Politolog Lukáš Valeš hodnotí výsledky pátečního sjezdu nejstarší politické strany v ČR. Jsou důvodem k optimismu?
V pátek, 10. prosince 2021 proběhl již 43. sjezd naší nejstarší politické strany. Jistě se zapíše do historie. O tom není pochyb. Zcela jiná otázka je – jak? Nově zvolení představitelé i nemalá část delegátů ho prezentuje jako zásadní přelom ve vývoji strany. Nově zvolený předseda, Michal Šmarda, v rozhovoru pro Českou televizi přímo říká: „Já si myslím, že sociální demokraté se rozhodovali, zda chtějí pokračování politiky, která byla dosud – třeba s mírnými modifikacemi – nebo zda mají touhu po nějaké razantnější změně. Ukázalo se, že se chtějí vydat novým směrem a já jsem za to rád.“
Bohužel, jak přesně si delegáti sjezdu onen nový směr představují, neprozradili. Stalo se smutnou tradicí minimálně posledních 4 sjezdů sociální demokracie, že o příčinách porážky ve volbách, ani o reálných možnostech, kam dál, se (téměř) nediskutuje. Tento sjezd nebyl výjimkou. A to navzdory faktu, že vypadnutí z Poslanecké sněmovny by si to opravdu zasloužilo. Co ale hůř, volba vedení se stala spíš soubojem tváří a s nimi spojených nadějí, než pragmatickým soubojem programových priorit. Sociální demokracie opět promeškala možnost si vše špatné z minula vyříkat a naopak v diskusi načrtnout, kam jít dál. Hledat odpovědi na zásadní otázky: Kdo jsou naši voliči? Co jim nabídneme, abychom se výrazně odlišili od našich soupeřů, kteří se rovněž zaklínají ochranou pracujících a seniorů – viz hnutí ANO? Kdo jsou naši reální spojenci? Strana Zelených asi těžko – vždyť sama Evropská komise přiznává, že Zelený úděl, který Zelení tak nadšeně prosazují, uvrhne do energetické chudoby 140 milionů občanů. A jaká vlastně má být sociální demokracie? Pro-systémová, jako dosud? Tudy ale cesta zpět do sněmovny nepovede. Nebo k systému kritická? K tomu ale viditelně není ochota – minimálně v řadách nově zvoleného vedení. Jak zabránit pokračujícímu rozpadu struktury strany a masovému odchodu členstva? Z více než 24 tisíc členů v době předsednictví Jiřího Paroubka jich zbývá – oficiálně – jen kolem 9500, přičemž každý rok se tento počet snižuje o 2-3000.
Místo věcných návodů se setkáváme s nadšením a entuziasmem, který má sjednotit věrné, přitáhnout ztracené ovečky a navázat úzké kontakty s myšlenkově příbuznými aktivisty z řad občanské společnosti: „Chtěl bych zkrátka, aby se sociální demokracie stala centrem levicového a progresivního myšlení,“ řekl nový předseda. A právě v těchto slovech je ukrytý pověstný pes. Slovíčko progresivní implikuje nikoliv úkrok doleva, ale spíše znovu ke středu. Tomu napovídá jednak zvolení Šmardy, který kandidoval v loňských senátních volbách za trojkoalici Strany zelených, ČSSD a Budoucnosti a byl velkým stoupencem právě předvolební spolupráce se Zelenými, navíc pod heslem: „To není chytračení a počítání procent. To je vize budoucnosti.“
Ještě silněji je to patrné na zvolených místopředsedech – do čela strany se tak znovu vrací hejtman Martin Netolický a zejména bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček. Vzpomínáte? Ano, ten, který se těšil z velké popularity a podpory u tehdejší české pravicové opozice. „Ministr Petříček reprezentoval standardní zahraniční politiku demokratické České republiky. Asi byl tím někomu trnem v oku,“ řekl po jeho odvolání z funkce Petr Fiala. A předseda Pirátů vyzvedl jeho „zásadovou politiku“.
A tito lidé mají sociální demokracii opět dopomoci na politické výsluní? Zajímavé je, že se během letošního roku konaly hned dva sjezdy strany. V tom prvním (na jaře) se delegáti rozhodli posunout stranu do leva. Na tomto zase spíše do liberálního středu. Kam tedy sociální demokracie chce jít? Ví to? Tuší to?
A to vše za okolností, kdy skutečnou, autentickou levicovou stranu potřebuje česká politika a čeští voliči jako příslovečnou sůl. Ale jen takovou, která bude věrohodná. A která bude opravdu levicová – liberální střed je plný. Navíc tradiční, spíše konzervativní voliči levice tuto část politického spektra nevyhledávají. To raději sáhnou po Andreji Babišovi.
Ilustrační foto: Zákupák, Public domain, via Wikimedia Commons