Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (14. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský pokračuje ve svém seriálu a dnes zmiňuje mj. aféru hejtmanky Vaňhové, dále tzv. Vyšehradskou výzvu; připomíná také demisi Topolánkovy vlády, následnou úřednickou vládu Jana Fischera, volby v roce 2010 a Jiřího Paroubka.

Vršení tragických chyb

Následky Pyrrhova vítězství

Úspěch v krajských volbách byl pro ČSSD vítězstvím posléze spíše Pyrrhovým. Vznik početné sekce krajských politiků vedených hejtmany a radními (do čela Rady krajů se dostal Jihomoravan Michal Hašek) a aféra hejtmanky Vaňhové, navíc místopředsedkyně strany, která ignorujíc výsledek voleb s využitím svého vlivu ve vedení ústecké krajské organizace doslova odstavila Jaroslava Foldynu, vedoucí osobnost ústecké kandidátské listiny, měl dalekosáhlé, zblízka prozatím nepozorovatelné důsledky. Na XXXV. sjezdu byly poslány k ledu Paroubkovy reformně motivované podněty, které byly hlavním námětem sjezdu předcházejícího, a to zrušením přímé volby předsedy členstvem; první část (14. února 2009) byla svolána jen proto,  aby rozhodla o náležité změně stanov, která pak v druhé části sjezdu (22.–24. března 2009) umožnila v celku bezproblémovou Paroubkovu třetí předsednickou volbu. Aféra Vaňhové však i tak sjezd citelně poznamenala: přes opakovanou volbu Vaňhová místopředsedkyní strany zvolena nebyla a ani v následných volbách nebyla zvolena její nástupkyně. Ústřední vedení strany (politické grémium) poprvé od r. 1900 bylo z malicherných důvodů prosto své ženské zástupkyně. Sjezd vešel neblaze do dějin ještě jednou událostí: jeho auditorium se v závěru sjezdu se zvoleným předsedou Paroubkem – snad také poprvé v dějinách strany – loučilo despektuplným bučením.

Krizové jevy české demokracie se však neomezovaly jen na ČSSD. Volební kampaň do evropských voleb vedla pravděpodobně ODS k vytváření divokých radikálů, kteří za „taktního“ přihlížení státní policie přihlíželi k bombardování předáků ČSSD vajíčky. Tím nejhorším však byla mediální odezva fakticky výtržníky přímo i nepřímo hájící: bylo jen štěstím, že na tato hojně navštěvovaná předvolební shromáždění nedorazil nikdo s ostře nabitou pistolí či odjištěným ručním granátem. Evropské volby zatím svým posledním třicetiprocentním volebním výsledkem vyhrála ODS a ČSSD, která i tak docílila svého nejlepšího volebního výsledku, získala 7 evropských mandátů; mimo Libora Roučka (posléze místopředsedy Evropského parlamentu) a Richarda Falbra se k předním osobnostem české delegace řadil i předčasně zesnulý ekonom, vysokoškolský pedagog a programatik Jiří Havel.

Krizové jevy v české demokracii tím však zdaleka neustaly. 24. července 2008 byla publikována Vyšehradská výzva, na jejímž koncipování se podíleli mj. poslanec Karel Šplíchal, poslanec Zdeněk Jičínský, novinář Jindřich Beránek, ústecký činitel Jaroslav Foldyna a exilový sociální demokrat Erazim Kohák. Poukázala na celou řadu krizových jevů v činnosti strany a zanedbávání její očistné sebereflexe. Mj. burcovala: „Často jsme i v naší straně přesvědčováni a utvrzováni v názoru, že ČSSD je obchodní společnost, o jejímž úspěchu na trhu voličských hlasů rozhoduje víc marketingová studie reklamní agentury než to, oč sociální demokracie usiluje. Jde tedy především o správně nafotografované plakáty, dobře vybraná místa pro billboardy a efektní hesla než o obsah těchto hesel a to, zda jsou v duchu těch myšlenek, které stály u zrodu naší strany. Bohužel tyto zásady platné pro úspěch v těch nejbližších volbách ovlivňují i vlastní život sociální demokracie. … V takové kampani je pak lhostejné, kdo má sociální demokracii zosobňovat. Původně demokratický princip primárek se zvrhává mnohdy v obchod o to, kdo bude na volitelném místě, který okres bude zastoupen na kandidátce výš, protože s budoucím poslancem jsou spojena nejen lukrativní místa pro asistenty, ale i další posty, kde lid vykonává svou kontrolu i vůli prostřednictvím dobře placených straníků.“ Vyvolala skandál, ale po čase vyvanula, protože postrádala vnitrostranický subjekt-platformu, který by důsledně pokračoval v jí naznačeném směru. Na skutečný rozsah politické korupce v české společnosti upozornila nepřímo aféra poslance ODS Jana Moravy (propukla 4. září 2008) s jeho necitlivými trapně průhlednými příměry pozitivní a negativní motivace. To všechno směřovalo k novým, jak se zdálo, předčasným volbám.

