Německo si v loňském roce připomnělo 60. let od podpisu dohody o náboru pracovních sil mezi Západním Německem a Tureckem.

Dohoda o náboru pracovních sil mezi Západním Německem a Tureckem byla uzavřena 30. října 1961. Podobné dohody již existovaly s Itálií, Řeckem a Španělskem, ale západoněmecká ekonomika byla na vzestupu a poptávka po pracovní síle se zdála být nekonečná. Stovky tisíc Turků po očkování a absolvování testu zdravotní způsobilosti nastoupily v Ankaře a Istanbulu do speciálních vlaků a byly odvezeny do Německa. Dělníci dorazili do Mnichova a poté byli rozděleni do průmyslových zón v zemi.

Vláda a hospodářství byly nadšeny tureckými gastarbeitery, kteří byli „ve věku od 18 do 45 let, v nejlepším pracovním věku“, zvýšili daňové příjmy a příspěvky na sociální zabezpečení a „významně přispěli ke zvýšení úrovně výroby“.

(Ne)vítaní pracovníci

Přestože hráli klíčovou roli při obnově poválečné Evropy, v mnoha případech se k migrantům přistupovalo s podezřením a nepřátelstvím.

Z Turecka přišly do Evropy miliony převážně nekvalifikovaných dělníků a jejich rodin. Dnes jsou turecké diaspory zahrnující zhruba 5,5 milionu lidí rozptýleny po celé Evropě a tvoří jednu z největších skupin migrantů na kontinentu a největší komunitu s muslimskou většinou. Jen v Německu jich žijí přibližně 3 miliony a další početné komunity žijí ve Francii, Rakousku, Nizozemsku, Spojeném království, Belgii a Švédsku. I po desítkách let a několika generacích se však mnoho lidí z turecké diaspory stále cítí v Evropě jako občané druhé kategorie.

Původně se jim říkalo „hostující pracovníci“ (Gastarbeiter), nikoli přistěhovalci, a jak dělníci, tak hostitelské země předpokládaly, že se nakonec vrátí zpět do Turecka, takže ani jedna strana se příliš nesnažila o integraci. Pracovníci často žili izolovaně v ubytovnách, které jim poskytli zaměstnavatelé. Chronické ekonomické problémy a politická nestabilita v Turecku však přinutily mnoho pracovníků zůstat v hostitelských zemích. Když si tito pracovníci přivezli své rodiny, v hostitelských společnostech se brzy objevil pocit nelibosti.

Negativní stereotypy se vyskytují i dnes

Mnoho lidí, i když nevyjadřují negativní postoje vůči diaspoře, často vnímá Turky stereotypně, jako zbožné, ultrakonzervativní, patriarchální, málo vzdělané a fanaticky podporující tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.

V diaspoře jsou mnozí unaveni z toho, že jsou definováni výhradně svým etnickým původem a že musí dokazovat svou hodnotu. Kromě negativních stereotypů existují důkazy o diskriminaci osob s tureckým jménem při hledání zaměstnání nebo bydlení. Tento rasismus se někdy mění v násilí.

Moc jako cesta k získání přijetí

Přijímání diaspor v Evropě se pomalu zlepšuje s tím, jak se kontinent stává stále rozmanitějším. Mnoho lidí tureckého původu se dostalo mezi politické a podnikatelské elity. „Na jedné straně došlo ke zlepšení, a nemyslím si, že ke zlepšení došlo proto, že se německá společnost stala příjemnější. Je to proto, že se komunity diaspory staly příliš politicky a ekonomicky silnými na to, aby si s nimi ještě někdo zahrával,“ vysvětluje Alexander Clarkson, odborník na tureckou diasporu z King’s College London. „Cestou k přijetí je získání moci, a tu nyní mají.“

Jednou z největších překážek integrace prvních generací turecké diaspory v Evropě je skutečnost, že mnoho z nich má stále pouze turecké občanství. To by se ovšem mohlo díky nové německé vládě změnit.

Nový návrh dvojího občanství

Jednou ze skupin, které se dotkne jak nový návrh dvojího občanství, tak i zjednodušený imigrační proces, je právě početná turecká populace v Německu.

Kvůli dosud platným německým zákonům má však méně než 10 % této populace dvojí německé a turecké občanství. Gülay Türkmenová je socioložkou v berlínském Centru sociálních věd WZB a ve svém výzkumu se zaměřuje na tureckou migraci do Německa a dalších zemí. Přivítala revizi zákonů o občanství naznačenou v koaliční smlouvě, konkrétně pokud jde o nejpočetnější cizí populaci v Německu.

„Jako koalice chceme udělat tlustou čáru za restriktivní azylovou politikou minulých let a skutečně zajistit, aby lidé, kteří zde žijí dlouhodobě, a v dohledné době zde také trvale žít budou, dostali možnost upevnit si svůj pobyt, dostat se do práce, mít přístup k jazyku, a to bez rozdílu,“ řekla poslankyně za Stranu zelených Luise Amtsbergová (ta se také nedávno stala komisařkou spolkové vlády pro politiku lidských práv a humanitární pomoc).

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.