Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (16. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský okomentoval dění v ČSSD po domácích volbách v roce 2013 a neúspěch ve volbách do Evropského parlamentu o rok později. Také poukázal na „příklon k neoliberalizaci pracovního stylu strany“ a nastupující krizi levice.

Sobotkovské soutěsky II

XXXVII. sjezd

Volební výsledek roku 2013 byl přirozeným vyústěním zvoleného napadnutelného pojetí volební kampaně, které v mnohém předjal ostravský XXXVII. sjezd. Stačil ho ještě pozdravit těžce nemocný čestný předseda ČSSD prof. Valtr Komárek (zemřel o dva měsíce později), ale současně během třičtvrtěhodiny, po kterou byl z jeho jednání vzdálen předseda Bohumil Sobotka, byl podniknut pokus o zvrácení demokratického smyslu upravovaných stanov, na němž se domluvilo několik krajských organizací (např. povinná délka členství jako technický předpoklad pro možné navržení do volebních listin, která nevylučovala výjimky z tohoto pravidla), jež zbrzdila jako důsledek Sobotkovy okamžité protiakce sjezdové jednání o zhruba dvě hodiny. Svou anticipační úlohu mělo i rozporuplné vyznění dlouhodobého cyklu Mluvte nám do toho, se kterým byla objeta všechna krajská města; i to nepřímo naznačovalo zužování sociálně demokratického elektorátu a přesmíru neoliberalismu v české společnosti i všeobecný pokles zájmu o politické a veřejné dění. Matoucí význam měla i podpora Sobotkova vedení Rusnokově úřednické (podle některých vlády SPOZ) vlády.

Byla patrná i nedostatečná míra zájmu o dějiny českého sociálně demokratického hnutí. Příznačným jevem byla dvojjazyčná putovní česko–německá výstava k jubileím SPD (150 let) a ČSSD (135 let) jejímiž hlavními pořadateli byly Masarykova demokratická akademie (MDA) a sesterská Ebertova nadace (FES) v součinnosti s politickým grémiem ČSSD Za svobodu, spravedlnost a solidaritu. 150 a 135 let sociální demokracie v Německu a v českých zemích v prostorách, v nichž v roce 1928 proběhl sjednocovací sjezd sociálně demokratického hnutí, aniž tato skutečnost některým z řečníků či řečnic byla vůbec vzpomenuta; svým způsobem přirozeným jevem bylo v této věci „opomenutí“ ústřední odborné historické komise strany. Zajímavou událostí této vernisáže byla i debata u panelu zobrazujícího budovu třetirepublikového ústředního sekretariátu strany a otázka, proč ji si strana neosvojila po listopadu 1989; zodpovědný ústřední funkcionář strany odpověděl, že by s tím bylo moc práce.

Proměny pracovního „stylu“ strany

Tendence k asocializaci a neoliberalizaci pracovního stylu a chování strany navenek i dovnitř byla střednědobá a postřehnout se dala jedině na základě alespoň střednědobé reflexe. Poměrně podrobně na vlastní osobní zkušenosti popisuje základní fáze této kulturní asociality ve svých důkladně doložených knižních vzpomínkách místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Ale jak už bylo řečeno, postupná proměna strany, která se kdysi po listopadu 1989 sebereflektovala jako strana slušných lidí, se začala projevovat se zesilující tendencí právě od let 2012–2013 ve volné, ale zřetelné vazbě na proměňující se generační struktuře a záměnách taktiky a strategie, jak to také postřehli autoři analýzy parlamentních voleb z r. 2017 olomoučtí politologové Pavel Šamorín a Daniela Vašátková: „Úřednický kabinet Jiřího Rusnoka nebyl přímým soupeřem pro ČSSD, zvláště v momentu, kdy jej strana při hlasování o důvěře podpořila. Z perspektivy zkušenosti z roku 2010 a z výsledku voleb r. 2013 se ukazuje podpora Rusnokova kabinetu jako zbytečná. (…) Po řadě skandálů, jimiž se prezentovali zejména politici Nečasovy vlády, ale nezřídka i sociální demokraté, stranickou politiku rehabilitovat nešlo. ANO se navíc prezentovalo zdařilou, kreativní a hodnotově jasně vymezenou volební kampaní.“ A dále s nezbytným odstupem výstižně dodali: „Vrátíme-li se však k povolebním událostem roku 2013, veškerou racionální diskusi zastínil tzv. lánský puč, který je doposud interpretován z různých úhlů pohledu, nicméně důležité je i jeho mediální vyznění. Ještě před jeho odhalením předsednictvo strany nezařadilo do vyjednávacího týmu pro sestavení vlády Bohuslava Sobotku a vyzvalo jej, aby rezignoval na funkci předsedy. Po odhalení setkání vlivných členů ČSSD s Milošem Zemanem, které tajili a veřejnosti o něm lhali, se veřejné mínění postavilo na stranu předsedy sociální demokracie, což jej posílilo. Jednání M. Haška a spol. však paradoxně zabrzdilo veškeré snahy o racionální politickou analýzu výsledků voleb, respektive přinejmenším volební kampaně. Nejenže došlo k polarizaci strany, ale Michal Hašek, Zdeněk Škromach a další ztratili důvěru, která se v politice obnovuje velmi obtížně. Za normálních okolností by předseda strany a volební manažer nesli skutečně odpovědnost, která by mohla vést třeba až k jejich rezignaci. Kampaň skutečně nebyla vydařená, na druhé straně chybí analýza, jak intenzívně se do ní zapojily regiony, jak aktivní byly špičky ČSSD atd.“  Výstižnější a zhuštěnější mikrozkratku výčtu sílících patologických prvků ve všednodenním obrazu strany lze podat jen stěží.

