David Adler a Paweł Wargan podrobili zdrcující kritice klimatické plány EU, které spojuje jediný cíl: zachovat zisky kapitálu.

V prosinci 2019 představila Ursula von der Leyenová přelomový plán Evropské unie na řešení krizí klimatu a životního prostředí, které sužují planetu. „Evropský zelený úděl je o sladění našeho hospodářství s naší planetou“, řekla nastupující předsedkyně Evropské komise, „sladění způsobu výroby, způsobu spotřeby s naší planetou a respektování životního prostředí, ve kterém žijeme“. Zelená dohoda EU by podle von der Leyenové učinila z Evropy první uhlíkově neutrální kontinent na světě – byl by to příslib pro novou generaci mladých lidí stávkujících za udržitelnou budoucnost na náměstích měst a městských čtvrtí po celé Evropě. „Náš Evropský Zelený úděl je pro ně,“ řekla von der Leyenová.

V návaznosti na největší klimatické protesty v dějinách byl plán von der Leyenové oslavován jako významný krok vpřed v hnutí za globální spravedlivý přechod – a průlom v politice Zeleného Nového údělu všude na světě. „EU porazila USA, přijímá svůj vlastní Zelený Nový úděl“, hlásal jeden titulek. Úředníci Komise skočili po příležitosti chopit se pláště Zeleného Nového údělu pro sebe a přihlásili se k vedoucí roli v globálním tlaku na dekarbonizaci. „Přináším zprávu z Madridu“, sdělil místopředseda Evropské komise Frans Timmermans Parlamentu po své návštěvě konference OSN o změně klimatu v roce 2019. „Poselství zní: potřebujeme evropské vedení. Poselství je také toto: někteří z nás si nejsou jistí tím, co bychom měli dělat, ale pokud Evropa povede, můžeme jít stejným směrem.“

Timmermans správně zdůraznil význam evropských závazků v oblasti klimatu. Členské země Evropské unie byly historicky největšími lídry v těžbě a emisích fosilních paliv, a to jak na celém kontinentu, tak v celých svých impériích. Samotná Unie byla totiž postavena na fosilních palivech. Spojením signatářů Pařížské smlouvy z roku 1951 s kartelovým systémem emisí uhlíku se Evropské společenství uhlí a oceli snažilo překonat letitou rivalitu mezi Německem a Francií. Společná zemědělská politika (SZP), která pohlcuje více než třetinu ročního rozpočtu EU a směřuje převážně do průmyslových zemědělských podniků, byla zavedena brzy poté, aby posílila podporu venkovských komunit a zajistila vnitřní soudržnost proti lákadlu komunismu. V důsledku toho produkuje chov hovězího více emisí než všechna evropská auta a dodávky dohromady, pesticidy decimují biologickou rozmanitost, a levná evropská produkce se podbízí zemědělcům na globálním jihu a ničí udržitelné zemědělské postupy po celém světě.

Skutečné vedoucí postavení Evropy v globální zelené transformaci je však pochybné. Pečlivá analýza evropskév verze Zeleného údělu naznačuje, že nejde ani tak o přelomovou vizi ekologické budoucnosti, jako spíš o kolosální snahu ekologizovat politický a ekonomický status quo Evropy. S výjimkou názvu se agenda Ursuly von der Leyenové vůbec nepodobá paradigmatu Zeleného Nového údělu, zpopularizovanému sociálními hnutími jako Sunrise a přidruženými reprezentanty v Kongresu jako Alexandria Ocasio-Cortezová ve Spojených státech. Ta má kořeny v keynesiánském modelu ekonomiky a Rooseveltově teorii politických změn. Stejně jako původní Nový úděl, zavedený po velké hospodářské krizi, má i Zelený Nový úděl za cíl reagovat na specifické ekonomické podmínky, jimž dnes čelí rozvinuté ekonomiky: vysoké soukromé úspory, nízké veřejné investice a zející propast bohatství, která během pandemie Covid-19 jen narůstala. Zelený Nový úděl spojuje dva koncepty – nadměrnou akumulaci u bohatých a nedostatečné investice u chudých – s krizemi životního prostředí a klimatu a slibuje, že nevyužité úspory prosadí do zelených veřejných investic. A Zelený Nový úděl ve své strategii doufá, že krizi nezaměstnanosti a podzaměstnanosti nasměruje k budování podpory pracovníků pro program, který by vytvořil miliony zelených pracovních míst.

