Historik Jiří Malínský se prostřednictvím knihy „Od smrti Tita do smrti Jugoslávie. Svědectví“ podíval znovu na zánik titovské Jugoslávie.
Měla-li Evropa třetí čtvrtiny minulého století nějakou jistotu, byla jí nepochybně titovská Socialistická federativní republika Jugoslávie, která byla současně zakladatelskou zemí kdysi vlivného celku Hnutí nezúčastněných. Tato skupina zhruba 70 států vyrovnávala globální mocenský „jaltský“ střet Západ – Východ a více než dvacetimilionové zemi propůjčovala mezinárodně násobně větší sílu, než byla ta, kterou opravdu vládla. Jugoslávský vývoj v osmdesátých letech svým spěním k naprostému rozvratu proto budil nejen v Evropě rozruch. Rozpad tohoto státu totiž nebyl v zájmu Moskvy, Washingtonu ani Bruselu.
Kniha předního státníka titovské Socialistické republiky Bosna a Hercegovina, diplomata a novináře Raifa Dizdareviće (nar. 1926) nazvaná výmluvně Od smrti Tita do smrti Jugoslávie. Svědectví (česky vyšlo v roce 2002, v bosenském vydání z r. 1999 Od smrti Tita do smrti Jugoslavije) je podle dostupných zdrojů nejvýraznějším a nejucelenějším pramenem událostí, které po takřka padesáti letech vrátily do Evropy válku a – jde o rozhraní Balkánu a střední Evropy – přiblížily zatím nejvíce válečné události naší zemi.
Neméně zajímavá je autorova osobnost. Dizdarević je potomkem velké rodiny (měl sedm bratrů a dvě sestry), kteří stejně jako on byli součástí Titovy partyzánské armády, podle dostupných zdrojů největšího vojenského uskupení Spojených národů v okupované Evropě (v r. 1942 v ní bojovalo 400 000, v r. 1944 800 000 vojáků a vojákyň) a její strategický význam měl až celoevropský dosah). Josip Tito byl respektován – ač komunista – i Winstonem Churchillem a ve vedení Spojených národů měl silnější pozici než královští četnici. Tyto vazby přetrvaly válku a spolupodílely se na Titově úspěšném vydělení ze sovětizované Evropy r. 1948 (ne všude byli ochotni snášet aroganci a kolonizující prvky ve vystupování a chování sovětských zástupců). Dizdarević byl posléze činný v jugoslávské zahraniční službě (v letech 1963–1967 byl tajemníkem jugoslávské ambasády v Praze), vedoucím představitelem Socialistické republiky Bosna a Hercegovina, předsedou federálního parlamentu (1982–1984), ministrem zahraničí SFRJ (1984–1988) a posléze jako jediný Muslim-Bosňan i vedoucím představitelem země (1988–1989). Pozoruhodný je také způsob jeho odchodu z vedoucích funkcí: byl penzionován. Blízkým druhem-přítelem tohoto pozoruhodného muže byl osmašedesátnický ministr kultury a generální komisař československé účasti na EXPO 1967 v Montrealu, posléze obrodář Miroslav Galuška (1922–2007). A neuškodí připomenout, že v dubnu 1989 z rukou prezidenta Gustáva Husáka obdržel i Řád bílého lva.
Líčení posledních měsíců i týdnů Titova života prozrazuje hluboké lidské, ideové i politické autorovo soužití s touto mimořádnou osobností nejen balkánské historie. Jen okrajově věnuje zatím Dizdarević pozornost hospodářskému vývoji, zjevně určujícímu prvku vzniku, šíření a posléze převládnutí federativnoborných tendencí ve vývoji této jihoslovanské země. I tak je patrné, že od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století SFRJ, ovlivněna oběma ropnými šoky, spadla do hyperstagflačního, stále více gradujícího vývoje, který negoval výsledky vzestupu země jak poválečného, tak šedesátých a počátku sedmdesátých let i přínosy devizových přínosů plynoucích z práce jugoslávských gastarbeitrů v západní Evropě.
