Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (15. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský v dnešním pokračování připomněl mnoho událostí na české politické scéně: např. úřednické vlády, nástup populistických hnutí, klientalizaci české politiky, první přímé prezidentské volby, Sobotkovo vedení ČSSD, předčasné ukončení mandátu Nečasovy vlády, nepřiměřené ambice populistických Zemanovců, narůstající preference hnutí ANO, konání předčasných voleb, návrat KDU-ČSL do parlamentu a tzv. lánský puč.

Sobotkovské soutěsky

Stupňující se dysfunkce české polistopadové demokracie se vývojově projevily nástupem fakticky dvou úřednických vlád, jejichž nominace a následně i složení až příliš zrcadlily síly a přání parlamentních stran hlavně v dolní komoře (platilo to pro současníky až nekriticky přijímanou Fischerovu vládu a ještě více to bylo patrné během působení zatím poslední Rusnokovy vlády, první, která vládla, aniž kdy získala důvěru Poslanecké sněmovny). Následný nástup populistických hnutí, trend nepřehlédnutelný nejen v Česku, ale i ve významné části unijní i neunijní Evropy, byl však poznenáhlý.

Křečovitá politika donedávna poslední pravicové vlády premiéra Petra Nečase, neúnosně závislé na nesourodém seskupení ad hoc Věcí veřejných a politice škrtů kalouskovské TOP 09 slučující odštěpek lidové strany a zbytky Občanské demokratické aliance, vyvolávala ve veřejnosti, zejména mezi členy a sympatizanty Českomoravské konfederace odborových svazů, stoupající odpor. Sílící spory mj. vyvrcholily bojem o tzv. církevní restituce (fakticky jednostranné donace na úkor veřejného majetku). Symbolický ráz přitom mělo víc jevů: jeden z rozhodujících hlasů poslanců ODS byl trestně stíhaný a klíčové hlasování samo proběhlo – jistě náhodou – v den 392. výročí národní tragédie – bitvy na Bílé hoře.  Výrazná klientalizace současné české politiky, která se stala součástí povědomí veřejného prostoru, celou řadou polemicky vyhrocených diskurzů, vázaných na domnělé i skutečné korupční aféry nejen parlamentních, ale i krajských a radničních politických subjektů, tu sehrála zvlášť obtížně obhajitelnou úlohu. Volání po pozitivních alternativách seriózní praktické politiky ve vlivné části veřejného mínění tak nejen nebylo utišeno, ale naopak zesílilo.

Zvlášť silně se tyto změny odrazily v průběhu zatím první přímé prezidentské volby na podzim 2012. Poprvé se konaly jako volby přímé, tj. s vyloučením českých parlamentníků i přesto, že na poslední chvíli spíše slátaný než připravený zákon o prezidentské volbě bylo namístě neschválit. Populistické výkřiky ve veřejném prostoru však Sobotkovo vedení snící o třicetiprocentním výsledku v příštích poslaneckých volbách držely za ruku a ČSSD navzdory řadě námitek z právnické komunity zákon podpořila. Sobotkovo vedení se tak dostalo, zřejmě opravdu nic netušíc, do řady budoucích problémů. A s ním i ČSSD.

Kandidát neparlamentní strany, expremiér a expředseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman, dokázal využít resentimentů a přátelských vazeb, které jej pojily k nezanedbatelné části ČSSD, a postupně zvítězil – byť těsným rozdílem – jak v prvním, tak zejména v druhém kole volby, když dokázal kolem sebe soustředit prakticky veškerý velmi různorodý rezervoár protestních hlasů, jež v prvním kole stály především za nezávislým kandidátem expremiérem Janem Fischerem a kandidátem ČSSD Jiřím Dienstbierem. Křečovité úsilí pravice kolem předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga, navíc na poslední chvíli, likvidující potenciální elektorát do té doby chváleného expremiéra Fischera, nebylo s to tento posun veřejného mínění překonat. Prostor pro nepolitické politické subjekty, nazírající praktickou politiku jako soubor manipulativních instrumentálních činností v zásadě srovnatelných s řízením ekonomických subjektů, se tak otevřel ještě více.