Evropský Zelený úděl žádná taková ustanovení neobsahuje. Na rozdíl od rooseveltovské tradice je tento Zelený úděl spíše programem ekonomického rozložení směrem nahoru než dolů, který se výslovně snaží prohloubit logiku soukromé soutěže pomocí příslibu spolupráce s veřejností. Zelený úděl ani zdaleka neposkytuje pomoc churavějícím evropským komunitám, ale snaží se vyhovět obavám kapitálu tím, že při zelené transformaci garantuje jeho zisky. Ani zdaleka neřídí demokratickou transformaci ekonomiky, ale posiluje technokratickou kontrolu EU v Bruselu, Lucemburku a Frankfurtu. V tomto smyslu jsou deficity Zeleného údělu jednak odrazem institucionální architektury Evropské unie, jednak nedostatkem politické vůle a odvahy je zpochybnit. V následujícím textu se budeme věnovat detailům Zeleného údělu a budeme se zasazovat o jasné rozlišení mezi programem von der Leyenové a návrhy Zeleného Nového údělu, které daly naději milionům lidí na celém světě. Není pochyb o tom, že Evropa potřebuje Zelený Nový úděl. Abychom ho však dosáhli, musíme se vyhnout známým pastem aktivismu a konzultací občanské společnosti, do nichž se evropská protestní hnutí stále noří. Zakončujeme úvahami o politické strategii, která dokáže přinést spravedlivý přechod a odolat velké zradě Zeleného údělu v Evropě.

Co ukazuje rozbor Zeleného údělu?

Ursula von der Leyenová vynaložila velké úsilí, aby se Zelený úděl stal globálním měřítkem klimatických ambicí. Je to podle ní evropský „okamžik muže na Měsíci“, který má dramatizovat její širší vizi „Unie, která usiluje o víc“. Podrobný rozbor Zeleného údělu a jeho složek však naznačuje opak: neusiluje o víc, snaží se, aby zachoval stávající politickou ekonomiku Evropské unie. Konkrétně jde o to, že Zelený úděl selhává jako program politické, ekonomické a ekologické transformace napříč pěti klíčovými dimenzemi: rychlostí, velikostí, rozsahem, strategií a strukturou.

Nejjasnějším měřítkem každého klimatického programu je jeho rychlost. Když von der Leyenová oznámila Zelený úděl, zavázala se, že do roku 2030 zvýší ambice EU v oblasti dekarbonizace ze 40 % na 50-55 % pod úroveň roku 1990 a do roku 2050 dosáhne „čisté nuly“. Tento cíl je však stejně zavádějící jako nedostatečný. Je zavádějící, protože vychází z myšlenky, že EU může nadále vypouštět skleníkové plyny, přičemž se při kompenzaci emisí spoléhá na převážně neprokázané a potenciálně nebezpečné techniky zmírňování emisí, jako je zachycování a ukládání uhlíku. A je nedostatečný, protože nebere v úvahu historický odkaz Evropy, jímž je znečišťování po celém světě. EU je dnes třetím největším producentem skleníkových plynů na světě a zodpovídá za téměř 8 % všech emisí v celosvětovém měřítku. Do roku 2100 bude Německo samo o sobě, s přihlédnutím k jeho nadměrnému historickému dědictví, tvořit 3,9 % nárůstu globální teploty.

Neschopnost napravit dlouhou historii koloniální těžby je běžná napříč návrhy zelené transformace mezi rozvinutými ekonomikami. Kritici návrhů Zeleného Nového údělu ve Spojených státech zdůraznili, že rapidní poptávka země po zdrojích a energii by mohla urychlit sociální a environmentální vykořisťování v zahraničí. Totéž platí pro EU, neboť její Zelený úděl se málo přizpůsobuje dopadům, které bude mít jeho politika na ostatní země – natož reparacím, které dluží obětem svých historických praktik nadměrného znečištění. Například chuť EU dovážet zemědělské produkty už vedla k odlesňování v zahraničí – a to i v době, kdy představitelé EU oslavovali opětovné zalesňování velkých částí Evropy. Společná zemědělská politika, domácí politika průmyslového protekcionismu, má v kombinaci s evropskými politikami postupující hospodářské liberalizace v zahraničí vážné dopady. Například v Ghaně kleslo procento poptávky po drůbeži uspokojované domácí produkcí z 95 % v roce 1992 na 11 % v roce 2002 za cenu 200 000 pracovních míst. [1]

