Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (7. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský se v tomto díle zaměří na historické a hospodářské zázemí české a československé sociální demokracie.

Od politické organizace k zájmovým složkám

Věta, že československá sociální demokracie nebyla pouze politickou stranou, ale současně i hnutím, nepostrádá své obsahové vyplnění. Podniky strany, jak také její hospodářské zázemí dobově bylo nazýváno, byly s polistopadovou praxí nesrovnatelné: venkov živil ústředí. Dalším podstatným rozdílem byl také duchovní rozměr strany i hnutí plynoucí z bohatého ideového kvasu, který provázel jeho zrod a  v meziválečném období vrcholil. Současní badatelé, pokud ho alespoň tuší, zdůrazňují jeho kvantitativní poměrnou nepočetnost. Je to fakt daný tím, že zrod hnutí umožnili příslušníci nejprobudilejší části středních vrstev, ať už se jedná o Marxe, Engelse, Masaryka, Kautského a že relativní váha vysokoškolské i špičkové středoškolské vzdělanosti nepřesahovala 2–3 % populačního ročníku. Tím ale nechci v žádném případě zlehčovat vklad dělnických autodidaktů typu Josefa Boleslava Strahovského, Ladislava Zápotockého Budečského, Josefa Steinera, Rudolfa Bechyně, Antonína Hampla jejich pokračovatelů.

Přechodovou strukturou bylo v sociálně demokratickém hnutí hnutí odborové vyrůstající z novověkých solidárních (podpůrných) základů. Z řad odborových funkcionářů vznikla zdrojnice osobností hospodářského zázemí podobně jako ze špiček působících v nemocenských pokladnách. V prvorepublikovém období dosáhlo odborářství svého prvního vrcholu. Na konci třicátých let v socialistických odborech bylo organizováno stále více než 50 % odborářů (52,41 %) První republiky. Celkový počet členů OSČ dosáhl 542 238 členů (22,72 % všech odborářů; na Slovensku bylo v OSČ organizováno 77 301 členů oproti 46 837 r. 1935). Německý odborový svazek v Československu DSAP sdružoval 206 474 členů, národně socialistická Československá obec dělnická 365 919 (15,53 % odborářů v ČSR, na Slovensku 23 505; přibližně polovinu členstva tvořili úředníci a zřízenci). Rudé odbory blízké KSČ stagnovaly na 136 204 členech (šestá největší odborová ústředna ČSR). Celkem bylo v socialistických odborových ústřednách sdruženo 1 250 835 lidí práce; celkový počet odborově organizovaných zaměstnanců dosáhl zhruba 2,4 milionu (z toho v nesocialistických odborových ústřednách a samostatných odborových svazech činil 1 135 799 členů.

Na politickou organizaci navazovaly další zájmové složky, jak se říkalo dobově těmto součástem československého odborového hnutí. V čele československého sociálně demokratického ženského hnutí stál Ústřední výbor sociálně demokratických žen, jehož předsedkyní byla Božena Betty Karpíšková, místopředsedkyní Marie Jurnečková-Vorlová a tajemnicí (sekretářkou) Marie Štorkánová. Organizačně tvořilo hnutí sociálně demokratických žen na konci První republiky 596 místních, 48 okresních, 6 obvodních, dva okrskové a 13 župních (krajských) výborů žen se 40 557 členkami.

Protagonistou mládežnického hnutí a zástupcem ve výkonném výboru (ÚVV) a představenstvu (politickém grémiu) byl Antonín Veselý; mimoto v představenstvu strany působil také Vladimír (Ladislav?) Görner. Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou v Socialistické internacionále mládeže zastupoval František Roušar, redaktor časopisu Mladý socialista. Hnutí sociálně demokratické mládeže, rozprostraněné do Čech (269 organizací), Moravskoslezské země (137 organizací) a Slovenska (25 organizací), sdružovalo 451 organizací s celkem 12 000 členy. Další tisíce mladých byli členy Svazu dělnických tělocvičných jednot, Odborového sdružení československého, Dělnické akademie a objevovali se i mezi neorganizovanými sympatizanty ČSSDSD. Z řad členstva těchto organizací byli vybíráni noví političtí členové Československé sociálně demokratické strany dělnické.