Pro vedení i členstvo ČSSD se naopak o to více zproblematizoval. Úsilí zachovat jednotu strany, netříštit kmenový elektorát mediálně vedenými boji a spory a snaha nalézt věcně korektní vztah k novému prezidentovi vyžadovalo enormní úsilí nejen od špiček Lidového domu, ale i od strany a hnutí jako celku. Působily tu také závazky, které strana na sebe formálně i neformálně vzala během již zmiňované vlny demonstrací let 2011–2012.

Nejistoty a hledání vyváženého vztahu k prezidentu Zemanovi měly významnou úlohu jak v prvních měsících r. 2013, tak ve všech následujících událostech. Předčasné ukončení mandátu Nečasovy vlády (dokázala prohospodařit výchozí masivní parlamentní většinu, největší, jakou kdy polistopadová vláda České republiky měla) vyvolalo rozporuplné reakce. Nepřiměřené ambice populistické levicové strany Strana Práv Občanů (Zemanovci), kterou kolem sebe Miloš Zeman za pomoci svých nejbližších spolupracovníků shromáždil, vedly k ustavení kontroverzně přijímané a kontroverzně působící úřednické Rusnokovy vlády a k značnému znejasnění soudobé politické scény a ústavního práva České republiky; dále se tak zvětšil prostor pro populistická „ani pravá ani levá“ hnutí. Zhruba od května–června 2013 začaly narůstat preference hnutí ANO mohovitého polistopadového českého podnikatele slovenského původu Andreje Babiše a naopak až tát dosavadní silné pozice ČSSD pohybující se doposud stabilně kolem 30 % (někdy i 35 %).

Rozhodnutí o konání předčasných voleb, sdílené většinou současné české politické komunity, nastávající hodnotové znejistění veřejnosti ještě zvětšilo. Výsledkem byl nečekaný zrod nové politické krajiny: volební vítězství ČSSD bylo svého druhu reprízou volebního výsledku z r. 2010 (20 %), podobně jako výsledek ANO opakováním pozice ODS z roku předposledních parlamentních voleb. Komunistická strana Čech a Moravy sice své pozice posílila, sen o levicovém vládnutí (menšinová vláda ČSSD s podporou napříč parlamentem na základě programových ad hoc průniků) však i tak vzal za své. Sebestředné výkřiky ulice Politických vězňů i Lidového domu v duchu chceme kontrolovat korupční pravici, vyvolané zatčením blízké Nečasovy spolupracovnice a paralelní partnerky Jany Nagyové a odmítající inauguraci ODS navrhované Nečasovy nástupkyně Miroslavy Němcové se vrátily bumerangovým efektem.

Do parlamentu se vrátila Křesťanská a demokratická unie – Česká strana lidová (7 %) a nově – byť velmi těsně – do něj proniklo další populistické hnutí Úsvit japonsko-českého podnikatele Tomia Okamury. Skutečnou katastrofou se volby staly pro strany dosavadní vládní koalice: citelné ztráty TOP 09 byly ještě předstiženy volební katastrofou Občanské demokratické strany, která doplatila na četné korupční aféry pojící se s jejími členy a nejnověji i nuceně odšedším premiérem Nečasem. Věci veřejné, projekt jedné chvíle, zmizely stejně rychle, jako se objevily. Minoritním subjektem na okraji rozlišovacích schopností sociologických průzkumů se stala Strana Práv Občanů, která zaplatila nejen za své ne zcela prozíravé vystupování svého rozpolceného vedení, ale i na další zjevně dlouhodobější vnitřní rozpory, které vyvrcholily právě během volební kampaně. ČSSD, která díky facebookové mobilizaci mladší části členstva své pražské krajské organizace, přestála poměrně lehce neblahé povolební události, známé jako tzv. lánský puč, se stala páteří vládní koalice s ANO (18 %) a KDU-ČSL. Vnitropolitická situace se znatelně zklidnila a nová vládní koalice, navzdory občasným převážně mediálním zahřměním, se zprvu těšila pozicím a preferencím, které zřetelně přesahují vše, čeho dosáhly oba poslední pravicové kabinety. Nezdar, který strana utrpěla v podzimních krajských a senátních volbách, byl citelný; před další nesnadná rozhodnutí ji ale postavil až nesrovnatelně větší neúspěch v podzimních parlamentních volbách r. 2017.

Předchozí části:

 


Ilustračné foto: Autor -David Sedlecký. CC BY-SA 4.0.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.