V tomto ohledu Zelený úděl nejenže porušuje zásadu společné, ale diferencované odpovědnosti, jenž je zakotvena v Pařížské dohodě z roku 2016 a podle níž by státy s většími finančními a technologickými kapacitami měly nést větší část zátěže, což je zásada, proti níž se vyjednavači EU vehementně stavěli. Tím, že se nezabývá historickým příspěvkům ke změně klimatu a přesouvá zátěž na jiné země, zhoršuje Zelený úděl také nerovné rozložení změny klimatu a schopnosti jiných států na ni reagovat. Takové nerovnosti, jak tvrdil článek v časopise Nature, představují „masivní přesun hodnoty z horkých částí světa do chladnějších částí světa“.

Také svou velikostí Zelená dohoda zdaleka nedosahuje to, co je potřeba, ale jen to, co její manažeři pro styk s veřejností v Bruselu prodali světu. Aby von der Leyenová financovala svůj „měsíční výdělek“, představila investiční plán pro udržitelnou Evropu se slibem, že Evropskou investiční banku (EIB) promění v klimatickou banku a v příštím desetiletí uvolní 1 bilion eur na přechod k zelenému klimatu, tedy 100 miliard eur ročně. Toto číslo však zdaleka nedosahuje všech odhadovaných nákladů na přechod. Samotná Komise vyčíslila náklady na dodatečné financování zabezpečení evropských cílů v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 na přibližně 260 miliard eur ročně.

Nedostatečné financování Zeleného údělu nás přivádí k zúžení jeho působnosti. Tváří v tvář reálné příležitosti a naléhavé potřebě skoncovat se současným stavem, který dál zhoršuje evropskou hospodářskou, sociální a demokratickou krizi, Zelená dohoda zdvojnásobuje destruktivní politické kroky, které tyto krize vůbec vyvolaly. Von der Leyenová se při zavádění Zelené dohody snažila uklidnit fiskální jestřáby EU důrazem na věrnost programu Paktu stability a růstu. Evropská „fiskální svěrací kazajka“, jak se Pakt stability a růstu někdy nazývá, má udržet růst HDP a zároveň stanovit strop veřejných výdajů a přesunout vlastnictví a příležitosti k tvorbě bohatství do soukromých rukou. Růstová strategie EU je nejen neslučitelná s planetárními hranicemi, jak jasně uvedla Evropská agentura pro životní prostředí ve své zprávě z roku 2020, ale zachovává také fiskální logiku, která vedla ke kolapsu veřejných investic napříč eurozónou – s ničivými důsledky pro veřejné služby, vzdělání pracovníků a pro veřejnou infrastrukturu.

Takzvaný program „NextGenerationEU“ hrozí, že tuto logiku ještě zhorší. Stěžejní evropská loď ozdravného balíčku Covid-19 poprvé zavádí vzájemně propojený dluhový nástroj, který slibuje plošné snížení kreditních sazeb konsolidací rizikových profilů všech států eurozóny do jediného finančního nástroje. Opatření se však nedaří ze svěrací kazajky vymanit. Namísto opuštění Paktu o stabilitě a růstu a prosazení agendy, z níž by měli prospěch všichni, kdo žijí v Evropě, budou finanční prostředky programu rozděleny nerovnoměrně, přičemž větší část záchranného balíčku dostanou chudší státy. Až se příští rok obnoví rozhovory o rozpočtu, do středu pozornosti se dostane imperativ vyrovnávat účty a členové jádra EU pravděpodobně spíše než že by na sebe strhli hněv svých voličů, přenesou břemeno tohoto vyrovnávání na čisté příjemce prostředků určených na obnovu. „NextGenerationEU“ jinými slovy riskuje, že v nadcházejících letech přidá na rychlosti kladivu úsporných opatření namířených proti chudším členům eurozóny, a že spíše prohloubí než zacelí trhliny, které opakovaně přivedly evropský projekt na pokraj kolapsu.