Neoliberalizace ČSSD?

Ačkoliv Sobotkova vláda pracovala, řízena vedoucím premiérových poradců Vladimírem Špidlou, v hlavních směrech vcelku úspěšně (postupné snižování zadlužení země, zděděné po pravicových vládách, na únosnou úroveň, obnovení plynulého růstu minimální mzdy jako formy sociálního minima pokud možno nad hranicí tzv. pracující chudoby, vcelku uspokojivá úroveň činnosti stále početně většinových krajských vlád řízených sociálně demokratickými hejtmany), postupným zapouzdřováním vládní skupiny, ale také i faktickým uzavíráním Lidového domu před členskou vnitrostranickou veřejností byla podstatně oslabena vnitrostranická výměna neformálních informací včetně účinné pomoci ve zvlášť vypjatých případech sociální nebo zdravotní individuální nouze; obdobné procesy probíhaly i na krajské, okresní úrovni a v případě do nedávna větších místních organizací sdružených kolem krajských a místních samospráv; strana alespoň pro veřejnost panštěla a byrokratičtěla.

Zapouzdřování (renomenklaturizace) svého druhu vedlo v čase a prostoru k stupňované podpoře nomenklaturního (jakobysvazáckého) mládí kolem Mladých sociálních demokratů, faktické rezignaci na kvalitu, mezigenerační dialog (charakterizující všechny generace členstva ČSSD) a postupně i na kvalitu volebních i dalších typů programů, přípravy kandidátů a vůbec vůle po kvalitním vnitrostranickém vzdělávání. Posledním stadiem této systémové seberakoviny byla pocitová záměna vnitrostranické reality schůzí všech typů a následných jednání za skutečnost; volič se v tomto pocitovém světě měl a má chovat jako zmanipulovaná, často vůbec nemyslící většina členstva. To všechno postupně zatěžovalo akceschopnost zejména v druhé polovině působení Sobotkovy vlády; navíc tyto postupy prosakovaly – a prosakují – do vnitrostranické činnosti sobotkovského a posléze hamáčkovského vedení. Je nutné dodat, že tyto až degenerativní tendence ČSSD sdílí s významnou částí současné české společnosti; jsou totiž výjevem (výjevy) soudobého západního neoliberalismu, lhostejno zda deklarativně levicového či pravicového.

Tzv. imigrační krize, fenomén dominující nejnovějším událostem unijní i neunijní Evropy, přehlušující nedávnou stále živou ukrajinskou krizi, nastoluje nejen před českou demokratickou levicí řadu zásadních otázek. Otázek, které se vztahují k nejvnitřnější podstatě jejího ideového ustrojení. Souvisejí s kontinuitou klasického socialistického paradigmatu (lidé práce – lidé kapitálu), otázkou přesného vymezení prekarizačního mezníku v nových (ve své významné části flexibilních) pracovních vztazích, zásadou rovná mzda – rovná práce (jen v Česku je dosažení tohoto důležitého mezníku hlavně ženské emancipace prosazováno více než 90 let), odpovídajícím ohodnocením domácenských prací hospodyňských i kutilských, odpověďmi na staronová dogmata neoliberalismu i nástupem čtvrté průmyslové revoluce a neodvratné robotizace společnosti a vztahem k lidem neprůmyslové části naší planety.

