Jan Zeman zhodnotil dohodu mezi Českem a Polskem týkající se dolu Turów.

Média informovala o uzavření „Dohody mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o spolupráci k řešení vlivů těžební činnosti v povrchovém hnědouhelném dole Turów v Polské republice na území České republiky“ (dále Dohoda) v Praze dne 3. února 2022, která je i není tečkou za česko-polským sporem o negativa způsobovaná dolem Turów.

Ohlasy ekologů na dohodu byly nepřekvapivě ostré. Podle mezinárodní ekologické organizace Greenpeace „uzavření dohody o polském hnědouhelném dolu Turów je protiprávní, dohoda neochrání české příhraničí a tamní zásoby vody.“ „Bohužel je nutné zdůraznit, že Česká republika dnes byla v nejvýhodnějším postavení, ve kterém mohla být, protože dnes generální advokát souhlasil s tou českou žalobou,“ zdůraznila Krejčová z Greenpeace. Uzavření dohody odsoudili též studenti z Friday for Futures, Spolek Uhelná atd. Podle expertní organizace Frank Bold: „Vláda zvolila prohru!“ Něco říkají i transparenty s nápisy toho dne před úřadem vlády – „Voda nad uhlí“, „Lhali jste nám“, „Nestahujte žalobu, zastavte ilegální těžbu.“ Podrobněji zde. Článek Radka Kubaly mluví o selhání nejen polské a české strany, ale také o selhání Evropské unie atd. Padla i ostřejší slova, jako že vláda Petra Fialy (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, Piráti) zradila a že je ještě horší než vláda Andreje Babiše (ANO 2011, ČSSD, tolerovaná až do jara 2021 KSČM). Nechme emoce a podívejme se na problémy, vršící se kolem dolu Turów.

Problémy velkolomů

Říká se, že velká ložiska uhlí jsou pro příslušný region štěstím i neštěstím zároveň. Štěstím proto, že dávají množství lidí práci a zakládají ekonomickou prosperitu regionu. Neštěstím proto, že tato prosperita je provázena rozsáhlými škodami na životním prostředí a veřejném zdraví a produkuje množství sociálně patologických jevů, byť také jinde se příliš nevyskytující velkou hornickou solidaritu.

Pojem „black country“ (černý kraj) vznikl ve Velké Británii v 19. století. Tam šlo o hlubinnou těžbu černého uhlí a jeho následné spalování nejčastěji v okolí uhelných dolů. Živila a současně zabíjela množství horníků. Živila i mnoho lidí v navazujících oborech hospodářské činnosti, kde též byly pracovní podmínky často drsné. Smrtelné úrazy v hlubinných dolech byly na denním pořádku, o silikóze plic a dalších chorobách z povolání horníků nemluvě.

Povrchové velkolomy sice nabízejí bezpečnější práci pro podstatně menší počet horníků, ale z hlediska dopadů na životní prostředí jsou ještě horší. Zanechávají za sebou komplexně zničenou, přetěženou krajinu. Ohromné ztráty půdy, komplexní devastace vodních poměrů, vysoká prašnost, zničený krajinný ráz, odtěžené obce a někdy i města a také potřebu provést tak či onak rekultivaci.

Nenavštívil jsem velkolom Turów. Podle zkušeností s velkolomy v Severočeském Podkrušnohoří, značka stav místní ekologické katastrofy, si dovedu ale představit. Existují samozřejmě i určité rozdíly. V severních Čechách dominují nepropustné jílovité horniny, v oblasti Turówa jsou horniny podstatně propustnější, takže negativní dopad tamní těžby na podzemní vody lze čekat horší. Velkolom Turów má těžit až 30 metrů pod úrovní hladiny (vzdáleného – JZ) moře, na rozdíl od severních Čech.

Velkolom Turów

Stav ekologické katastrofy platí i pro území velkolomu na hnědé uhlí Turów. Uhelný lom se dál a dál rozšiřuje, těží se stále hlouběji a tuto těžbu provází vážné negativní ekologické vlivy – vysoká prašnost, ztráta podzemní vody v širším okolí, o zničeném krajinném rázu nemluvě.