Pokud se Zelené dohodě nepodaří napravit strukturální nevyváženosti Evropy, hrozí, že její politická strategie prohloubí její demokratický deficit. Mnozí zastánci Zeleného Nového údělu tuto politiku rozvíjejí pod praporem „klimatického populismu“, což naznačuje, že její rozsáhlé ambice by mohly sjednotit širokou koalici pracujících, komunit a znepokojených občanů. Naproti tomu Zelená dohoda žádnou koalici nemá. Von der Leyenová tvrdí, že byla motivována mládežnickým hnutím, které explodovalo po Evropě rok před oznámením plánu. Přes veškerou inspiraci se však klimatické hnutí soustředilo převážně na „děti“; chyběli dělníci a bojovnost práce, která poháněla požadavky, na nichž byl ve 30. letech založen původní Nový úděl. Klimatická agenda je totiž často vykreslována jako hrozba pro zaměstnance a jejich obavy jako nepřekonatelná překážka pro skutečně ambiciózní program. Na povrchu se představitelé EU prostřednictvím setkání s mladými aktivisty snažili ukázat, že „naslouchají“ požadavkům z ulic. V zákulisí se však každý týden setkávali s více než 11 podnikatelskými lobbisty, jejichž účinky jsou stále zřetelnější s tím, jak se peníze přelévají do projektů na fosilní paliva a legislativa o dekarbonizaci se odkládá. Omezením rozsahu demokratického angažmá na řadu menších „konzultací“ se Zelená dohoda snaží kooptovat demokratické požadavky a přeformulovat jejich rétoriku tak, aby dodala novou legitimitu existujícímu a nepopulárnímu politicko- ekonomickému paradigmatu.

Tato úspěšná kooptace klimatického hnutí v podobě Zelené dohody odráží ošklivou pravdu o politice dekarbonizace. Současné klimatické hnutí vzniklo z velké části z levé strany politického spektra, což má za následek, že jeho ambicióznější návrhy – jako původní (tj. americký) Zelený Nový úděl – odrážejí principy spravedlnosti a demokracie, které jsou v těsné blízkosti samotných klimatických aktivistů. V mnoha případech to vedlo zastánce Zeleného Nového údělu k domněnce, že dekarbonizace je sama o sobě pokrokovým nebo přerozdělovacím projektem. Zelená dohoda však místo toho naznačuje, že dekarbonizace může stejně tak sloužit k zakořenění nerovnosti a k omezení rozsahu demokratické politiky. Zelená dohoda proto představuje neotřelý případ toho, co jsme nazvali „dekarbonizace bez demokracie“, politicko-ekonomickou vizi zeleného přechodu, jejímž cílem je snížit celkové emise a zároveň zachovat stávající rozdělení moci mezi bohaté a chudé, sever a jih, věřitelské státy a dlužníky. Jinými slovy, Evropa je skutečně průkopníkem nového modelu klimatické politiky; jen jde náhodou o jiný model, než by naznačoval titulek Zelené dohody.

A konečně ve své struktuře evropský Zelený úděl prohlubuje krizi veřejných investic, která sužuje eurozónu od krize státního dluhu. Místo toho, aby se zavázala k programu veřejných investic dostatečného rozsahu pro řešení hrozící krize, snaží se získat veřejné peníze na soukromé investice, socializovat náklady a privatizovat zisky zelené transformace. V tomto ohledu připomíná Zelený úděl svého bezprostředního předchůdce – Investiční plán pro Evropu, známý také jako „Junckerův plán“. Junckerův plán se podobně jako Zelený úděl snažil mobilizovat zhruba 100 miliard eur ročně využitím veřejných prostředků k zaručení soukromých půjček, socializaci rizika investic a privatizaci zisků. Tento model umožňuje EU mobilizovat značné objemy finančních prostředků, aniž by jí vznikly úplné bilanční náklady na investice. Její logika je prostá: „postrčit soukromé finance k veřejnému blahu“, jak řekl prezident EIB Werner Hoyer v roce 2019.

Tento přístup spolufinancování veřejným a soukromým sektorem nejenže povyšuje krátkodobá rozpočtová hlediska nad dlouhodobou udržitelnost a produkty těchto investic nezůstávají ve veřejných rukou; ukázalo se také, že přinášejí neúměrné zisky soukromým investorům. Ve zprávě za rok 2018 s názvem „Partnerství veřejného a soukromého sektoru v EU: nedostatky a omezené přínosy“ (v češtině zde) Evropský účetní dvůr uvedl, že rozložení rizika mezi soukromé a veřejné partnery v takových ujednáních „bylo často nevhodné, nesoudržné a neúčinné“ se sazbami odměn (až 14 %) za rizikový kapitál soukromého partnera, které neodrážely nesené riziko. Jinými slovy, model sloužil k odčerpávání veřejného bohatství do soukromých rukou.

