Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (8. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský nám připomene volby v roce 1946 a další události až po únor 1948, kdy demokratické politické strany fakticky přestaly existovat.

O demokracii socializující  

Počátky Třetí republiky

Sociální demokraté, usilující o sjednocení s komunisty, o nichž předpokládali, že je o neudržitelnosti voluntaristických stalinských ultralevých přešlapů dějinné skutečnosti poučily draze zaplacené zkušenosti z protinacistické rezistence, netušili, že kolem Zdeňka Fierlingera, který se vcelku nečekaně – mj. vydatným přičiněním sebevědomých komunistů – stal prvním poválečným premiérem země, se shromažďují lidé, připravení komunizovat poválečnou Československou sociální demokracii (tak zněl nový název strany schválený manifestačním obnovovacím XX. sjezdem ČSSD v říjnu 1945). Komunisté, ovládající již v obou Fierlingerových vládách silové rezorty (ministerstva vnitra, národní obrany a kultury a informací), v zásadě kontrolující nově vznikající policii (Sbor národní bezpečnosti a zejména jeho zpravodajskou složku Státní bezpečnost) i zpravodajské orgány armády (ZOB), měli náskok, který nadto posilovali cílevědomým budováním stranické infrastruktury (na jaře 1946 měla KSČ ve dvanáctiapůlmilionové zemi přes milion členů) a cílenou spoluprací s ruskými zpravodajskými službami (zejména ji měl na starosti generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský a pak také ultraradikální lidé Svobodovy jednotky typu Bedřicha Reicina nebo Karla Vaše). Někteří pracovníci StB se nestyděli učit se přímo od zatčených nacistů působících v gestapu a bezpečnostní službě (sicherheitsdienstu) způsobům při výsleších, které jsou neslučitelné s pojmem lidských (občanských) práv demokratické společnosti.

Nic netušící sociální demokraté až bezelstně usilovali o nekonfliktní razantní socialistickou politiku, jejímž vyvrcholením se stalo keynesiánsky založené nadčasové Laušmanovo znárodnění velkého průmyslu, dolů, velkobank a velkostatků, schválené podpisem prezidentských dekretů 24. října 1945 a o několik dní později (28. října, později slaveno jako Den znárodnění) vyhlášené veřejně. (Bylo mj. splněním socializačních požadavků z počátku dvacátých let.) Nechyběli mezi nimi ani ti, kteří snili o znovusjednocení strany a překonání rozkolu z r. 1920.

Drsné probuzení

Prvním drsným probuzením z této křečovitě rozvíjené idyly se staly výsledky parlamentních voleb na jaře 1946: sociální demokraté, druhá nejsilnější strana první Československé republiky, se v nové politické konfiguraci stali stranou nejslabší i tam, kde byly jejich tradiční bašty a opory; zvlášť bolestné to bylo na Plzeňsku. Vnitřní rozdělení strany na křídlo demokratického socialismu (tzv. pravice vedená Václavem Majerem, kterého podporovali i staří vůdcové Hamplovy generace Vojtěch Vojta Beneš, Ivan Dérer, Alfred Meissner, ale také Václav Holub nebo zahraniční tajemník strany Vilém Bernard), střed (vůdčí osobností byl generální tajemník strany Blažej Vilím, k němuž se postupně přechyloval benešovsky založený Hamplův pokračovatel místopředseda Bohumil Laušman, který byl do té doby považován za Fierlingerova muže a také se tak choval; byl zhruba ztotožnitelný s meziválečným levým progresivistickým křídlem) a kryptokomunistický směr (tzv. levice kolem Zdeňka Fierlingera, Oldřicha Johna, Jiřího Hájka, Evžena Erbana i lavírujícího pozdějšího agenta Státní bezpečnosti Vojty Erbana-Ecksteina tajně spolupracujících s profesionálním zázemím KSČ).