Hospodářské zázemí

Páteří hospodářského zázemí bylo družstevní hnutí a ústředna této zájmové složky Ústřední svaz československých konzumních, výrobních a hospodářských družstev. Mezi největší družstevní podniky ČSSD mj. patřily: Lidová knihtiskárna Antonín Němec a spol. (Lidový dům, hlavní tiskárna sociálně demokratických periodik; ředitelem byl po 30 let František Hummelhans vystřídaný Rudolfem Erbenem); Komanditní společnost spravující podniky strany (představenstvo bylo tvořeno ústředním výkonným výborem, předsedou byl Antonín Hampl, úřadujícím předsedou Josef Veselý, ředitelem podniků strany Jan Aleš). Jedním z největších nakladatelských podniků republiky bylo Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství v Praze (po 40 let je řídil jeho tvůrce a organizátor Antonín Svěcený vystřídaný pro pokročilost věku Oldřichem Reinlem).

Mezi výrobními družstvy vynikly pražské Dělnické pekárny (tvůrcem a ředitelem byl Jan Šach); výrobní ortopedické družstvo invalidů Odip (vedeno Františkem Lehrem); dělnické nakladatelství a knihtiskárna Graphia v Praze (předsedou byl Vojtěch Fišer a ředitelem František Suchánek); tiskařské podniky v Plzni Grafika (vedena předsedou správní rady Josefem Hříbalem a ředitelem Václavem Drašarem); První výrobní družstvo uzenářských a řeznických dělníků v Praze 7 (ředitelem byl B. Šebele a předsedou správní rady A. Slepička); Dělnické knihařství (předsedou správní rady byl Oldřich Koudelka, technickým ředitelem František Apfelthaler); umělecké grafické družstvo Polygraphia (předsedou byl Josef Lubert a ředitelem Josef Štěpánek); dělnické oděvní družstvo v Prostějově Prvoděv (vedl je František Geršl).

Další oblastí sociálně demokratického družstevnictví byly konzumy (obchody smíšeným zbožím), kam náležely: nákupní, výrobní a stavební družstvo Rovnost sdružující 50 000 členů (vedli je předseda Eduard Kilberger a ředitel Josef Kuffner); ústřední konzumní družstvo v Moravské Ostravě Budoucnost sloužící 60 000 členů (vedl je předseda Vilém Bräuner); dělnický potravní spolek v Brně se 41 000 členy Vzájemnost-Včela (vedli ho předseda František Knytl a ředitel Václav Koranda); Budúcnosť – robotnícke konzumné a výrobné družstvo v Žiline pomáhající 19 000 členů (řídili je předseda Augustin Várnai s řediteli Jozefem Bačou a Vojtěchem Schnellerem); s 15 000 členů Ústřední konsum v Hradci Králové (veden předsedou Karlem Janečkem a ředitelem Františkem Švestkou); s 12 000 členy Všeobecné konzumní a výrobní družstvo v Rakovníku (předseda Ferdinand Hudeček a ředitel Josef Klátil); s 8000 členy Dělnická spotřební, výrobní a úsporná jednota Svépomoc v Kralupech nad Vltavou (předsedou a ředitelem v jedné osobě byl Josef Vaníček); obdobně s 8000 členy Ústřední konsumní, výrobní a stavební družstvo Budoucnost v Pardubicích (předsedou byl František Hlaváček, ředitelem František Horák); s téměř 8000 členy Budúcnosť, konsumné, úsporné a výrobné družstvo ve Spišské Nové Vsi (vedli je předseda František Špilar a ředitel Rudolf Drahovský); s 8000 členy Dělnické družstvo konsumní a výrobní Rovnost v Českých Budějovicích (ředitelem se stal Stanislav Nový podléhající předsedovi Václavu Lédlovi); se 7000 členy Všeobecné konsumní, výrobní a stavební družstvo v Ústí nad Labem (předsedou i ředitelem v jedné osobě byl Stanislav Piroch); s více než 6000 členy SKD Severočeské konsumní a výrobní družstvo v Liberci (zakladatelem a předsedou byl Josef Čapek, ředitelem František Kubant). Bilanční výroční zprávy o hospodářských výsledcích vycházely formou celostránkových příloh v regionálním sociálně demokratickém tisku (v případě Liberce to byl časopis Ještědský obzor).