Jak dosáhnout Zelený Nový úděl pro Evropu?

Koncept „spravedlivého přechodu“ v samém srdci Zeleného Nového údělu vyžaduje důkladnější naslouchání jeho Rooseveltova jmenovce. Nový úděl vznikl v době velkého hospodářského a sociálního chaosu. Programy, které uzákonil a které se snažily přinést úlevu chudým, oživení churavějící ekonomiky a reformu rozbitého systému, představovaly zřejmě největší přínos pro pracující v dějinách USA. Přesto, ač byl Roosevelt vyzbrojen podporou pracovních sil, nemohl se vyhnout ideologickým a koaličním omezením své doby. Výsledkem těchto omezení byla, jak napsal historik William Leuchtenburg v roce 1963, „revoluce na půl cesty; rozrostla řady buržoazie, ale mnoho Američanů – pachtýřů, obyvatel slumů, většina černochů – zůstalo mimo novou rovnováhu“. [2] Nový úděl, který vznikl, byl zkrátka záchranným vorem kapitalismu, který propast mezi vlastníkem a dělníkem spíše zkondenzoval, než odstranil, a v následujících desetiletích připravil etapu své vlastní zkázy.

Výzvy, před nimiž dnes stojí „spravedlivý přechod“, jsou ještě větší. Rozpad klimatu a životního prostředí nelze přesně vymezit národními hranicemi, stejně jako takto nejde vymezit jejich základní příčiny. Stovka nadnárodních korporací, v drtivé většině z globálního severu, je zodpovědná za 71 % všech emisí. Hypermobilní 1 % nejbohatších jedinců světa je zodpovědné za více než dvojnásobek emisí dolních 50 % globální populace. IPCC dlouhodobě tvrdí, že měnící se klima by bylo zodpovědné za bezpříkladný přesun této populace, která sídlí především na globálním jihu. Mezinárodní organizace pro migraci varovala, že do roku 2050 by mohlo být kvůli klimatu nuceno stěhovat se 25 milionů až jedna miliarda lidí. Poslední roky přinesly hojné varování před těmito dopady: města zpustošená vedry nebo smetená biblickými záplavami; celé regiony nucené uniknout zrychlujícímu se vkrádání pouštních písků.

Evropský spravedlivý přechod proto musí fungovat současně na různých úrovních rozsahu. Musí pozvednout pracující a komunity v Evropě a uklidnit odstředivé síly reakce, které prohlubují desítky let trvající krizi demokracie na kontinentu. Musí poskytnout vydatnou podporu zemím po celém globálním jihu, které se již vzpamatovávají z důsledků kolabujícího klimatu. A musí zpochybnit systémy finančního a obchodního multilateralismu, které – bez odpovědnosti vůči národním demokraciím – podporují odčerpávání bohatství od chudých k bohatým na světě.

Abychom tuto vizi uvedli v život, navrhuje náš Plán pro spravedlivou transformaci, vypracovaný po boku výzkumníků, akademiků a aktivistů z celého kontinentu i mimo něj, tři hlavní iniciativy. Prvním jsou zelené veřejné práce: historický investiční program, který má nastartovat spravedlivý zelený přechod Evropy. Mezi mnoha návrhy program zahrnuje rychlý přechod průmyslu k vlastnictví dělníků, proces likvidace světového válečného průmyslu a přesun velkoobchodu směrem k veřejným investicím do všech infrastrukturálních a sociálních projektů, které jsou základem tohoto přechodu. Druhým je Environmentální unie, tj. regulační a právní rámec, který má zajistit rychlý a spravedlivý přechod evropské ekonomiky, aniž by se náklady na uhlík přenesly na komunity v první linii. Třetí je Komise pro environmentální spravedlnost, tj. nezávislý orgán, který bude zkoumat nové standardy „environmentální spravedlnosti“ v celé Evropě i za jejími hranicemi a zároveň bude usnadňovat robustní reparace za historické křivdy a podporovat národy při jejich zelených přechodech. V našem pojetí musí být zelený Nový úděl pro Evropu založen na praxi internacionalistické solidarity spíše než na rámci neoliberálního multilateralismu, na němž byla EU postavena.

