Jan Schneider dnes nabízí jazzový vstup do nového roku 2022 se skladbami Lonnie’s Lament, Lonely Woman a Next.
Při vzpomínce na loňský rok by člověk plakal. Nějaký Lonnie to zřejmě kdysi udělal, a John Coltrane, mistr všech mistrů, to umělecky ztvárnil – zhudebnil a zahrál. Lonnie’s Lament pochází z prý údajně nejtemnějšího a nejpochmurnějšího a tudíž i značně depresivního Coltraneova alba Crescent, natočeného v roce 1964, tedy ve stínu vraždy amerického prezidenta J.F.Kennedyho. Ten úžasný doprovod obstarávají pianista McCoy Tyner, na kontrabas hraje a sóluje Jimmy Garrison a ty nesmírně vkusné a dynamické bicí jsou dílem Elvina Jonese.
Chicagská kapela Eight Bold Souls nahrála v roce 1992 slavnou skladbu Ornette Colemana Lonely Woman. Pro poslech je dobré „být v rozpoložení“. Skladba totiž obsahuje celou škálu emocí, které osamělá bytost – ausgerechnet v kovidové době! – může mít. Je tak schopna zprostit posluchače veškeré skličující chandry, tísnivé depky či úzkostného weltschmerzu. Těmi na dálku pozdravujícími lékaři jsou saxofonisté Edward Wilkerson Jr. a Mwata Bowden, trombonista Isaiah Jackson, trumpeťák Robert Griffin, tubista Aaron Dodd, krásný kontrabas hraje Harrison Bankhead, bubnuje Dushun Mosley a ten jímavý závěr zahrála freejazzová violoncellistka Naomi Millender.
Na závěr něco velmi nezvyklého – Opravdu opravdický cirkus saxofonisty Henry Threadgilla hraje jeho skladbu „Next“. Pomalý začátek je ve znamení krásně – přímo symfonicky – neutrálně naladěného rytmického bubínku, zvaného virbl. V dnešní době, kdy slýcháváme tento základní bubenický instrument poklesle znělý zhruba v podobě, jako když kopnete do peřiňáku, je tento doslova orthodoxní zvuk pro bubeníkovy uši lahůdkou. Píšu toho tolik, protože času na čtení máte dost, rozjezd celé skladby je pomalý, melodie se líně líhne – až po dvou minutách se obohatí rytmický spodek, ale jak! Kdyby jedna tuba, ale zrovna dvě! A poslouchat ty proplétané hady pánů Edwina Rodrigueze a Marcuse Rojase skýtá požitek až do konce skladby. Nad tím dostávají prostor sólisté – kromě kapelníka též výtečný Mark Taylor na lesní roh a ve freejazzu dosti nezvyklé dvě kytary. A pod tím vším řádí bubeník Larry Bright. Jistěže v této poměrně těžké skladbě nenalezne zalíbení každý posluchač, ale to ani není účelem tohoto seriálu. Občas ale někomu něco z té mé roztodivné nabídky sedne velmi a já děkuji za reakce.