Obsah knihy, založené na autorových osobních zápiscích a poznámkách z jednání, jichž se účastnil z titulu svých funkcí jako jejich bezprostřední účastník nebo z kuloárových setkání s protagonisty z popředí jugoslávských federálních administrativ především osmdesátých let, je anatomií rozpadu. Dizdarević zdůrazňuje destruktivní potenciál velkosrbského šovinismu, který spojuje od druhé poloviny osmdesátých let s osobou Slobodana Miloševiče i parazitismus kosovoalbánského šovinismu, jejž vydatně přiživoval maoistickokomunistický režim Envera Hodži a přechod řady albánských protagonistů z Tirany do SFRJ; jeho protagonisté totiž neznali míru v míře svých dotačních ambic. Velká pozornost je přitom věnována nejen Kosovu a Metochije, ale i maďarské Vojvodině. Hodně si všímá i sílícího odstupu slovinské politické reprezentace a stopovat se snaží i způsoby vymáhání dlužných částek užívané Mezinárodním měnovým fondem (považuje je za nepřiměřené a pro Jugoslávii za záhubné). Samostatnou kapitolu věnuje rozpadu federativní Jugoslávské lidové armády, v jejímž velitelském sboru na konci osmdesátých let převládli Srbové poplatní posléze Miloševičovi.
Své obšírné líčení Dizdarević uzavírá datem odchodu do penze. Jen okrajově se dotýká počátku devadesátých let a událostí bezprostředně předcházejících vlastnímu rozpadu SFRJ v letech 1991–1992. Vlastně poslední datum spojené s jeho působením ve veřejném jugoslávském životě je XIV. sjezd Svazu komunistů Jugoslávie 22. ledna 1990 a rozpad, k němuž na něm došlo. Vlastní akty konkrétní destrukce SFRJ v případě Slovinska, Charvátska, následně Srbska a Bosny a Hercegoviny, jen naznačuje.
Na některých místech přesahuje detailní líčení postupné eroze jugoslávské federativní státnosti likvidované souhrnem národních sobectví, v krajním případě nesené sebestředným nacionalismem bojujícím se všemi proti všem se zřetelnou převahou velkosrbského šovinismu. V případě postupného vyklízení Kosova a Metochije (vlastně do jisté míry srbské národní pravlasti) Srby a Černohorci autor uvádí i ekonomické činitele: zatímco náklady na bydlení a žití byly v Kosovu značně vysoké, v sousedících národních republikách se naopak vyznačovaly levností. Současně připouští nedostatečnou sílu federálních orgánů a určitou tíhu jugoslávské ústavy z r. 1974.
Autorský text doplňuje podrobný poznámkový aparát, který má pro balkánského čtenáře význam až pronikavý. Zahraniční čtenář naopak ocení více řadu kvantitavních údajů blíže ilustrujících vývoj a ráz a tím i specifika jugoslávské federace.
Zdá se, že právě Dizdarevićův bosňanský původ propůjčuje jeho knize až burcující bezprostřednost. Právě v Bosně a Hercegovině se prolínalo trojí etnikum jednoho národa: Chorvaté (náležející do západokřesťanské římské sféry a píšící latinkou), Srbové (nejzápadnější součást ortodoxní pravoslavné církve užívající cyrilici) a konečně Bosňané (muslimové nacházející se mimo sféru Srbska i Chorvatska). Ne náhodou byl výskyt těchto federálních anacionálů (sami sebe označovali za Jugoslávce) v této republice zvlášť početný.
Práce vůdčího bosenského a jugoslávského politika naznačuje poměrně úzké meze komunistického snu o dosažení (dosažitelnosti) organické sociální rovnosti a názorně předvádí pustošivou sílu nezvládnutých nacionalismů a šovinismů, jejichž nebezpečí ještě umocňuje rýsující se hospodářský rozvrat. Je to jiná forma aktuálního především evropského levicového Rubikonu: chudinské programy ztrácejí svou průraznou působivost ve společnostech, jimž dominují v jugoslávském případě zvlášť nezvládnuté hodnotové orientace a vzory chování středních vrstev.
Ilustrační foto: Danilo Škofič, Public domain, via Wikimedia Commons