Petr Čapka zhodnotil programové prohlášení nové vlády z hlediska životního prostředí a místního rozvoje.
Z několika kapitol Programového prohlášení vlády ČR by snad bylo možné zkonstruovat osobnostní profil „ideálního autora“: velmi konzervativní, poněkud asociální a technokratický starosta okresního města, na jedné straně okouzlený atomovými katedrálami, kterým nerozumí, na druhé ale aspoň poučený z povodně, kdy se na rynku proháněly lodičky. Naprostou většinu doby tráví tento starosta ve společnosti fabrikantů, majitelů realit, zámožných sedláků, vedoucí místní bankovní pobočky a římskokatolického faráře.
Kapitola věnovaná regionálnímu a místnímu rozvoji je dosti zasvěcená, ale málo konkrétní. Jako celek nepůsobí úplně špatně. Budou-li sliby v ní obsažené naplněny, pro lidi se něco zlepší a něco zhorší. Bohatí každopádně na tom zlepšení i na tom zhoršení vydělají. V následujících odstavcích se soustředíme na identifikaci slabin a nedostatků.
Jak si pestrá (to je eufemismus) vláda poradí s nápravou mizerného stavebního zákona? Napraví nejspíš jen několik z jeho mnoha nedostatků. Například slibuje zavedení Jednotného environmentálního povolení. To by bylo třeba uvítat, pokud to znamená opustit v současné verzi platné radikální oslabení orgánů ochrany životního prostředí, které by se měly do značné míry „integrovat“ do stavebních úřadů. Ale jak to bude s podobně postiženou památkovou péčí?
Starostenská klika (silná i u lidovců a v ODS) prosadila „návrat“ (z legislativního hlediska) stavebních úřadů do spojenému modelu veřejné správy. To není šťastné, protože starostové, hlavně ti pragmatičtí (to je také eufemismus), si zachovávají neformální a nekontrolovatelný vliv. Lepší by bylo transparentně posílit postavení obcí jako účastníků územního a stavebního řízení – nejen v územním plánování, jak je uvedeno v prohlášení.
Dále se zase paušálně mává odchodem lidí z venkova, ale situace je složitejší, ne-li přímo opačná. Venkov jako takový, definovaný obvyklými demografickými i jinými kritérii, se už v 21. století zalidňuje. Místy až překotně (suburbanizace)! Navíc je dobré si uvědomit, že města v čele s Prahou více či méně usilovně a nákladně lákají další obyvatele. Co dělá levá a co pravá ruka, obě za peníze z veřejných zdrojů?
Nejen zastánci organické obnovy venkova v duchu Bohuslava Blažka se mohou otřást nad příšernou ekonomistickou formulací, že vládní „vizí je konkurenceschopný venkov“. Nechtějme mít svou zemi jako kolbiště, zkusme raději hledat harmonii, synergii a komplementaritu.
Za příslibem „vytvoříme doporučenou úroveň vybavenosti pro různé typy obcí (např. pro vzdělání, lékařskou a sociální péči, veřejnou dopravu a další mobilitu, vysokorychlostní internet, komunální služby aj.)“ může leckdo vidět kradmou obnovu střediskových obcí. Zejména když na tu doporučenou úroveň má být napojeno financování. Prý to pak bude „podle skutečných potřeb“ – jako by jen čísla byla skutečná (a navíc pro všechny kraje a kouty stejná).
Určitě je dobře, že si starostové (a také přátelé samosprávy jako takové, jakož i lokálpatriotismu) prosadili, že vláda nebude „obce slučovat, ale propojovat na základě dobrovolnosti“.
Sice je v prohlášení samostatný bod o přeshraniční spolupráci, ale schází tam systémové řešení mezikrajové koordinace. Existence tzv. vnitřních periférií u krajských hranic tedy bude pokračovat. Pod tlakem ohromné suburbanizace začíná soustavně spolupracovat aspoň Praha se Středočeským krajem, ale například při přípravě nové územního plánu hl. m. Prahy se to zatím prakticky vůbec nedařilo.
V oblasti zajištění dostupného bydlení vláda neslibuje nic podstatného, bohužel. Jen „betonová“ (stavební) reforma a žádná organizační či vlastnická revoluce – to berte s rezervou, prosím, máme na mysli například berlínskou snahu o spravedlivější vlastnické poměry. V textu prohlášení je nápadný důraz na nájemní bydlení oproti družstevnímu. Pravice zjevně chce posílit společenskou skupinu „pánů domácích“, ale spíš v podobě neosobních korporací než třeba v moderní obdobě literárního Matěje Broučka (ač ani o to by nebylo co stát).
Dalším krůčkem v žádoucím směru má být „přesunutí více peněz na bydlení do Státního fondu podpory investic“, ale už nepíší, odkud. Což by nás rozhodně mělo zajímat.
Dále prý vláda „podpoří nákup a případně zbourání zchátralých budov v intravilánech“. Moment, to má velký potenciál pro spekulace vedoucí k rozkrádání, respektive k neefektivnímu odčerpávání veřejných prostředků. Rozhodně doporučujeme upřednostnit zde legislativní nástroje.
