Jiří Malínský nám v dnešním pokračování (kromě dění v ČSSD) připomene také různé události či skandály – např. takzvanou televizní krizi, podsedickou facku, povodně 2002, Grossovu aféru nebo Kubiceho zprávu.

Zkouška pozitivním činem

Zemanova vláda

Nejstarší česká politická strana nastoupila cestu, na jejímž konci bylo r. 2001 zpracování dlouhodobého (základního) programu. Do jeho tvorby současně zasahovaly čerstvé praktické zkušenosti z vládnutí, které dále eliminovaly některé přežívající populizující tendence v programatice i praktické politice ČSSD.

Zemanova vláda podle možnosti – čas od času se projevovaly limity stabilizační (opoziční) smlouvy – čelila těmto výchozím stavům politikou investičních pobídek, důsledným návratem k sociálnímu státu (během působení Zemanovy i následujících sociálně demokratických vlád se doposud stagnující výše minimální mzdy zněkolikanásobila (z 2000 na 8000 Kč) a naopak byl racionalizován systém sociálních dávek tak, aby byly posíleny pozice těch, kdo skutečně usilovali o hledání a nacházení zaměstnání) a podle možnosti bylo zlepšováno financování i dalších klíčových oblastí sociálního organismu (vědy, školství, justice, dopravy). Zemanova vláda navíc dokázala dělně navázat na výsledky pravicových vlád tam, kde vyjadřovaly celospolečenský zájem (vstup do NATO, vyjednávání o vstupu do Evropské unie, vstup do Frankofonie), a dokončit řadu věcí, o nichž se sice během devadesátých let hodně mluvilo, ale podstatně méně konalo. Platí to pro reformu veřejné správy, zejména obnovu krajského zřízení, ale i pro ustavení Nejvyššího správního soudu, prosazení funkce a úřadu veřejného ochránce lidských práv (ombudsmana) a řadu dalších reformních kroků. Postupně byla zpracována i řada koncepcí určujících kroky české politiky v zemědělství, zahraniční politice, vědě a výzkumu a řadě dalších oblastí.

Trvalé výsledky unitární (jednobarevné) sociálně demokratické vlády však nebyly v neustávajících turbulencích veřejného života, ještě dále vyhrocovaných hromadnými sdělovadly, ve všednodennosti doby tolik patrné a činnost vlády čas od času vyvolávala i veřejný nesouhlas (snad nejvíce během tzv. televizní krize r. 2000). Straně neprospívala ani veřejná ventilace vnitrostranických rozporů počínající tzv. podsedickou fackou. Rozporuplné reakce vedly k poměrně častým personálním změnám v jejím složení. Čas od času zasahovaly velmi citelně i do vnitrostranického života a projevovaly se poklesy voličských preferencí (spory o nevyhlášenou jugoslávskou válku, propadový výsledek v senátorských volbách r. 2000). Ke konci volebního období však pro všechny, včetně odpůrců, bylo zřejmé, že po takřka půlstoleté obnově sociálně demokratického vládnutí se nenaplnila očekávání Občanské demokratické strany, se kterými uzavírala stabilizační smlouvu: ČSSD se nejenže „historicky neznemožnila“, jak r. 1998 doufal bývalý klausovský místopředseda federální vlády Miroslav Macek, ale naopak mohla reálně, na základě skutečně dosažených a zpětně ověřitelných výsledků své práce uvažovat o dalším plodném pokračování ve vládním exekutivním působení.

Předem ohlášené předání předsednické funkce Vladimíru Špidlovi proběhlo na XXX. sjezdu r. 2001 s maximální podporou sjezdových delegátů (novým statutárním místopředsedou strany se stal Stanislav Gross, pro obě volby hlasovalo více než 90 % sjezdových delegátů). Poslední měsíce Zemanovy vlády se začaly projevovat skutečné výsledky jejího vládnutí; dokončovací práce na tvorbě první redakce základního programu významně ztišily i vnitrostranické turbulence. (Mnoho tomu napomohl také rozpad Luxova pozdního politického dítěte Čtyřkoalice z let 1998–2002, složené z KDU-ČSL, ODA, DEU a US, jež fakticky zanikla po úporném absurdním boji o virtuální ministerská křesla ve vznikající stínové vládě tohoto původně tak ambiciózního spojení čtyř menších středopravých politických subjektů.)