V Lidovém domě kromě toho sídlila sociálně demokratická podnikatelská organizace Svaz socialistických obchodníků a živnostníků; v jeho čele stál Hynek Prchal a v tajemnické funkci působil Rudolf Reiman. Bližší informace o této organizaci se – pokud je mi známo – nedochovaly. Absence podnikatelské organizace-zájmové složky patří k nejzřetelnějším slabinám polistopadové levice.

Součástí sociálně demokratického hospodářského zázemí byly také banky (peněžní ústavy).  V r. 1908 byla v Praze-Smíchově založena Všeobecná dělnická záložna; v r. 1938 byla největším dělnickým záloženským úvěrním ústavem v republice. Zakladateli byli Antonín Svěcený a ředitel Josef Pobříslo (posléze vystřídaný Karlíňanem Jaroslavem Metalem). R. 1912 přesídlila do Lidového domu a novým předsedou správní rady byl zvolen František Soukup. Její vklady postupně vzrostly na 80 000 000 Kč a obrat na 750 mil. Kč ročně. Záložna, která během svého trvání nepotřebovala státní pomoc, financovala dělnické olympiády a zasloužila se o finanční zajištění největšího sociálně demokratického bytového družstva Bytového a stavebního družstva Bílá Hora v Praze-Břevnově.

V červnu 1919 byla založena Lidová družstevní pojišťovna Čechoslávie. Přípravné práce řídil František Soukup, prvním předsedou správní rady byl Jan Havránek (po jeho úmrtí ho nahradil Josef Hain); předsedou dozorčí rady František Veselý a prvním ředitelem Bohumír Halaburda; po Halaburdově odstoupení ho nahradil „vedoucí ředitel“ (generální) Rudolf Pokorný a vedle něj také ředitelskou působností nadaný dr. Nejedlý působící dlouhá léta v dělnickém nemocenském pojišťovnictví. V r. 1938 patřila Lidová pojišťovna k největším československým pojišťovnám s vůbec nejrozšířenějším životním pojistným (pojišťováním) v první Československé republice. V životním pojištění bylo zakotveno 250 000 lidí na kapitál přesahující 700 mil. Kč. Rezervy a další fondy dosáhly 250 mil. Kč. Mimoto pojišťovna vlastnila jedenáct domů v ceně přesahující 30 mil. Kč ve všech větších městech republiky. Do státních papírů vložila 70 mil. Kč. Obdobnou částku poskytla Čechoslávie v hypotekárních zápůjčkách dělnickým stavebním družstvům; umožnila tak důstojné bydlení stovkám nejchudších rodin.

V červnu 1920 byla založena Všeobecná družstevní banka v Praze, která byla v druhé polovině třicátých let řízena předsedou správní rady Františkem Veselým, místopředsedou Františkem Modráčkem a předsedou dozorčí rady, tajemníkem Svazu kovodělníků Odborového sdružení československého Václavem Benešem; dlouholetým ředitelem banky byl Karel Komeda.  Celkový stav vkladů k 1. 1. 1938 činil více než 200 mil. Kč, mobilita ústavu přesahovala 100 mil. Kč. R. 1936 byla Všeobecná družstevní banka přijata za člena konsorcia československých ústavů a bank pro finanční státní operace a následně se stala i jednou z přímých úpisoven Půjčky pro obranu státu (v létě 1938 bylo u banky upsáno přes 65 mil. Kč). Banka sloužila financování soustavy sociálně demokratických družstev sdružených v Ústředním svazu československých konzumních, výrobních a hospodářských družstev.