Pro přiblížení problematiky velkolomu Turów dávám mapku č. 1:

Mapka ukazuje, že velkolom Turów se nachází mezi českým Hrádkem nad Nisou, polskou Bogatyní a saskou Žitavou a Hirschfeldem. Velkolom Turów na západě sahá prakticky k polsko německé státní hranici na řece Lužické Nise. I když v oblasti saské Žitavy velkolom Turów působí citelné škody, Spolková republika Německo (SRN) na rozdíl od České republiky (ČR) do zásadního sporu s Polskem kvůli těžbě uhlí v Turówě nešli.

Elektrárna Turów

Polský velkolom na hnědé uhlí Turów zásobuje blízkou polskou Elektrárnu Turów (PGE), která též leží v blízkosti státních hranic s ČR a se SRN. Zprovozněna byla v roce 1962, v roce 2020 měla mít výkon 2106 MWe, viz zde. Je zcela závislá na dodávkách uhlí z velkolomu Turów. Podle polských úřadů je nepostradatelná pro Polsko. O objemu výroby elektřiny v ní se v Česku vedou spory. Podle jedněch jde asi o 3 % polské výroby elektřiny, podle druhých o 6-7 % a 7-8 % polské spotřeby. Z internetových stránek Elektrárny Turów se to nedočteme. Česká wikipedie uvádí 5 % v roce 2020.. Zde je ale zádrhel. V roce 2020 byl v ní zprovozněn nejmodernější uhelný blok v Evropě s nejvyšší energetickou účinností. Mám za to, že blíže pravdě je Polskem uváděných 6-7 %. V každém případě jde o systémovou elektrárnu, kterou Polsko nemůže dost dobře zavřít, byť pro ekology – energetiky – takové zavření problémem není.

Protože se Velkolom a Elektrárna Turów nachází v těsné blízkosti státní hranice, byla Elektrárna Turów předmětem mezistátního sporu již za socialismu. Totiž, její exhalace zahubily podstatnou část zejména smrkových lesů na hřebenech Jizerských hor, vážně poškozovaly i lesy v obou Krkonošských národních parcích atd.

Problém byl, že polský vůdce Edward Gierek se v 70. letech o přeshraničních problémech Elektrárny Turów odmítl bavit s československým premiérem Lubomírem Štrougalem. S takovými kravinami prý nebude ztrácet čas. A tak jsem byl i svědkem velmi rychlého, během několika let proběhnuvšího odumření jizerskohorských smrkových lesů exhalacemi.

Otázkou je, co měl československý premiér dělat. Hnát konflikt na ostří nože a rozbít jinak úspěšnou československo-polskou spolupráci, nebo ustoupit? Samozřejmě, nešlo o záměrný nepřátelský čin Poláků proti naší zemi, přilehlé regiony Polska a Německé demokratické republiky trpěly Elektrárnou Turów stejně jako naše.

Československá strana tehdy ustoupila. Jistě i s přihlédnutím ke skutečnosti, že exhalace neznají hranice. Zatímco v některých regionech trpělo Československo polskými exhalacemi, v jiných trpělo Polsko československými exhalacemi.

Hrubou chybou odklon od jádra

Po vítězství Solidarity v Polsku v létě 1989 nová polská vláda premiéra Tadeusze Mazowieckého řešila hlubokou, sociálně ekonomickou krizi, ke které Solidarita v 80. letech svými stávkami nemálo přispěla. Dopustila se ale hrubé chyby: na nátlak taky ekologů nejen z řad zelených se 4. září 1990 usnesla nezprovoznit dokončovanou jadernou elektrárnu v Zarnowieci, čtyři lehkovodní reaktory o výkonu 4 x 440 MWe. Prý je v Polsku takový binec, že by ji nebyli s to bezpečně provozovat. Prakticky tak paralyzovala rozvoj polské elektroenergetiky a zavedla ji do slepé uličky zachovávání těžké závislosti na uhlí. Nesmyslnost rozhodnutí dokládá nejlépe skutečnost, že první dva téměř hotové bloky poté levně odkoupilo Finsko, kde velmi dobře slouží dodnes. Základy druhých dvou jaderných bloků byly sešrotovány. Z obřího objektu budované jaderné elektrárny se časem stala ohavná ruina.