Nečekaná demise druhé Topolánkovy vlády vedla ke jmenování úřednické vlády Jana Fischera, jež měla zemi vést do předčasných parlamentních voleb na základě ústavního zákona, jehož znění schválily obě parlamentní komory a podepsal prezident Václav Klaus; její ministry na základě politické dohody jmenovaly ČSSD a ODS. (ČSSD sice byla současníky obviňována z nevhodného chování, byla to však Topolánkova druhá vláda, která odmítla nabídku ČSSD na politické příměří po dobu českého předsednictví Evropské unie.) Na podkladě ústavní stížnosti bývalého poslance (a následného odrodilce) ČSSD Miloše Melčáka došlo k jednání Ústavního soudu (zájmy Parlamentu České republiky věcně přesvědčivě hájil místopředseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek proti Melčákovu právnímu zástupci, někdejšímu předsedovi ODA Janu Kalivodovi), na jehož základě v úzce pozitivně právním pohledu (s nadsázkou bylo by lze mluvit i o právní scholastice) Ústavní soud uprostřed horké fáze volební kampaně zrušil ústavní zákon o mimořádných volbách a vyvolal tím v České republice politickou krizi (peníze, které politické strany vynaložily na volby, jim z veřejných rozpočtů nikdy nebyly kompenzovány). Pokus o vymanění se z této pasti svého druhu – rozpuštěním Poslanecké sněmovny – ztroskotal odmítnutím ČSSD 15. září 2009. Působnost Fischerovy vlády se tak neplánovaně protáhla na jeden rok.

Volby 2010

Vnitřní slábnutí Paroubkova vedení, jež naznačil svým průběhem i vedením a vyzněním XXXV. sjezd, pokračovalo a naznačovalo sílící značnou vnitřní rozpolcenost strany, jež se dotýkala i hospodářské situace ČSSD. Zmaření předčasných voleb, náznaky nejistoty v chování politického grémia i neskrývaná nepřízeň veřejných sdělovadel vedly tentokrát ČSSD v parlamentních volbách (28.–29. května 2010) opravdu k Pyrrhovu vítězství (22 % hlasů). Postavení strany citelně oslabili tzv. zemanovci (Strana práv občanů), kteří obdrželi 4,3 % hlasů. (Důvodem pro jejich založení byla Zemanova neschopnost veřejně odpovědět na Paroubkův dotaz, za jakých okolností podepsal 2. května 1997 pro ČSSD tak nevýhodnou smlouvu s Altnerovou advokátní kanceláří, jejíž jedinou předností byla Altnerova osobní vazba na tehdejšího problematického místopředsedu pro řízení strany Iva Svobodu.)  Oproti Lidovému domu vznikl silný pravicový blok ODS (20 %), čerstvě založené TOP 09 (Tradice-odvaha-prosperita 17 %) a pražské městské strany Věci veřejné (11 %) s celkem 118 poslanci. Deprese, která v Lidovém domě zavládla, vedla k okamžité demisi Jiřího Paroubka z předsednické funkce ještě během vyhlašování volebních výsledků. Jeho slova na odchodnou „Zisk nových stran a pád ODS, která oproti volbám 2006 ztratila ještě větší procento voličů, je signálem o hlubším problému, se kterým se bude muset vyrovnat nejen ČSSD, ale celá naše společnost.“  však nepostrádala prorocký rozměr. Mj. i pro stav a výhledy stranické ekonomiky, jak na to opakovaně při různých příležitostech upozorňoval předseda ústřední kontrolní komise Martin Starec.