Bylo by naivní předpokládat, že by změna takového rozsahu (jakkoli připravené politické recepty) mohla vzniknout jen silou vůle. Na rozdíl od Roosevelta působí von der Leyenová v ideologickém a institucionálním prostředí, které je uzamčeno v současném stavu a drží na uzdě ambice jej podkopat. Její pomyslní protivníci – klimatická hnutí, která začala na evropských ulicích a od té doby si našla domov v organizacích občanské společnosti, jež si financovala sama Evropská komise, přitom udržují vizi aktivismu založenou na přesvědčení, že pouhé objemy mladých lidí mohou vyvolat politickou akci. V tomto duchu jsou mnohé požadavky hnutí formulovány jako prosby. „EU musí jít v čele,“ prohlásila Greta Thunbergová v roce 2020 ve vášnivém projevu před Evropským parlamentem. „Máte k tomu morální povinnost a máte jedinečnou ekonomickou a politickou příležitost stát se skutečným klimatickým lídrem.“ Tragédie evropské politiky spočívá v rozbitém mechanismu přenosu mezi evropskými orgány občanské společnosti a jejím kontrolním centrem politických rozhodnutí. Jako soubor vládních institucí a politických rámců se EU ukázala neochotná a neschopná plnit politické kroky, které chrání její vlastní frontová společenství, natož aby napravovala svou historickou minulost.

Důkazy skutečně nemohou mluvit výmluvněji proti dominantní strategii evropského aktivismu. V roce 2019 zorganizovali aktivisté největší klimatický protest v historii. Jen v samotném Německu vyšlo do ulic asi 1,4 milionu lidí, aby požadovali akci. Jen o pár měsíců později otevřelo Německo, navzdory výrazné, ale bezvýsledné opozici aktivistických skupin, novou uhelnou elektrárnu a Evropský parlament odhlasoval pro letošní rozpočet investice do fosilních paliv ve výši 27 miliard eur, což je téměř sedmadvacetkrát více než anualizovaný rozpočet navrhovaného Fondu spravedlivého přechodu. Úspěšnější projekty klimatického aktivismu, jako několikaměsíční okupace Dannenröderova lesa v německém státě Hesensko, se setkávají s neúměrným státním násilím za to, že se jen snaží ochránit kus lesa. Stručně řečeno, propojení od protestu k politice, a to i v místech, jako je Německo a Francie, které jsou mnohem méně nepřátelské vůči takovým mobilizacím než je tomu v neoautoritářských kontextech jako v Maďarsku, nefunguje a nespraví to ani sebevětší konzultace v Berlaymontu (tj. v hlavním sídle Evropské komise – pozn. překl.) či v Evropském parlamentu.

Pro dosažení radikálního Zeleného Nového údělu pro Evropu tedy nestačí hovořit jazykem občanské společnosti jako kategorie evropské správy věcí veřejných. Citování vědeckých modelů zmateným úředníkům by mohlo rozšířit povědomí o naléhavosti okamžiku, ale k formování naší strategické reakce příliš nepřispívá. Velká část tohoto aktivismu je formulována negativně. Pátky pro budoucnost definují vlastní poslání jako „protest proti nečinnosti v otázce klimatické krize“. Méně jasné zůstává, co požadují, pro koho a jak doufají, že zvítězí. Musíme přestat snít o přístupu k rozhodovacímu procesu, který je vytvořen tak, aby nás vyloučil, a začít přemýšlet o mocenských pákách, které máme skutečně k dispozici – tímto způsobem dosáhneme skutečného spravedlivého přechodu našich politických ekonomik.

Jak jsme ukázali, zmírňování změny klimatu není ani tak otázkou vědecké naléhavosti, jako spíše otázkou hrubé nerovnováhy ekonomické síly v našich společnostech. Pro vybudování masové lidové moci je životně důležité, aby hnutí formulovala pozitivní požadavky na změnu: takové, jejichž naplnění může pozvednout komunity v celé Evropě a překonat politiku škrtů, která na ně působila desetiletí neoliberálního zakořenění. Tyto požadavky musí být v první řadě zaměřeny na znovuzískání moci – ekonomické, politické i kulturní – uvnitř našich komunit. V rozporu s tím by klimatická krize nemusela být tím nejvhodnějším vektorem, který by tuto misi navzdory existenčním sázkám posunul kupředu. Naopak, klimatická agenda, která je abstrahována od materiálních potřeb komunit, slibuje pouze odcizení těchto komunit od projektu ekologické spravedlnosti; generační politika klimatického hnutí EU, která štve studentské aktivisty proti jejich pracujícím rodičům, je dostatečným důkazem. Na kontinentu, kde každý pátý žije v chudobě, kde v každé zemi narůstá počet bezdomovců a kde neobratné reakce na pandemii Covid-19 zanechaly miliony lidí bez prostředků, mohou být nejmocnějšími požadavky ty, jejichž cílem je uspokojit základní materiální potřeby komunit na potraviny, zdravotní péči a přístřeší.