Tristní je, že s následky tohoto hrubě chybného rozhodnutí si žádá z následujících polských vlád za 31 let nedokázala poradit. Stávající polská vláda Právo a Spravedlnost (PiS) slibuje výstavbu jaderných elektráren, ale to je na mnoho let, o problému protijaderné historie v SRN a polské rusofobie nemluvě.

Závislost polské výroby elektřiny a tepla na uhlí je nejvyšší v Evropě, uvádí se kolem 70 %. Tuto situaci nelze rychle změnit tím spíš, že Polsko nemá větší zdroje využitelné pro výrobu elektřiny ve vodních elektrárnách. Není příliš větrné, takže s větrnými elektrárnami to také slavné není a nebude (při častých jízdách po Polsku je vídávám zpravidla buď stojící, nebo jen mírně se točící), na rozdíl od ČR si nedovoluje ve velkém pálit potraviny a jiné produkty zemědělství co by údajná biopaliva, takže z tzv. obnovitelných zdrojů paliv a energie zbývá jen elektřina z fotovoltaických elektráren a teplo ze solárních slunečních kolektorů. I když nejde o malou rezervu, zázrak s tím neudělá, nemluvě o problému, že výroba elektřiny ve větrných a fotovoltaických elektrárnách je značně nepravidelná a v případě energie Slunce je ho nejméně v zimě, kdy je nejvíce potřeba.

V Polsku se spaluje zejména černé uhlí, těžené v hlubinných dolech. Jeho těžba je sice léta ztrátová, ale případná náhrada ropnými nebo plynnými palivy by přišla ještě podstatně dráž.

Do roku 2005 byla Elektrárna Turów plně odsířena, takže se významně ulevila nejen lesům v okolních horách. Obnova lesů v Jizerských horách poté nabrala vysoké tempo.

Situaci Polska komplikuje pokračující politika rusofobie, snažící se mimo jiné nahradit levný zemní plyn dovážený klasickými plynovody z Ruska drahým břidlicovým zkapalněným zemním plynem LNG, který má být dovážen ze Spojených států. Při drsném způsobu těžby (praxi ponechávání vytěžených ložisek osudu, takže úniky silného skleníkového plynu metanu jsou vysoké) a vysoké energetické náročnosti zkapalňování zemního plynu (jedna třetina v něm obsažen se energie spotřebuje) je zjevně nekonkurenceschopný, navíc má v úhrnu nejhorší dopad na stabilitu klimatu. Přesto Nizozemí, Polsko, Evropská unie a další utratily miliardy eur za stavbu terminálů na LNG. Jen Evropská investiční banka takové projekty zafinancovala asi 15 miliardami eur. Neschopnost energetické politiky Polska a Evropské unie (EU) vrací problém Velkolomu Turów.

Spor o Velkolom Turów

Česko polský spor o Velkolom Turów má zhruba tři etapy:

1) Vyjednávání, o kterém nevíme téměř nic.

2) Česká vládní žaloba na Polsko a bleskové rozhodnutí Evropského soudního dvora o dočasném zastavení těžby uhlí ve velkolomu Turów.

3) Česká kapitulace.

K bodu 1) vím málo. Lze říci s klasikem: „Jednání probíhá v ovzduší vzájemného intenzivního vydírání za zavřenými dveřmi.“ Situaci polské strany vcelku rozumím. Elektroenergetickou katastrofu si Polsko dovolit nemůže. Samozřejmě, s následky tohoto vcelku pochopitelného postoje polské vlády mám vážný problém. Ty škody na našem území jsou evidentní a rozumnou energetickou politiku Polsko již 31 let nemá. Otázkou je, kdy ji bude mít. Pozice vlády ČR a Libereckého kraje naopak na dálku smrděla populismem. O velkolomu Turów vláda ČR a Liberecký kraj s Polskem vyjednávaly víc než 11 let. Podle článku na webu idnes.cz se již v roce 2010 mělo jednat o možnosti vytápění přilehlých měst Hrádek nad Nisou a Frýdlant v Čechách teplem z Elektrárny Turów. Ve hře byly zejména kompenzace za způsobované škody. Kompenzace lze zjednodušeně označit jako:

1. Náklady na opatření si nových zdrojů pitné vody v přilehlých obcích Frýdlantského výběžku, když ty stávající Velkolom Turów ničí. Údajně jde o 1 250 miliónů korun investic,
2. Bezplatné dodávky tepla jako kompenzace prašnosti a dalších negativ způsobované velkolomem přilehlému Frýdlantskému výběžku.

