělý kytarista Giuffreho tria, je vidět až na samý konec. (Na youtube pak lze shlédnout mnoho dalších vydařených nahrávek této skladby.)
„Swahili“ je krásná divočinka od Quincy Jonese v podání trumpetisty Clarka Terryho a jeho partičky , kterou tvořil saxofonista Cecil Payne, trombonista Jimmy Cleveland, pianista Horace Silver a pod tím vším divočila rytmika v pozoruhodné sestavě – kontrabas Wendell Marshall, cello Oscar Pettiford a nejvíc kraválu nadělal bubeník Art Blakey, který se u toho všeho jistě moc natěšeně šklebil, jak bývalo jeho milým zvykem.
Je známo, že váleční štváči a jim podobné potvory nemají rádi jazz, to ví každý čtenář Josefa Škvoreckého. Jazzmani i jejich posluchači se totiž na svět vždycky dívali jinak! Proto se například v roce 1962 stala hitem skladba “Midnight in Moscow“, kterou nahrál od té doby tuplem slavný anglický trumpetista Kenny Ball se svými jazzmany. Nechť je tato píseň znamením naděje v době, kdy různí šílenci mluví o válce a jejich řeči haraší zbraněmi … kéž by lidé prohlédli a zjistili, že to jen těm pošukům haraší.