Uvedené příklady pravděpodobně nepostihují sociálně demokratické prvorepublikové ústavy zdaleka v jejich úplnosti. I ony jsou podnětem pro další badatelský výzkum a dosvědčují existenci mezer v našich vědomostech o novodobých českých a československých dějinách.

Letmé příklady z programových diskusí

Úzce s hospodářským zázemím bráno vnitrohnutevním pohledem souvisel programatický a ideový ruch. Vztahoval se k řadě dobově palčivých témat i ideových otázek. Do polemiky o místo marxismu v sociálně demokratickém duchovním ruchu vstoupil prof. Josef Macek. V textu Pro socialism ne třídní, nýbrž humanitní (otištěn v původně masarykovské revue Naše doba) hledal příčiny defenzivního postavení socialistických stran (socialistického bloku) „v tak zvaném třídním pojetí socialismu neboli v doktríně o třídním boji a v tom, co z ní časem vyrostlo jak ve stranách ,marxistických‘, tak i v jiných. Tato doktrína o smýšlení i cítění jí vypěstované ukázala se smrtelnou nákazou socialistického hnutí.“ Od Mana přitom Macek přecházel k Masarykovi. Nepřímo Mackovi odpověděl v odlišném kontextu r. 1935 Jaroslav Čecháček článkem Profesor Macek o marxismu (byl zveřejněn v časopise Útok) silně osobním tónem: jeho polemiku s marxismem označil za neseriozní a matoucí a jako doklad Mackovy „nevěcnosti a diletantismu, který pozorujeme i v jiných oblastech jeho činnosti.“ Obdobně reagoval v Dělnické osvětě Václav Patzak (v stati na pokračování Socialismus jako politický úkol). Macek podle jeho názoru výstižně upozornil na relativní sterilitu socialistického hnutí; tento stav však nesouvisí s marxismem; k Marxovi se budou budoucí generace stále vracet; okruh Dělnické osvěty touto cestou šel zcela vědomě již ve dvacátých letech. Macek podle Patzakova názoru chtěl postihnout vztah inteligence a dělnictva (zejména „umělé návraty k tak zvanému dělnickému jádru socialistických stran“). K obdobným závěrům na stránkách Sociologické revue dospěla i Jiřina Popelová při analýze Manova díla (studie Kritika marxismu a filosofie socialismu Hendrika de Mana I–II). Věcně dovodila, že „manismus“ nemůže nahradit marxismus jako světový názor, protože opakuje staré známé argumenty etického předmarxovského socialismu.

Stranický tisk a knižní produkce

Stranická inteligence měla k vyjádření svých názorů řadu periodik. Mimo ústřední orgán Právo lidu a jeho Večerník Práva lidu (šéfredaktor Josef Stivín), vycházely deníky také v Plzni (Nová doba s šéfredaktorem Josefem Jiroutem), Brně (Stráž socialismu, šéfredaktorem byl František Svoboda, po r. 1921 nahradil Rovnost, která padla do komunistických rukou), Ostravě (Duch času, šéfredaktor František Čepek) a v Bratislavě (Robotnícke noviny, šéfredaktor František Zimák). Z ostatních periodik se velkému zájmu těšily měsíčník Akademie (vedl ji vedle řady jiných František Modráček), měsíčník Červánky (zodpovědný redaktor Vojtěch Vojta Beneš), týdeník Zář (redaktor V. Lev), satirický týdeník Kopřivy (pod pseudonymem Foltýn další šéfredaktorské působiště Josefa Stivína), měsíčník Socialistická obec (redaktor J. Pliml), informační měsíčník Der Klassenkampf in der Tchechoslowakei (Třídní boj v Československu, redaktor K. Víšek). Pro sociální demokraty činné v samosprávě byl vydáván časopis Demokratická samospráva. Pro potřeby zahraničí se tiskl bulletin Internationaler Nachrichtendienst (Mezinárodní zpravodajská služba). Z nových periodik hamplovské éry nabyl na významu týdeník Nová svoboda, kam dopisovali členové skupiny kolem Dělnické akademie, a měsíčník Dělnická osvěta (šéfredaktor Václav Patzak, mj. i vůdčí osobnost vysílání Dělnického rozhlasu Československého rozhlasu). Svými stanovisky a názory byl ČSSD blízký deník Národní osvobození vydávaný Československou obcí legionářskou. Obdobný vztah ke straně měla i kdysi masarykovská revue Naše doba, jejímž vedoucím redaktorem byl starosta pražské odbočky Dělnické akademie sociální demokrat Josef Macek. Velký význam měl také nakladatelský dům ČSSD Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (ÚDKN) založené a dlouhodobě řízené Antonínem Svěceným; bylo řízeno tiskovou komisí (předcházel mu tiskový výbor), kterou vedl předseda strany Antonín Hampl. Mimo ediční řady krásné literatury Knihovna světové literatury a Křižovatky vydávalo ÚDKN i soudobou teoretickou socialistickou literaturu.