Spor se vede též o obří skleníky při státních hranicích, kde s využitím tepla Elektrárny Turów Poláci vyrábí množství zeleniny a další. Skleníky totiž mocně svítí i v noci a způsobují světelné znečištění okolí, především za státní hranicí v ČR. Problémem je i vysoká prašnost.

Hlavním postiženým ztrátou podzemní vody je obec Uhelná s asi 50 domy (podle letecké mapy). Upřímně řečeno, vyčíslení škody ve výši 1 250 miliónů korun na opatření náhradního zdroje pitné vody se mně zdá hodně. Jde ale jen o jednu položku škod způsobovaných Velkolomem Turów v ČR.

Na četné nesrovnalosti při vyjednávání české a polské strany ukazuje článek Deníku Referendum. Průtahy, vymlouvání se na nedostatečný průzkum, snaha hlavně získat kompenzace k řešení hrubě zanedbávaných vodovodů na Frýdlantsku a Hrádecku. Černými hrdiny na české straně měli být ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD), ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO 2011) a hejtman Libereckého kraje Martin Půta (STAN). Lze souhlasit, že posuzování vlivů na životní prostředí Velkolomu Turów probíhalo netransparentně, přinejmenším pro českou stranu.

Mapka č. 2: Velkolom Turów

Za hlavní chybu ale považuji, že jednoho dne česká strana usoudila, že polská strana nedostatečně spolupracuje a rozhodla se zažalovat Polsko u Evropského soudního dvora. Tomuto rozhodnutí nerozumím. Musela přece vědět, že na rozhodování takových sporů nemají soudy EU právo. Musela přece vědět, že tím vytváří nebezpečný precedens, že Evropský soudní dvůr svévolně zavře kterýkoliv podnik v EU, resp. vždy se něco najde. Musela přece vědět, že se k soudu v EU, stejně jako k soudu v ČR a jiných západních státech, nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Musela přece vědět, že základním cílem vedení EU je rozbít Visegrádskou čtyřku, tj. volnou koalici Maďarska, Polska, Česka a Slovenska, odmítající nové „evropské hodnoty“ . V4 se v první řadě snaží bránit rostoucí zvůli vedení EU. Postupně se k ní připojují další členské státy EU, nejen sousední Rakousko či Slovinsko.

Pohled EU mimo realitu

V roce 2019 vedení EU „vypracovalo“ tzv. Zelenou dohodu pro Evropu aneb jak se stát poměrně rychle klimaticky neutrální, tj. srazit antropogenní, lidmi vytvořené emise skleníkových plynů v EU na nulu. Ty uvozovky jsou proto, že návrh Zelené dohody je reálně programem německých a dalších zelených. Neobsahuje ani slovo o ropě, zemním plynu a o mírovém využívání jaderné energie, přestože výroba elektřiny v jaderných elektrárnách má nulové přímé a velmi nízké nepřímé emise toxických i skleníkových plynů a naopak ropa a zemní plyn jsou svými dopady na klima zhoubné. Luxusně placení pánové a dámy ve vedení EU tento paskvil přijali a vnutili ostatním členským státům EU s tím, že na jeho realizaci přispějí nemalými penězi, vyždímanými z jednotlivých členských států EU. V roce 2020 Zelenou dohodu odsouhlasili šéfové všech členských států EU kromě Polska.