Ještě o něco hanebnější, aspoň potenciálně, je záměr propojit „veřejný a privátní finanční sektor a samosprávy za účelem vytvoření vhodných programů pro zvýhodněné hypotéky“. Zde se tedy chystá zaručené přisypávání veřejných peněz do soukromých bank. Není to svého druhu dobývání renty? Věříme, že by ta podpora mohla být plně pod kontrolou veřejné správy.
Na závěr této části spíš jen pro zasmání ocitujme velmi radikální a konkrétní, politicky jistě citlivý (až kontroverzní) příslib „Předložíme novelu zákona o zadávání veřejných zakázek“. To je všechno, prosím; k obsahu a účelu té novely tam vůbec nic není, což je docela absurdní.
Problematika životního prostředí prolíná několika rezorty, respektive kapitolami programového prohlášení vlády.
V kapitole o dopravě je mj. zahrnuta faktická hrozba, že vláda „aktivně podpoří revitalizaci osobní a nákladní letecké dopravy“. To je velmi špatné zpráva zejména pro klima a pro ovzduší.
Naopak tam chybí odmítnutí stavby plavebního stupně Děčín na Labi (spojené s likvidací jedinečných mokřadních ekosystémů), respektive zastavení jeho příprav, v nichž už byly utopeny stovky miliónů korun. Systémovější řešení, které by mimochodem přineslo další provozní úspory, by bylo zrušení Ředitelství vodních cest jako instituce. Několik skutečně potřebných pracovníků vykonávajících státní správu by mohlo být přesunuto na ministerstvo dopravy a užitečnou terénní práci by snadno zvládly podniky Povodí.
Ohromnou brzdou pro žádoucí rozvoj obnovitelných zdrojů energie by bylo naplnění až blouznivých plánů na rozvoj jaderné energetiky, jimž je velká pozornost věnována v kapitole „Průmysl a obchod“.
Opatrným optimismus mohou vzbuzovat některé formulace v kapitole „Zemědělství“, například ta o ukončení podpory biopaliv 1. generace (tj. povinného přimíchávání do standardních pohonných hmot) a také bioplynových stanic, které zpracovávají technické plodiny – převážně kukuřici, problematickou z hlediska půdní eroze i používání pesticidů. Ne každý obnovitelný zdroj je totiž skutečným přínosem z hlediska udržitelnosti.
Po odborné stránce takřka nadšení musejí vzbuzovat nové cíle lesního hospodářství. Při pozorném čtení si ale všimneme příslibu kompenzace ztrát způsobených kůrovcovou kalamitou. I nadále tedy poplynou státní subvence zejména velkým vlastníků, což jsou vesměs potomci šlechtických rodů a ovšem také římskokatolická církev. Co třeba i tady, podobně jako v zemědělství, zastropovat dotace?
Kapitola „Životní prostředí“ jaksi jako celek v kritice obstojí, arci s výjimkou dále uvedených výhrad a nedostatků.
Slíbené zvětšení výměry velkoplošných chráněných území, což jsou národní parky a chráněné krajinné oblasti, lze jistě uvítat, ale velmi záleží na konkrétním vymezení a také na zonaci, která určuje účinnost reálné ochrany a péče.
Příslib vyhlášení národního parku Křivoklátsko nevzbuzuje bezvýhradné nadšení. Hodnota tamní přírody je nesporná, počítaje v to i rozlohu, ale právě v ní tkví problém: navržený NP Křivoklátsko je tuze malý. Nezahrnuje jednak Lánskou oboru, jednak colloredo-mansfeldské majetky na Zbirožsku včetně například velmi cenných národních přírodních rezervací Kohoutov a Týřov.
Jiný je případ národního parku Soutok (rozuměj na soutoku Dyje a Moravy). Ten už měl být vyhlášen dávno – nejpozději po první vlně celostátního mapování biotopů a evropsky významných druhů v letech 2001-2005.
Můžeme být zvědaví, jak to bude s tím národním parkem, když už dva roky ministerstvo životního prostředí (MŽP) nedokázalo vyhlásit ani poměrně malou Národní přírodní rezervaci Lanžhotské pralesy, ani větší a méně přísně chráněnou Národní přírodní památku Soutok. Snad nová ministryně s dobrou znalostí místních podmínek dokáže prosadit ten park.
Za velkoplošnou ochranu nejspíš formou chráněné krajinné oblasti stojí území ve středním Poohří a v sousedících Krušných horách. Jsou hezčí, než se obecně má za to. Nic z toho ale v programovém prohlášení není zmíněno.
Sympaticky velká pozornost je zde věnována vodě. Kéž by to bylo příslibem, že se větší díl státní správy přesune na MŽP z ministerstva zemědělství (v jehož kapitole je naopak voda popelkou). Snad jen je příliš velký důraz na bodovou retenci (výstavbě malých vodních nádrží) na úkor plošného zadržování vody v půdě. Ideálním nástrojem by bylo navázat na vlastnosti půdy část zemědělských subvencí. Tedy vyplácet je podle stavu, resp. vývoje stavu jednotlivých složek zemědělské krajiny a nikoliv jako dosud za pouhý výkon, ostatně někdy jen formálně vykázaný, protože přeci nechceme zemědělce zatěžovat kontrolami, nesmyslně detailně a někdy i nevhodně předepsaných činností.