Odborné zázemí a vnitrostranický život

Zcela stranou však zůstaly ve vnitrostranickém životě výsledky a náměty koncepční práce předních členů odborného zázemí kolem statutárního místopředsedy strany a Zemanovy vlády Vladimíra Špidly. Mnohé v tomto ohledu naznačuje vystoupení tehdejšího místopředsedy pro řízení strany Karla Kobese na XXXI. sjezdu (2003): „To, co je funkce místopředsedy pro řízení, je v podstatě bastard, to je něco mezi politickou funkcí, něco mezi hospodářskou funkcí a já vám mohu ze své čtyřleté praxe říci, že ta část politická mnohdy koliduje s tou částí hospodářskou, protože tento člověk nebo já jsem dělal tyto věci na základě pověření předsedy a na základě jeho písemné plné moci. Čili posuzujte tuto funkci takto, nikoliv jinak a prostě ústřední tajemník je úředník. Je to úředník, který je prodlouženou rukou a který na základě plné moci zastupuje ve věcech hospodářských předsedu strany a pakliže předseda strany nebude mít vliv na jeho odvolání a na jeho jmenování, tak je to úplně o ničem. Politiku ať dělají volení funkcionáři a prostě o hospodaření ať se stará pracovník, který za to bude placený a který se bude také zodpovídat a pakliže svou funkci plní blbě, tak bude vyhozený.“

Výsledkem zklidnění byla vynalézavá, soustředěná volební kampaň, která zcela přebila poslední naděje Občanské demokratické strany na opětovné převzetí vlády. Nemálo k tomu přispěly výsledky televizních debat mezi vedoucími představiteli ČSSD a ODS, jejichž hlavní tíhu nesl – včetně výrazného přispění Miloše Zemana – Vladimír Špidla. Ačkoliv největší strany pravice a levice oproti r. 1998 utrpěly drobné ztráty, staly se poslanecké volby r. 2002 jednoznačným triumfem ČSSD (v pořadí druhá ODS ztrácela zhruba 5 % hlasů). Poprvé a doposud naposled vznikl parlament s jednoznačnou levicovou většinou (komunisté získali nečekaných 18 % hlasů a 41 křesel; byl to jejich doposud nejlepší volební výsledek); vyhrocená vnitropolitická i vnitrostranická atmosféra však neumožnila jeho náležité využití. Špidlova koaliční levostředová vláda disponovala nepatrnou, byť jednoznačnou většinou a programovým prohlášením, které bylo svým obsahem fakticky splněním programu, s nímž šla do voleb. Naděje, které se odvozovaly z tohoto příznivého počátečního stavu, však byly záhy podrobeny tvrdým, až nesmlouvavým zkouškám.

Dalším vzestupným krokem ústředního odborného zázemí se staly koncepční odvětvové dokumenty, dobově doktríny. První Sociální doktrínu České republiky zpracoval Socioklub (Sdružení pro podporu rozvoje teorie a praxe sociální politiky), sdružující mj. doc. Ing. Miroslava Hiršla, CSc., doc. PhDr. Pavla Machonina, DrSc., prof. PhDr. Martina Potůčka, CSc. MSc., prof. JUDr. Igora Tomeše, CSc., PhDr. Jindřicha Fibicha, CSc., prof. PhDr. Jiřího Musila, CSc., doc. PhDr. Igora Pleskota, CSc., prof. ThDr. Jakuba S. Trojana a PhDr. Miladu Bartošovou (2001). Dokument, určený mj. pro praktickopolitická jednání zejména při dohadování koaličních vlád, v nichž účast ČSSD přicházela do úvahy, se obíral posláním doktríny (ukazatel aktuálního stavu, snaha dobírat se při líčení problémů jejich přijatelných řešení včetně vytváření většinových celospolečenských konsensů), výčtem hodnot, na nichž by měla být doktrína budována (humanismus, svoboda a odpovědnost, rovnost, solidarita, sociální spravedlnost) i nutností mezigeneračního sdílení a předávání zásad tohoto konceptu sociální politiky. Doktrína podpořila i kvalitativní výkonový princip, když dobrou budoucnost koncepce, kterou hájila, podmínila těmito indikátory-ukazateli („Bude tomu tak, jestliže ekonomické i morální oceňování práce bude co nejvíce odpovídat vzdělanostní i zkušenostní kvalifikaci a reálnému výkonu ekonomicky aktivních osob jak v rozpočtové sféře a veřejném sektoru, tak na otevřeném trhu práce, zboží, služeb a kapitálu. Naléhavým úkolem bude zvyšování společenské prestiže a ocenění práce v domácnosti a veřejně prospěšné a sociálně užitečné dobrovolné práce.“) a zásadu rovnosti se zvláštním důrazem na rovnost obou pohlaví (za rovnou práci rovnou mzdu, jedná se o starý prvorepublikový sociálně demokratický požadavek z druhé poloviny dvacátých let). Během několika dalších let obdobné dokumenty zpracovaly i ostatní ústřední odborné komise.