ČR ji měla odmítnout. Babiš tehdy na jednání odjížděl s tím, že ji odmítne, ale pak otočil. Ono se to prý nějak srovná. Zakážeme spalovat uhlí, hlavní budou obnovitelné zdroje energie. Chce se dodat: ti, kde pro ně nemají dostatečné podmínky, budou mrznout. Později k ní přibyl zákaz aut se spalovacími motory do roku 2035. Základním palivem se má stát ekologický vodík, bez ohledu na enormní energetickou náročnost jeho získávání. V rámci Zelené dohody přidaly další redukci zemědělství. Že tyto postupy v úhrnu celosvětově obnáší vyšší emise skleníkových plynů, je prý jen malá vada na kráse. Totiž, o žádnou solidní analýzu se schválená Zelená dohoda pro Evropu neopírá. Prý věř a víra tě (naše klima) uzdraví.

Zelená dohoda pro Evropu má velmi diferencované dopady na jednotlivé členské státy EU. Pro řadu bývalých socialistických států včetně ČR je likvidační. Nejhorší dopady má bez pochyby na Polsko.

Evropský soudní dvůr, ač k tomu nemá právo, bleskurychle vydal předběžné opatření, že Polsko musí okamžitě zastavit těžbu v dole Turów s tím, že v opačném případě bude platit vysoké pokuty. Polsko pochopitelně těžbu nezastavilo. Ve městech v okolí Turówa vypukly protičeské demonstrace, objevují se nápisy „Čechy neobsluhujeme!“ Stalo se to nejhorší, Češi a Poláci si vjeli do vlasů. Polská proevropská opozice spekuluje, že polská vláda strany PiS chce krizi využít k odchodu Polska z EU. Tak jako už v historii mnohokrát, nikdo to prý sice nechce, ale ono to tak dopadne.

Dohoda

Dohoda, podepsaná 3. února 2022, obsahuje zejména závazek Polska vyplatit české straně kompenzace ve výši 45 milionů eur (asi 1 080 milionů Kč) odškodné a české strany stáhnout žalobu na Polsko. Dále se Polsko zavazuje k realizaci jistých opatření ke zmírnění negativ těžby ve velkolomu Turów, zvláště pak norné stěny k zastavení odvádění podzemních vod na české straně hranic. O účinnosti této stěny jsou pochybnosti. Zřizuje se i poměrně podrobný monitoring na podzemní vodu, čistotu ovzduší, hluk a další.

Některé zaujala i poznámka premiéra Petra Fialy, že holt proevropská politika něco stojí. Zřejmě mělo být naznačeno, že odvrátil polexit, tj. vystoupení Polska z EU. Chápu, že si takto proevropskou politiku nevládní ekologové nepředstavovali. Pravda ale je, že si ČR nemůže dovolit paralyzovat dosud přátelské vztahy se sousedním Polskem tak, jak předtím nepřílíš chytře učinila s Ruskem, Běloruskem, Čínou, Afganistánem a dalšími – podle mého hodnocení vesměs k vlastní škodě. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že součástí kompenzace mohly být i bezplatné dodávky centralizovaného tepla z Elektrárny Turów do Hrádku nad Nisou a Frýdlantu v Čechách, popř. i do dalších obcí v regionu. Zlepšilo by se životní prostředí, přispělo by se i k ochraně stability klimatu. O těch se ale už řadu let nevyjednávalo. Je ale možné, že likvidační tažení EU proti těžbě a spalování uhlí znemožňuje prakticky jakékoliv rozvojové investice v tomto směru.

Někteří nevládní ekologové tvrdí, že jsme měli velmi dobrou vyjednávací pozici. Zapomínají na tu drobnost, že od 1. ledna 1992 v Československu, resp. v ČR Obchodní zákoník a po té Občanský zákoník zavedl perverzní zásadu, že objektivní škody, tj. škody způsobené řádně povolenými a řádně provozovanými technologiemi druhým nesou poškozené subjekty, nikoliv jejich původce. Velkolom i Elektrárna Turów jistě byly řádně povolené. ČR žalovalo Polsko v situaci, kdy v důsledku tohoto špatného ustanovení dnes už jen Občanský zákoník (Obchodní byl před lety zrušen a nahrazen novým Občanským zákoníkem) říká, že objektivní škody nese poškozený, v tomto případě ČR a její instituce, podniky a občanů. Máme to holt legislativu i diplomacii k pláči.

Ilustrační foto: Autor – Petr Vodička, CC BY-SA 4.0.