Letmý nástin hospodářským a duchovním zázemím i strukturou sociálně demokratického hnutí kolem Československé sociálně demokratické strany dělnické představil jeden z klíčových politických subjektů první Československé republiky. Nepůsobila jen v západní části republiky, ale i v dílu východním. Slovenskou zemskou organizaci vedl jeden z nejlepších ministrů První republiky JUDr. Ivan Dérer, vyznavač československé jednoty.

Závěry a podněty

V předvečer Mnichova měla ČSSDSD 275 000 členů (DSAP 80 000 členů, KSČ kolem 65 000 členů) a patřila k nejsilnějším stranám Socialistické dělnické internacionály. Byla vedena třináctičlenným představenstvem (předsednictvem). Tvořili je Rafail Abramovič-Rejn (Rusko), J. W. Albarda (Holandsko), Otto Bauer (Rakousko), Alexander Bracke (Francie), William Gillies (Velká Británie), Robert Grimm (Švýcarsko), J. Hedtoft-Hansen (Dánsko), Hermann Liebermann (Polsko), Richard Lindström (Švédsko), G. E. Modigliani (Itálie), František Soukup (Československo), Emil Vandervelde (Belgie), Otto Wels (Německo, mj. vedoucí osobnost v Praze sídlící exilové SPD/SoPaDe). Předsedou byl Louis de Brouckère, tajemníkem Friedrich Adler a pokladníkem Joseph van Roesbroeck. Do své nečekané smrti r. 1935 byl členem exekutivy SDI i ministr a ředitel Sociálního ústavu ČSR JUDr. Lev Winter. Božena Betty Karpíšková byla posléze předsedkyní Mezinárodního výboru žen Socialistické dělnické internacionály.

Stručné seznámení se strukturou prvorepublikové ČSSDSD nezahrnuje zejména ústřední odborné zázemí, které vzniklo v podobě ústředních odborných komisí po jejich personálním schválení na XVI. sjezdu r. 1930. Od polistopadové ČSSD se odlišovaly více či méně soustavným působením členů Hamplova vedení často v jejich čele a nepochybně v interaktivních vazbách na Dělnickou akademii a stranické mediální pracovníky, ponejvíce redaktory ústřední a regionální úrovně. Téma samo volá po zevrubném, minimálně střednědobém badatelském zpracování, jehož základním předpokladem je mimo jiné grant a následné důkladné analytické zpracování fondů krajských a okresních státních archivů a často také knihoven; zapomínat nejde ani na národní instituce a bylo by dobré oživit i zahraniční výzkum v Moskvě, Beneluxu a Spojených státech amerických. Je to velká šance i výzva pro historiky střední a mladší generace.

Je zřejmé, z čeho pramenila a jak historickými sociálními demokraty byla zhodnocována síla a přínosy, které hnutí vytvářelo. Stejně tak je prvoplánově patrné, proč a v čem tkvějí zásadní rozdíly mezi prvorepublikovou hamplovskou a polistopadovou pošpidlovskou českou sociální demokracií.

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.