Nástupnické vlády sociální demokracie

Povodně, které zaplavily v létě 2002 hlavní město Prahu a významné části Čech zejména v polabském a povltavském poříčí, byly pro Špidlovu vládu zkouškou první. Následná prezidentská volba a s ní související okolnosti byla zkouškou druhou: nejsilnější česká strana se v ní rozpoltila a způsobila sobě samé rány, jejichž léčení bylo v lepším případě dlouhodobou záležitostí. Ukončení vstupních vyjednávání s Evropskou unií, zatím české první a poslední polistopadové referendum o vstupu do Evropské unie (kladně hlasovalo zhruba 77 % občanů České republiky) a následný vstup do řad bruselského evropského unijního soustrojí zkouškou třetí. Bez ohledu na její úspěšnost i další pokroky při postupném zpracovávání základního (dlouhodobého) programu se česká jednání pro voliče a sympatizanta obtížně vypočitatelná a věrohodná.

Projevilo se to neblahým výsledkem ČSSD v následných prvních evropských volbách, kde rozhádaná strana zaznamenala svůj nejhorší volební výsledek od r. 1992. Namísto semknutí a usebrání (jako r. 1925 při nástupu Hamplova vedení) nastoupila ještě větší rozháranost, která v létě 2004 vedla k vynucenému odchodu Vladimíra Špidly z vedení země i strany, kde ho nahradil politicky a snad i lidsky ne zcela dozrálý Stanislav Gross. Následky nezvládnuté prezidentské volby tím však zdaleka nekončily. Vnitrostranická krize následně ještě vyvrcholila po podzimním volebním debaklu v krajských a zejména senátorských volbách (ČSSD v nich vůbec poprvé nezískala ani jeden mandát). Následně propuklá Grossova aféra (a naopak nadlouho do ztracena uklizená aféra lobbisty Dalíka), založená na nezvládnutí a nejasnostech okolností, za nichž mladý sociálně demokratický politik získal svůj luxusní byt, začala ohrožovat nejen existenci rozdělené ČSSD a vládní koalice, ale současně kompromitovala demokracii jako takovou a škodila zemi tam, kde se chtěla – a měla – etablovat co nejlépe.

Zrodil se největší paradox polistopadových dějin: hospodářsky i integračně mimořádně úspěšná vláda utápěla své nesporné přednosti v absurdních hádkách, spojených s nesnázemi v nejsilnější straně vládní koalice, které se zčásti začaly přenášet i do Křesťanské a demokratické unie – České strany lidové a ohrožovat výsledky, jichž dosáhl předčasně zesnulý Josef Lux. Úspěchy – mj. do té doby nevídaný robustní ekonomický růst kolem 5 až 6 % ročně – nejenže křehkou vládní koalici nestmelovaly, ale naopak spíše rozkládaly. Zdálo se, že země neodvratně spěje k předčasným parlamentním volbám. Vydatně k tomu přispěla i přetrvávající bytová aféra Špidlova nástupce Stanislava Grosse, jež přispěla k předčasnému konci nadějného sociálně demokratického politika.

Politická obratnost Špidlových nástupců i převažující vědomí koaličních stran o potřebě dalšího pokračování vzájemné spolupráce však byly silnější. Vedle prvků destrukce se ve vnitrostranickém životě ČSSD objevila postupně sílící konsolidační tendence. Mnohé se vyřešilo jmenováním již třetí sociálně demokratické levostředové koaliční vlády 26. dubna 2005 vedené Jiřím Paroubkem. Současně se až nečekaně rychle uzavírala politická dráha Stanislava Grosse, který byl na XXXII. sjezdu v březnu 2005 sice zvolen předsedou strany (již o měsíc později však rezignoval na premiérské křeslo), ale pro pokračující mediální kampaň i sílící nesouhlas vnitrostranické veřejnosti na svou funkci rezignoval 24. září téhož roku. Za této situace se do popředí vedle Jiřího Paroubka postupně dostávala další osobnost strany: první místopředseda vlády a statutární místopředseda ČSSD, neméně nadějný Bohumil Sobotka.

Důležitou scelující událostí končícího volebního období se stalo z inciativy Společnosti Edvarda Beneše odhalení pražského památníku sochaře Karla Dvořáka zobrazujícího postavu druhého československého prezidenta a s tím úzce související schválení tzv. Lex Beneš (16. května 2005, při odhalení byli premiér Jiří Paroubek a předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, Václav Klaus učinil totéž položením věnce spolu s prezidentem Zemanem o deset let později). Senátní slizká vyhýbavost, která místy přerůstala v karikaturně fraškovitý národní soud nad tímto evropským státníkem, přehlasovali více než 120 hlasy poslanci ČSSD, KSČM a zčásti ODS (13. dubna 2004). Byl to výraz poděkování stařičkým členům především západní armády, kteří bojovali s nacisty od r. 1940 až do konce 2. světové války. A do značné míry šlo i o událost nadčasovou a svým způsobem i nesporně evropskou.