Programatické aktivity. Proti Nečasově vládě

Z druhé strany paroubkovské období charakterizovala i kontinuita v programatických aktivitách a snaha o precizní volební program (Jistoty a prosperita), který vyznačovala – bohužel také – často nadměrná snaha o lehce slibovatelné sliby. Začátek však byl velmi nejednoznačný. Paroubkovy nepodložené útoky proti ústřednímu odbornému zázemí (2006) vedly k řadě kritizovatelných kroků jeho vedení a vypjatým situacím vůči pracovníkům nejen ústředního odborného zázemí, ale bohužel i většiny tehdejšího ústředního sekretariátu v Lidovém domě. Postupem času, když si lidé kolem Paroubka zvykli na skutečné možnosti stranického ústředí, jež se co do rozsahu nabídky i zčásti personálnímu zajištění nedaly srovnat s Úřadem vlády a ministerstvy, naopak začaly být nacházeny i společně sdílené cíle a výstupy. Ze svého zorného úhlu mohu jmenovat vedle řady jiných pořízení „vizitkového“ filmového spotu ČSSD jako strany i hnutí a mimořádně zdařilou oslavu 130. výročí založení strany (2008).

Postupně se touto vývojovou cestou dospělo k obnově programatických prací. V letech 2009–2012 se tak vedle oborových koncepcí zprvu oranžových, pak konceptně zelených a nakonec nedotažených bílých knih, pro jejichž zpracování byl příznačný postupný pokles vlivu předsedů ústředních odborných komisí (poslanci a ministři, jimž nezbývalo času na řízení občasně svolávaných komisí, měli k těmto výstupům až příliš „tolerantní“ vztah) uplatňovaly i obecnější programatické dokumenty, jež však jen obtížně překonávaly záběr i kvalitu programatické produkce i následných diskusí z první poloviny prvního desetiletí nového století. Klasický model povlovného poklesu kvality tu zastupuje sportovní komise, ale také ne vždy odůvodněné odvolávání předních osobností odborného zázemí (ekonom Jaroslav Ungermann, Květoslava Kořínková, Antonín Peltrám) či úmrtí (Miloš Pick, František Šamalík, Věnek Šilhán, čestný předseda ČSSD Valtr Komárek), za něž zpravidla nebyla rovnomocná náhrada. Vrcholem sociálně demokratické diplomacie se stalo uspořádání pražského VIII. kongresu Evropské strany sociálně demokratické (ESSD, oficiálně PSE, Strana evropských socialistů) 7. prosince 2009.

Konec paroubkovského období a vývoj ČSSD po parlamentních volbách r. 2010 umožnily nástup pravicové Nečasovy vlády. Asociální prvky v jejím vládnutí doprovázené nedoloženými mýty o levicovém zadlužení v naší zemi a posléze Ústavním soudem potvrzený zákon o církevních restitucích znamenající politicky i lidsky obtížně obhajitelné preferování těchto občanských sdružení – jež, zejména katolická církev, toto označení odmítají, ale dlouhá léta souhlasí s čerpáním státních financí na kněžské platy, dotacemi pro některé společensky závažné agendy – znamenaly společenské otřesy. ČSSD, do jejíhož čela byl zvolen na brněnském XXXVI. sjezdu Bohuslav Sobotka, se spolu s KSČM a řadou mimoparlamentních politických subjektů a nevládních organizací v letech 2011–2012 stala součástí širokého protivládního hnutí, jehož se, zejména díky přičinění Českomoravské konfederace odborových svazů, účastnily desetitisíce lidí vyjadřujících často bouřlivě, ale kultivovaně svůj zásadní nesouhlas s nečasovskými tzv. škrtformami (z Lidového domu pravidelně vycházelo 1000–1500 sociálních demokratů, přibližně další tisíc byl rozptýlen v demonstrujících zástupech). Zhruba byly dosaženy a minimálně jednou překonány počty účastníků velkých demonstrací na konci devadesátých let.

V únoru 2013 ve volebním modelu agentury STEM disponovala ČSSD 41 % voličských preferencí. Bylo to zhodnocení účasti strany v protivládních demonstracích a s ohledem na nabíhání druhé poloviny volebního období i důvodná naděje na volební úspěch a návrat do exekutivy, odkud musela odejít r. 2007. Pro ČSSD se prozatím naposledy objevila možnost opakovat volební výsledky z let 1996–2008.

Předchozí části:

 

 Ilustrační foto: Autor – Hypertornado, CC BY-SA 3.0

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.