Velký význam pro národně státní úroveň už dnes mají vztahy mezi nadstátními strukturami typu Evropské unie, BRICS, NAFTA, Šanghajské spolupráce, konceptem Hedvábné stezky a MERCOSUR. Stranu s tradicemi a odpovědností, které z nich vyplývají – a takovou stranou ČSSD díky své hamplovské tradici nepochybně je – nemohou nechat lhostejnými ani otázky národní české identity, novodobých historických tradic prvního a druhého odboje, opakovaně násilně a neústrojně přervávané historické paměti a správní i mravní kontinuity a řady dalších, neméně palčivých otázek naší současnosti i přítomnosti a dosažitelné budoucnosti či fyzické zdatnosti a odolnosti  současné české společnosti. Na naléhavosti těchto otázek nemohly a nemohou nic změnit ani výsledky posledních krajských a senátorských voleb; naopak ji jen dále stupňují. Odpovědi, které se nabízejí, se přitom ani zdaleka neskládají jen z kladných scénářů. V epoše cognitariátu rychle vzcházející čtvrté průmyslové revoluce opravdu není na vybranou.

Evropské volby 2014 a škrtúspory

Český sociální demokrat si mohl názorně tyto vychutnat tyto antagonní (antagonně působící)  tendence ve volební kampani v rámci evropských voleb r. 2014, když mohl přihlížet absurdnímu divadlu evropské sociální demokracie (ČSSD prakticky žádnou volební kampaň ve své syté spokojenosti  nedělala). Před 350-400 přítomných členů ve velkém sále Národního domu v Praze-Smíchově měl dav složený většinově ze straníků být poučen z anglojazyčných materiálů, protože s mateřštinou i starší generace při svém dospívání, jak předpokládal Brusel, současně hromadně zvládala tuto linguu francu naší doby. Obdobně si tuto „alternativní češtinu“ osvojili další řečníci z volební karavany PSE, jejichž jména, pokud vůbec byli představeni, auditorium zapomínalo stejně rychle, jak se je – občas – dozvídalo. Toto až programové pohrdání češstvím (stejně jako tomu bylo zřejmě v případě dalších členských zemí) bylo neuvěřitelným výrazem bruselské arogantní zapouzdřené sebestřednosti v tomto případě PSE. Důsledkem byly další prohrané evropské volby v rámci EU a významné ztráty ČSSD (v Europarlamentu jí ze 7 zůstala 4 poslanecká křesla).

O dva roky později byla většina právě popsaných chyb zopakována během přípravy i v horké fázi volební kampaně do krajských samospráv r. 2016. Vládní skupina vytěsňující odborné i organizační zázemí v Lidovém domě opět převzala tuto nezodpovědnou odpovědnost a pročítajíc s hrůzou tenčící se volební preference ČSSD očekávala zděšeně výsledky, které se pochopitelně nemohly nedostavit. Nomenklaturní mládí, někdy až nekriticky přejímající podněty z Bruselu (už podstatně méně pokud vůbec ze Socialistické internacionály), propadlo neklidu i se svými staršími generačními spolupracovníky. Svérázným způsobem na tento vývoj reagovalo vedení Lidového domu: propouštěním a jakýmsi „okrajováním“ demokratických zvyklostí; neslučitelnost chorobně vyznívající kabinetní politiky a skutečné služby lidem práce přes množící se projevy hospodářské kriminality nenápadně rostoucích případů sociálně demokratických politiků všech stupňů zaplašovalo s urputností kostelníka, který, podepsav s ďáblem smlouvu o zástavě vlastní duše, spoléhá na svěcenou vodu a křižování se. Nespořivě bohatá strana začala své hubnutí řešit po klausovsku: škrtúsporami.

Krize levice, doposud stále latentní, se stávala zjevnou. Zatím bylo možné tvářit se, že se nic neděje a předstírat nebo si i výslovně opravdu přát žádoucí zvrat. Občanstvo, v tomto případě tedy elektorát, však bylo stále bráno jako inertní masa, která oslovena vábivou magií bilboardů, stále stereotypnějších debat, a to vše v duchu přesvědčení, že to „tak nějak“ bude i nadále. Mraky na obzoru, plynoucí z této urputné sebestřednosti, to však zaplašit nemohlo.

Předchozí části:

 Ilustrační foto: Autor-ČSSD

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.