Spory, násobené rostoucí komunisticku arogancí, postupně zcela opouštějící vlastní, šmeralovsky založený volební program z r. 1946, vyvrcholily krabičkovými atentáty, sporem o tzv. milionářskou dávku a jednostranně – mimo vědomí stranického vedení – podepsanou dohodou o vzájemné spolupráci z počátku září 1947; mimoto rychle houstnoucí atmosféru podezřívání a záští vydatně přiživily neshody kolem zadržování jednotek ukrajinských fašizujících nacionalistických band (banderovců) a události slovenského husákovského předúnora, jehož smyslem byla násilná protidemokratická korekce komunistické volební porážky na Slovensku v parlamentních volbách r. 1946 (dobově se mluvilo o projevech tzv. rudého gestapismu). Proti fierlingerovskému křídlu se nakonec spojily ostatní vnitrostranické frakce a směry. Na XXI. sjezdu strany, konaném v listopadu 1947 v Brně, tak byl navzdory přímým komunistickým infiltracím do jednání sjezdu (osobně je přímo v Brně řídil Rudolf Slánský) se souhlasem Edvarda Beneše byl novým předsedou strany zvolen nedoceňovaný a některými z neznalosti i podceňovaný Bohumil Laušman.

Vnitřní tříštění

Demokraticky poražené kryptokomunistické křídlo, podporované z čerstvě založené Kominformy peskovanými komunisty (Moskva jim zazlívala přílišný liberalismus a údajnou měkkost v prosazování vlastních i ruských sovětizačních mocenských hegemonních aspirací), dále zesílilo své partikularistické snahy. Bylo zřejmé, že v čase rychle se blížících prvních řádných parlamentních voleb a schvalování nové ústavy jsou lidé kolem Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského, usilující všemi dosažitelnými prostředky o zachování, případně i posílení dosavadní komunistické hegemonie, rozhodnuti sáhnout i k rozbití Československé sociální demokracie. Fierlingerovští kryptokomunisté však nebyli jen pod tlakem Prašné brány (kde tehdy bylo sídlo KSČ), ale také vlastních radikálů vedených královéhradeckým sociálním demokratem Janem Němcem. V obdobné situaci se nacházel i Klement Gottwald: silně ho ohrožovalo vyšetřování krabičkových atentátů drtinovským ministerstvem spravedlnosti (známé i jako krčmaňský případ), ale také ultraleví kolem Bedřicha Reicina, Kolmana a zejména nevyzpytatelného Václava Kopeckého honosícího se ve vnitrokomunistickém prostředí svými kontakty v moskevském Kremlu; Gottwalda navíc děsila i možnost návratu ruských vojsk do Československa, jak naznačovala – podle všeho byť v náznacích dosti drsně – Moskva.

S tím ostře kontrastovaly Laušmanovy snahy o posílení strany počínaje oslavami LXX. výročí vydávání Práva lidu a pokračuje oslavami LXX. výročí založení Československé sociální demokracie v dubnu 1948 s vyvrcholením nadcházejících voleb do Národního shromáždění. Volebním lídrem strany měl být Jan Masaryk, jeden z možných pobenešovských nástupců Edvarda Beneše v prezidentském úřadu. Aniž o to vědomě usiloval, stával se Laušman pro KSČ velkou překážkou při realizaci jejích mocenských aspirací.

Spouštěcím mechanismem rychle sílící krize se staly události koncentrované kolem Sboru národní bezpečnosti. Demokratické strany, vyburcované do krajní ostražitosti událostmi kolem podzimního slovenského husákovského předúnora i pletichařením a umělým vytvářením virtuálních kolaborantů (typické bylo např. estébácké víření kolem generálního tajemníka národních socialistů profesora Vladimíra Krajiny), nedůvěřivě sledovaly Noskovy již nezakrývané snahy o úplné ovládnutí policie komunisty. Po odvolání posledních důstojníků, organizovaných v demokratických stranách, kteří měli přístup ke skladům zbraní, se ve vládě vzbouřili i sociální demokraté a požadovali důslednou nápravu. Komunisté, odhodlaní rozhodnout jednou provždy (poněkud nedialekticky na tzv. věčné časy) neodvratnou konfrontaci (v případě nutnosti i občanskou válkou), čelili rozhodné opozici prezidenta Edvarda Beneše, odhodlaného zabránit právě tomuto vývoji událostí a dospět, jak jen to bude možné, k druhým poválečným parlamentním volbám a k uzákonění nové československé ústavy i značnému oslabení dosavadních komunistických pozic, které naznačovaly některé sociologické průzkumy volebních preferencí při zachování dosavadní třetirepublikové Národní fronty politických stran; tento postup plně sdílelo a podporovalo i Laušmanovo vedení (uvědomovalo si realisticky spolu s prezidentem Benešem hrozbu třetí světové a nadto již i zmíněné domácí československé občanské války, která by byla vhodnou záminkou k nastoupení pověstné ruské internacionální pomoci).

