Jan Kavan píše o tom, proč do poslední chvíle nevěřil, že by Vladimir Putin byl ochoten platit tak vysokou cenu za sanitární kordon kolem ruských hranic.
Přiznám se, že jsem si byl poměrně jistý, že se ruská vojska zastaví na hranici dotyku a že Putin využije novou situaci ke zvýšenému nátlaku na Ukrajinu i na Západ. Interpretoval jsem tak i uznání obou separatistických republik jako krok, který přítomnost ruských vojsk na Donbasu zlegalizoval. Přiznám se, že jsem se mýlil. Překročení této hranice a útok na ukrajinské území vnímám jako překročení Rubikonu, které je jasným porušením mezinárodního práva a vyhlášením války, kterou nelze právně jakkoliv ospravedlnit.
Vypadá to, že Putinovi došla trpělivost a povolily mu jeho zatím pevné nervy. A evidentně ztratil jakoukoliv víru, že Západ s ním bude seriózně vyjednávat o jeho požadavcích na záruky bezpečnosti Ruska v tom, že na jeho hranicích nebudou vojska NATO a že na území Ukrajiny nebudou rozmístěny útočné zbraňové systémy. Západ jeho požadavky nevzal dostatečně vážně. Tzv. politika otevřených dveří NATO je v rozporu s dřívějším ujištěním prezidenta Baracka Obamy, že je při ní vždy nutné brát v potaz bezpečnostní zájmy dalších států, tedy včetně Ruska.
Opakuji, že s invazí na Ukrajinu jako jasným porušením mezinárodního práva jednoznačně nesouhlasím, ale připomínám, že bychom neměli používat dvojí metr. Prosazování sfér vlivu bylo i Kennedyho odmítnutí sovětských raket na Kubě v roce 1962. Tenkrát je Chruščov pod tlakem stáhl a tedy nedošlo k válce. Obavy obou mocností jsou v podstatě srovnatelné. Obava o svou bezpečnost jistě motivovala USA i v podpoře svržení vlády Allendeho v Chile v roce 1973, nebo v podpoře tzv. Contras v Nikaragui či k podpoře venezuelské opozice. Invaze do Iráku, byť je od amerických hranic značně vzdálený, se také vysvětlovala bezpečnostními zájmy USA. I převálcování marxistické diktatury na malém ostrově Grenada v roce 1983 bylo ospravedlněno „nestabilní vládou v blízkosti amerických hranic“. A je pochopitelné, že bombardování bývalé Jugoslávie a odtržení Kosova poskytlo Putinovi vítaný argument pro ospravedlnění i jeho politiky vůči Abcházii, Jižní Osetii či nyní vůči Donbasu. Od lidí, kteří podpořili vojenskou přítomnost Západu na území Kosova (mezi něž nepatřím) je poněkud pokrytecké odsuzovat ruskou vojenskou přítomnost na území separatistických republik, jejichž nezávislost Ruská federace nyní uznala.
Ovšem invaze na Ukrajinu a bombardování ukrajinských měst se z této kategorie již zcela vymyká a je třeba jej nejen odsoudit, ale co nejdříve ukončit. Zase je jednou aktuální „Dejme míru šanci!“.
Je pochopitelné, že každá velmoc si přeje mít kolem svých hranic jakýsi cordon sanitaire. Ovšem invazí na Ukrajinu za něj Rusko zaplatí velmi vysokou cenu. Přiznám se, že jsem byl přesvědčen, že ji Putin nebude chtít zaplatit. Kromě poškození vlastní ekonomiky (a samozřejmě ukrajinské, ale i evropské, včetně české), bude Rusko čelit tvrdým sankcím, mezinárodní izolaci, ale především tento krok povede k mnoha ztrátám na lidských životech a k utrpení.
Nemyslím si, že i sebetvrdší sankce včetně odtržení Ruska od platebního systému SWIFT (což poškodí i Evropu a zvláště Německo) by mohlo donutit Putina přerušit vojenský konflikt a stáhnout svá vojska. K tomu dojde, pokud se mu podaří vojensky nějakým způsobem zajistit jeho cíle, tedy donutit Kyjev, aby začal jednat o jisté demilitarizaci Ukrajiny. Pro Rusko by bylo složité a nesmírně nákladné, a řekl bych, že za současné situace takřka nemožné, okupovat celou Ukrajinu. A tak chápu, že Putin slibuje, že k tomu nedojde. Ale bude chtít zcela ochromit vojenské schopnosti Ukrajiny. Dovedu si pochopitelně představit, že začít vyjednávat pod útokem je na hranici možného, neboť to může vyvolat dojem ústupků či i kapitulace. Na druhé straně, pokud by řev tanků a letadel přehlušil hlas zdravého rozumu, mohlo by to zabránit dalšímu krveprolití a zbytečným ztrátám na životech na obou stranách.
Ukrajinská vláda jistě neměla prosadit nesmyslný jazykový zákon na úkor ruštiny, a neměla ani usilovat o vstup do NATO, což bylo jasné, že Rusko nikdy nepřijme. Bezpečí státu šlo zajistit například i jistou neutralitou garantovanou USA, Ruskem i OSN.
Ruské bezpečnostní zájmy a obavy, které lze v jeho historii vystopovat až k Petru Velikému, správně vnímali i západní představitelé na začátku devadesátých let, kdy vyjednávali s Gorbačovem o sjednocení Německa a tedy i o stažení sovětských vojsk z tehdejší NDR. Nejdříve ministr zahraničí USA James Baker a pak i prezident George Bush a západoněmecký kancléř Helmut Kohl slíbili poslednímu sovětskému prezidentovi, že se „NATO neposune na Východ ani o píď“. Západní politici sice tento slib nedali písemně a Gorbačov jej naivně nevyžadoval, ale nedávno odtajněné dokumenty z amerického archívu zahrnuji písemné záznamy těchto a dalších rozhovorů z let 1990-1991. Jeden z těchto dokumentů nedávno přetiskl Der Spiegel. Šlo o záznam rozhovoru ministrů zahraničí USA, Británie, Francie a Německa ze dne 6. března 1991, kde se tito politici shodli, že přijetí východoevropských zemí do NATO je „neakceptovatelné“ a že by se NATO nemělo rozšiřovat za Labe.
V té době Gorbačov již byl značně oslabený a jeho nástupce Boris Jelcin se nikdy nepokusil oponovat Západu. Dnes je Putin daleko silnější a vojska NATO jsou relativně blízko v Pobaltí, ale v žádném případě to neznamená, že by měl ruský prezident jakékoliv právo si vynucovat plnění starých slibů násilím a dokonce válkou proti Ukrajincům, kteří jsou s Rusy propojeni historií, kulturou, častými příbuzenskými a přátelskými vztahy a dalšími vazbami. Porozumět obavám samozřejmě neznamená schvalovat to, co prezident Miloš Zeman nazval „zločinem proti míru“.