Velmi důležité nejen pro vodu a půdu, ale i pro krajinu, biologickou rozmanitost, ba i pro ovzduší a klima bude, jak se podaří změnit strategický plán provádění Společné zemědělské politiky (EU) v ČR. Obecné deklarace jsou slibné, viz také výše u kapitoly „Zemědělství“.
Nadějný je i příslib „omezíme degradaci půdy“, ale není vůbec jasné, jak.
MŽP bude rozdělovat velké unijní prostředky (v řádu stovek miliard korun) v rámci tzv. spravedlivé transformace uhelných regionů. Zatím to ale to vypadá na vyhazování peněz ve prospěch velkých podniků v čele s ČEZ a.s. (čest výjimkám, jakou je třeba participativní projekt z Ašska) a také na mechanické dělení prostředků mezi severní Čechy na jedné straně a severní Moravu a hlavně české Slezsko na straně druhé. V prvním regionu je situace zřetelně vážnější, a to environmentálně i společensky. V programovém prohlášení není o prevenci zmíněných rizik ani slovo.
U odpadového, potažmo oběhového hospodářství jsou bezchybné formulace o omezování produkce odpadů, o znovuvyužívání výrobků atd., ale chybí aspoň jeden „bič“: odmítnutí plánované výstavby naddimenzovaných zařízení pro energetické využívání odpadů čili česky spaloven. Z technologických a ekonomických důvodů není zatím možné stavět „malé“ spalovny. Ty velké si na sebe musejí vydělat a spalovat hodně odpadu, takže přinejmenším kladou nároky na logistiku – nutí do velkých přeprav, které druhotně škodí životnímu prostředí. Hlavně by ale v rozporu s vládními plány bránily snižování produkce odpadů a jejich provozovatelé by nejspíš tlačili na dovoz odpadků ze zahraničí.
V tzv. horizontálních nástrojích je opravdu uveden směšný plán na výběr tzv. národního ptáka, ale zato chybí posílení účasti veřejnosti v rozhodování o věcech týkajících se životního prostředí. Spíš jen drobností je absence podpory mezinárodní spolupráce ve výzkumu a vývoji. Zatím ji totiž MŽP a Technologická agentura ČR podporují – zejména v rámci unijního programu Horizont Evropa – jen nesoustavně, skoro pokoutně.
Vědě, výzkumu a inovací je věnovaná samostatná kapitola (když už na úřadu vlády vznikla nová ministerská židlička. V ní kupodivu zcela chybí specifika aplikovaného výzkumu (jakkoliv je jasné, že hranice mezi základním a aplikovaných výzkumem není úplně ostrá). To není jen nějaká akademická otázka. U těch programů tzv. účelové podpory aplikovaného výzkumu, které kontroloval Nejvyšší kontrolní úřad v posledních letech, nebyla zdaleka ve všech případech zajištěna uplatnitelnost výsledků. Stručně řečeno, byly to zbytečně vyhozené peníze. Nejúčinnější by asi bylo zpřísnit příslušné požadavky v zákoně o podpoře výzkumu, vývoje a inovací, ale slíbená novela podle textu směřuje spíše opačným směrem – tedy ne výslovně, ale je dost pravděpodobné, že plánované „zjednodušení“ bude mít za následek mj. oslabení kontroly uplatnitelnosti. Důraz na jednoduchost lze vyložit buď jako zájem úředníků, nebo jako zájem potenciálních uchazečů, ale věci samé může uškodit. Extrém v tomto směru představuje plán „sjednotit pravidla národních dotačních programů“. To nemůže nikdo znalý prosazovat, protože různé předměty výzkumu, ale i různá druhy výzkumných projektů logicky potřebují (trochu) jiná pravidla. Jejich zestejnění by totiž fungovalo jako Prokrustovo lože – něco by chybělo, něco přebývalo a nejspíš jen velké energetické a automobilové korporace by byly uspokojeny.
Sice je chvályhodné, že podle programu bude podporována publicita a „otevřená komunikaci s médii, vědeckou a výzkumnou komunitou, žáky, studenty i pedagogy a aplikační sférou“, ale o otevřených datech tam není ani slovo. Nezbývá než spoléhat na mezinárodní společenství a – jistě nedokonalou – Evropskou unii, že nás budou postrkovat k naplnění jednoduché zásady, že výsledky výzkumu dotovaného z veřejných peněz mají být veřejně přístupné (tím samozřejmě není dotčena patentová ochrana). Kdepak jsou vládní Piráti, když je potřebujeme?
Úhrnem v hodnocených oblastech – zřejmě na rozdíl od jiných – není programové prohlášení nijak tragické. Rozhodně chybí jakékoliv odvážnější reformy. Pokud by platilo klasikovo „aby hůře nebylo, to by nám stačilo“, mohla by se odborná i široká veřejnost soustředit jen na kontrolu plnění programového prohlášení. Ani toto plnění ale nepovažujeme za samozřejmé.