Tyto požadavky mají strategickou sílu, protože mohou rozbít primární překážku dnešního klimatického úsilí v Evropě takzvanou černou nulu. V rámci EU jsou členské země chorobně posedlé vyrovnanými státními rozpočty, což narušuje jejich schopnost reagovat na krize a prohlubuje nerovnosti napříč různými geografickými a sociálními osami na kontinentu. Správným směrem vedený rozchod s ekonomickou ortodoxií udržující nečinnost by mohl uvolnit veřejné finance na potřebná pracovní místa a veřejné služby. Což jsou první kroky při budování Zeleného Nového údělu pro Evropu. To by zase mohlo zneškodnit pokusy postavit práci jako nepřítele spravedlivého přechodu. Od polských horníků až po francouzské gilets jaunes si zaměstnanci dávají pozor na zmírňování změny klimatu, protože v rámci úsporné reality Evropy 21. století může dekarbonizace poskytnout zástěrku pro regresivní zdanění a nucenou nezaměstnanost. V syrové aritmetice demokratické politiky lze tedy klimatický program vyhrát pouze v koordinaci s pracovníky, jejichž zájmy jsou kladeny do středu politických požadavků.

Aktivace a organizace práce uvnitř klimatického hnutí a ve volební aréně však není nutná pouze z tohoto důvodu. Pracovníci mají také materiální sílu zpochybnit paradigma dekarbonizace navržené v Bruselu. Odbory mohou zadržováním pracovní doby házet klacky pod nohy ekonomice a vytvářet nové zdroje demokratického vlivu na manažery technokracie EU. Je to poučení, které si Evropa odnesla již dříve, a je to poučení, které si znovu odnášíme ze sociálních hnutí. V Bolívii například nebyl režim zavedený převratem v listopadu 2019 poražen volebními urnami; aby obnovili demokracii ve své zemi, zahájili pracovníci napříč Bolívií vlny masových stávek a dálničních blokád, aby donutili Jeanine Áñezovou přednostně vyhlásit termín voleb. Jinými slovy, jejich boj za demokracii byl vybojován a nikoliv zprostředkován peticemi.

Úspěch pracovních bojů při prosazování demokracie ukazuje na novou strategii pro evropské klimatické hnutí. Doporučuje zejména vytvořit strategickou klimatickou koalici, která zapojí ekologické aktivisty do stávajících institucí komunitní organizace, zejména odborů, s cílem prosadit společný program a plánovat společnou strategii. Využití technologie produktivity ke zkrácení pracovního týdne by mohlo mít například silný přínos pro životní prostředí, snížilo by se množství materiálu a využití infrastruktury a zároveň by se snížily emise na hlavu a zdroje. Odbory a aktivisté by společně mohli požadovat vlastnictví a kontrolu na pracovišti nebo budovat nové způsoby demokratického uspořádání mimo sféru akumulace kapitálu.

I tyto jednoduché požadavky však představují tektonické posuny v rovnováze moci uvnitř našich politických ekonomik, posuny, k nimž se klíčové složky (například bankéři, manažeři hedgeových fondů a samotné korporace vyrábějící fosilní paliva) při tvorbě politických kroků EU jen tak nevzdají. Uznání institucionálního zakořenění kapitálu, studium jeho mocenských nástrojů, budování nového typu praxe, která má prorazit brnění technokracie EU – jedním slovem zpolitizování klimatického hnutí, které příliš často formuluje své požadavky pouze vědecky, to jsou první kroky při budování pevné fronty pro ekosocialismus.