Benešův kurz měl jasnou finlandizační tendenci, která však – pokud by měla být úspěšnou – závisela na postoji a pevnosti především KSČ.

Příčiny únorové porážky a její první důsledky

Umocněná politická neobratnost většiny demokratických sil však dala Prašné bráně do rukou nečekaně silné trumfy; zpackaná demise, nezodpovědně spoléhající na smrtelně nemocného osamoceného muže na pražském Hradě a provedená navíc v době, kdy byly svolány sjezdy klíčových tzv. společenských organizací (delegátů závodních rad a zemědělců, nejsilnějších převodních pák KSČ), umožnila Gottwaldovi dynamický přechod do ofenzívy při důsledném účelovém vnějškovém zachování prvorepublikových parlamentních zvyklostí. Během sto dvaceti hodin mezi 20. a 25. únorem 1948 demokratické politické strany fakticky přestaly existovat; pány jejich sekretariátů všech úrovní okresní počínaje a ústřední konče se staly bojůvky Státní bezpečnosti a Lidových milicí, poválečné militární složky KSČ. Pod jejich kontrolou byla i armáda vedená politicky nezkušeným armádním generálem Ludvíkem Svobodou, který byl nadto hluboce oddán myšlence spolupráce se sovětovým Ruskem, v němž spatřoval po zkušenostech s mnichovským selháním stálou zahraniční záruku další československé bezpečnosti a nezávislosti.

Výzva kulturních pracovníků na podporu Benešovy politiky, organizovaná Vojtěchem Vojtou Benešem během vyvrcholení únorové krize za nesnadných průvodních okolností v libereckém sociálně demokratickém regionálním deníku Stráž severu a legionářském deníku Národní osvobození, neměla za těchto okolností sebemenší naději na úspěch (mezi jejími prvotními signatáři nechyběli Ferdinand Peroutka a Milada Horáková). Obdobně dopadly i oba protestní průvody socialistických studentů 23. a 25. února 1948. Scénu postupně ovládly protiprávní pučistické akční výbory Národní fronty, které zahájily několikaměsíční období masivních čistek (formálně právně byly legalizovány až nově zvoleným Národním shromážděním dodatečně v létě r. 1948).

Ústupové boje vedla i sociální demokracie. Po dobytí budov ústředního sekretariátu a areálu Lidového domu lidmi kolem Němcových ultrakryptokomunistů Laušmanovo vedení ve vyhrocené atmosféře přistoupilo na spolupráci s Gottwaldovým vedením. Kryptokomunisté – i dnes historickým bádáním prokazatelná izolovaná nepočetná menšina uvnitř ČSSD – ovládli situaci a nastolili linii pokorného přikyvování jednostranným komunistickým příkazům a diktátům. Ale ani to nestačilo: pouhá existence druhé socialistické marxistické strany (sociálně demokratický revoluční vývojový demokratický marxismus vyznačovalo dobové osobité pojetí Marx-Engels-Kautsky-Lenin-Stalin) budila nedůvěřivé, již tehdy stihomamem pronásledované politbyro od Prašné brány ze sna.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: 9. dubna 1948 staronový samozvaný předseda Československé sociální demokracie Zdeněk Fierlinger spolu se svým vedením vzal i oficiálně na vědomí informaci o komunisty připravované likvidaci nejstarší české a československé socialistické strany. Velkorysá nabídka k spojení sil, předložená před takřka deseti lety Antonínem Hamplem a jeho druhy v nejtěžších chvílích národní a státní existence, byla drtivě většinovou částí komunistického Gottwaldova vedení záměrně zneužita k sovětizačním účelům a předznamenala nový, tragédiemi a zločiny nabitý dějinný čas československé levice prvních měsíců a let vlády komunistického režimu. Čas především mrtvolných let padesátých.

Alternativní linie benešovské socializující demokracie, československé možné osobité formy západoevropského sociálního státu nastupujícího zlatého věku demokratické Evropy, byla zkompromitována a vědomě zasuta – nejen komunisty, ale v mnohém ohledu i poúnorovým exilem – do zapomnění. Bylo tak přerušeno kontinuitní propojení úsilí o povznesení společnosti středních vrstev tvořících drtivou většinu obyvatelstva Československé republiky a tím i programu třetirepublikové československé sociální demokracie.

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.