Stále křiklavější účelovost nepomíjející mediální kampaně se však počala míjet svým cílem; ČSSD a její příznivce naopak spíše stmelovala a společnost jako celek se naopak tímto vývojem až nezdravě polarizovala. Pravicové volební vítězství, které se ještě na počátku posledního kalendářního roku volebního období 2002–2006 zdálo jistým, přestalo být tím, co si tak toužebně přálo zejména Topolánkovo vedení Občanské demokratické strany. Měnit se začala i dosavadní luxovská klidná síla české politické scény. Křesťanská demokratická unie a Česká strana lidová se rozpoltila na levé křesťanskosociální křídlo kolem Cyrila Svobody a na pravé křesťanskodemokratické shromažďující se kolem dalšího Luxova politického dědice Miroslava Kalouska. Krize Karlova náměstí gradovala zatím postupným vnitřním rozpadem této strany po volbách v roce 2006, který vyvrcholil vznikem nového politického subjektu TOP 09 kolem Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga.

K novým parlamentním volbám

Poslední týdny tohoto bouřlivého volebního období, během nichž se na mimořádném XXXIII. sjezdu stal novým předsedou strany Jiří Paroubek (2006), vyvrcholily v horké fázi volební kampaně rozporným zveřejněním tzv. Kubiceho zprávy a zcela neobvyklým zasedáním bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny během „horké“ fáze volební kampaně (Paroubek v ní byl štvavě označen za pedofila na základě neprověřené zprávy z bulvárního tisku). Důsledky tohoto jednostranného kroku strany modrého ptáka (dlouho s rudým či červeným pozadím) však svou úlohu nakonec nesplnily a výsledek voleb byl proti původnímu přání pravice tímto způsobem ovlivněn minimálně. Obdobně vyznělo i mediální dmutí kolem předsedy poslaneckého klubu Michala Krause na přelomu let 2005 a 2006.

Další vývoj české společnosti ovlivnil patový volební výsledek voleb r. 2006. Obě pravostředové Topolánkovy vlády se nacházely v mimořádně choulostivé situaci: první nezískala důvěru parlamentu, druhá vládla se zranitelnou podporou tzv. přeběhlíků z ČSSD. Strana zelených, těšící se podpoře bývalého prezidenta Václava Havla, svůj příklon k pravici zaplatila silnými vnitřními turbulencemi, které přerostly do rozpadu jejího nepočetného poslaneckého klubu (celkem ve volbách získala 6 mandátů) a posléze nemálo přispěly k rozpadu druhé Topolánkovy vlády a marginalizaci politického zeleného hnutí.

Na pomyslném vrcholu

Slábnutí pravicové vládní koalice a dovršení jejích vnitřních potíží potvrdil dechberoucí výsledek krajských a senátorských voleb na podzim 2008. ČSSD v nich získala 23 z 27 k dispozici jsoucích křesel v horní komoře (přibližně 35 % hlasů) a téměř 36 % hlasů ve volbách krajských, jež vyústila do třinácti sociálně demokratických krajských rad (vlád). Vševálcující tzv. oranžová tsunami se stala vůbec nejlepším volebním výsledkem v celé historii strany a umožnila jí s výjimkou Prahy ovládnout všechny české kraje.

Výsledkem následného šoku, který postihl zejména Občanskou demokratickou stranu, bylo obnovení oboustranně hrubozrnných drsných polemik, často pomyslných „bouřek ve sklenici vody“, a s tím související zmatení a znechucení veřejného mínění (nemálo k tomu přispěla i již zmíněná druhá prezidentská volba Václava Klause, zejména její místy až „rodokapsový“ průběh). Postupně – ještě r. 2010 – se zdálo, že vývoj české demokracie i české sociální demokracie stojí na určité křižovatce, z níž vedou cesty buď k vystupňování volebně marketinkových postupů, v nichž více záleží na vnější tváři a reklamní zdatnosti, nebo naopak na zachování váhy tradičních, na programech a idejích i následných činech založených ve prospěch zájmů lidí práce a na tom založených postupech, strategiích a taktikách. Největší slabinou první možnosti byla uzavírající se historická paměť a převládání sílících tendencí k diletantismu a konjukturalistické povrchnosti.

Končilo období velkých volebních stran a dominantních volebních výsledků, odsuzujících ostatní politické subjekty do nevděčných úložek hlasujících statistů během jednání obou komor Parlamentu České republiky.

Předchozí části:

Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (13. díl)