Rovněž zde může historie sloužit jako kompas pro to, co  může nacházet za obzorem. Počínaje Thomasem Sankarou, který za pouhých pár let vysadil 10 milionů stromů a pomohl tak zastavit dezertifikaci Burkina Faso a konče Evo Moralesem, který v reakci na neúspěchy procesu Organizace spojených národů slavnostně zahájil první „lidový summit“ o klimatu, jsou lekce z úspěchů a neúspěchů socialistické výstavby základem našich analýz a politických návodů v materiálních bojích o to, čemu dnes říkáme „systémové změny“. Odhalují také často utajené překážky pro naše politické aspirace a odstraňují příhodný mýtus, že radikální změna je právě na dosah, že jeden další protest nebo další volby by mohly vychýlit misky vah směrem k novému politicko-ekonomickému paradigmatu. A co je nejdůležitější, tyto lekce z historie odhalují, že zdroje moci a bohatství spočívají v ovládání rud, kovů, potravin a paliv, které čerpáme ze země; ryb, vody a řas, které čerpáme z oceánů; energie, kterou čerpáme ze slunce; a práce, která z nich vytváří užitkovou hodnotu. Abychom brali vážně volání po spravedlivém přechodu, musíme se zaměřit na plnou suverenitu lidu nad těmito zdroji. A právě pozoruhodný rys našeho politického okamžiku, momentu definovaného masovým uznáním existenčních krizí na obzoru a moru ekonomické nerovnosti, která dosahuje nových výšin, je dnes zdrojem napětí.

Závěry

Zelený úděl jako charakteristický rys mandátu Ursuly von der Leyenové v Evropské komisi byl prezentován jako holistická přestavba evropské politické ekonomiky. Zelená dohoda v šíři i ambicích slibovala proměnu klíčových pilířů evropské ekonomiky. Mezi ně patřily plány na Strategii zemědělství na vidličku (Farm to Fork strategy), která by „opatrovala a chránila naše venkovské oblasti a investovala do jejich budoucnosti“ s cílem snížit zemědělské emise a sladit zemědělské postupy s novými cíli EU v oblasti klimatu. Zahrnovala nový akční plán oběhového hospodářství, který by podpořil evropské stavebnictví a textilní průmysl s cílem méně znečišťovat a omezit výrobu plastů. Součástí byl i plán na posílení udržitelných investic v hodnotě 1 bilionu eur během následujícího desetiletí, včetně fondu spravedlivého přechodu, který by zajistil, že „nikoho nenecháme za sebou“.

Při bližším pohledu se však Zelený úděl prakticky – stylem i podstatou – vůbec nepodobá původnímu Novému údělu a ani zdaleka se nepodobá expanzivní vizi politické a ekonomické transformace, jíž je dnes tak naléhavě zapotřebí. Autoři Zelené dohody si sice vypůjčili rétoriku spravedlivého přechodu, ale zbavili program slibu, že se postaví neúspěchům spekulativního kapitalismu a že bude hnacím motorem ekonomické transformace, která jej nahradí. Pokud Roosevelt „vítal nenávist“ vysokých financí a kapitalistické třídy vůbec, Ursula von der Leyenová se snažila vyhovět jejich zájmům, ne-li jim přímo sloužit. Jestliže Rooseveltův Nový úděl měl za cíl vytvořit instanci nového souboru práv pro pracující a jejich rodiny, Zelená dohoda Ursuly von der Leyenové neobsahuje žádný sociální rozměr a prakticky žádná ustanovení pro sociální dislokaci či vymístění spojenou s jejím projektem dekarbonizace. Zkrátka, nejen že se Zelená dohoda nekvalifikuje jako Zelený Nový úděl, jak by ho Roosevelt chápal – je také v přímém a neřešitelném konfliktu s příslibem spravedlivého přechodu. Nicméně v rámci své historické zrady, rozmělnění a kooptace našeho existenčního boje odhaluje také něco důležitého o povaze našich politických institucí – jsou nadbytečné. Jsme připraveni postavit místo nich nové?

Poznámky:

[1] Sylvester Bagooro, ‘Report of the national civil society forum on the EPA’, Accra: Third World Network-Africa, 2011.

[2] William E. Leuchtenburg, Franklin D. Roosevelt and the New Deal: 1932-1940, New York: Harper & Row, 1963.

Článek vyšel v anglickém originále v publikaci Walter Baier, Eric Canepa, Haris Golemis (eds.),

Capitalism’s Deadly Threat. transform! Yearbook 2021, Merlin Press, ISBN 978-0-85036-770-6,

Publikujeme s povolením ve spolupráci s tranform!europe