Jiří Malínský zmiňuje postavy a události nedávno minulých časů: např. Sobotkovo odstoupení a nástup Hamáčka do vedení ČSSD, účast v Babišově vládě, výraznou Janu Maláčovou, ministerské karamboly či vysokou intezitu personálních změn a vnitřní rozkolísanost strany.

Hořká současnost: V Babišově vládě a co poté

Volby 2017

Ideová a praktickopolitická tekutost idejí i politické všednodennosti ČSSD se stupňovala s přibývajícími týdny. V horkém létě se nový, jako by z nebe spadlý lídr Lubomír Zaorálek sice snažil, ale z celkového pojetí i absolvování jeho prezentací (navíc byl moravskoslezským krajským lídrem) bylo cítit únavu a bezradnost. Vedle dobře promyšlené a dynamicky probíhající volební kampaně ANO (Babiš dokázal náležitě využít volno, jež mu mimovolně věnoval Sobotka) působila strana opravdu velmi sešlým dojmem. Značný pokles oproti roku 2013 byl více než očekávatelný. V horké, s nadsázkou se dá říci vřelé, fázi volební kampaně ČSSD budila dojem, že počet jejích dosavadních selhání ještě nebyl dostatečný. Ministr obchodu a průmyslu Jiří Havlíček, nástupce Sobotkou nesmyslně odvolaného zkušeného Jana Mládka, udělil naprosto neznámé australské firmě právo hledat v Krušných horách ložiska lithia. Zdánlivě nevinná zpráva rozpoutala mediální bouři a dala volebním soupeřům ČSSD jedinečnou příležitost uštědřit jí náležitý – bohužel také velmi levný – výprask.

Když byly vyhlášeny volební výsledky, vyvolaly v Lidovém domě zděšení. A nejen v Lidovém domě. Dosavadní letité bůčkové jistoty, založené na hlídání ne procent, ale promile, všeobecně zhořkly. Sobotkovo vedení, které takto završilo svou potácivou pouť posledních měsíců a týdnů, odstoupilo. Nebylo divu: z dosavadních 20 % hlasů zůstalo 7 %, z dosavadních 50 mandátů 15. Řetězu prohrávaných voleb však zdaleka neměl být ještě konec.

Začalo horečné hledání nových adeptů do politického grémia. Postupně vynikla tři jména: dosavadní místopředseda Jan Hamáček, brněnské překvapení kandidátky, bývalý brněnský primátor Roman Onderka a zprvu intelektem pozornost poutající jihočeský krajský předseda a donedávna hejtman Jiří Zimola. Další frekventovaná jména byla: Pražan Miroslav Poche, bývalý písecký starosta Ondřej Veselý a další budoucí místopředseda strany, úspěšný vysočinský komunální a krajský politik Michal Šmarda. V tomto pestřivém reji se pochopitelně pohybovala jména další: jejich výčet by však byl nudným inventářem jmen jepičích osobností dotýkajících se ústřední úrovně ČSSD v řádu dnů a týdnů.

První Hamáčkovo vedení

Mimořádný XL. sjezd (7. dubna 2018) přinesl nové Hamáčkovo vedení, které již před tímto datem jednalo s Andrejem Babišem o vstupu ČSSD do nanejvýš riskantní menšinové koaliční vlády, která se opírala o ad hoc poněkud průhlednou komunistickou podporu. Protagonisty těchto tvrdě vedených jednání o počet křesel pro ČSSD byli Jan Hamáček a Jiří Zimola, který byl na sjezdu zvolen statutárním místopředsedou. V následujícím vnitrostranickém referendu se zhruba 60 % vyslovilo pro vstup do vlády, přemýšlivější menšina (kolem 40 %) byla proti soudíc, že je nutné začít oslabenou stranu znovu začít budovat odzdola. Mámivý lesk ministerských kanceláří však účinkoval oslepujícím leskem pro dožívající torza vládní skupiny a řadu funkcionářů krajské úrovně. (Zdůvodnění Lidového domu, že se takto mělo zabránit Okamurovcům ve vládní účasti, působilo v lepším případě nepřesvědčivě.)

Byly to kroky, které jen velmi vzdáleně souvisely se zatím poslední volební analýzou volební katastrofy z r. 2017. Příznačné byly už okolnosti, za kterých se s ní členové strany seznámili. Zjevně o své vůli ji rozeslal statutární místopředseda Milan Chovanec bojující o nástupnictví po Sobotkovi. Diskuse, pořádaná Masarykovou demokratickou akademií v Steinerově sále Lidového domu, byla srazem snad až posledních aktivních řadových členů ČSSD. Proběhla, aniž z ní byl pořízen jakýkoliv zápis (dokonce to bylo oficiálně řečeno na jejím začátku). Snaha měnit racionálně věci bludného vrávorání strany tak skončila dřív, než začala. Naopak: ústřední tajemník Michal Kucián se opakovaně pokusil o další znevážení postavení ústředního odborného zázemí vyloučením letitého zastoupení předsedů ústředních odborných komisí z jednání ÚVV a posléze i sjezdu. Tomu do značné míry zabránil někdejší člen politického grémia, předseda ústřední odborné sportovní komise Michal Kraus organizující odpor aktivní části jeho členů. To všechno se prolnulo také do prvních kroků Hamáčkova vedení.

To se začalo rozpadat po poměrně krátké době, když se začal vyjevovat skutečný stav ČSSD. Postupně se začal vytrácet i Jiří Zimola, který se spolu s Michalem Haškem pokusil o vybudování nehamáčkovské vnitrostranické platformy, již však sjednocoval pouze mlhavě vymezitelný pocit nesouhlasu s děním ve straně, případně i konflikty uvnitř okresních a krajských organizací. Nastoupil tak klopýtavou cestu, která vedla k jeho rezignaci na statutární místopředsednickou funkci, k sebevygumování v jihočeské krajské organizaci a vyústila do pokusu o marginalizaci strany v krajských volbách toho roku. Pád do vlastní marginalizační spirály skončil fatálním volebním propadem (politickou sebelikvidací) jím narychlo slepeného účelového politického subjektu Změna 2020 (1,91 % hlasů).

Znovu do vlády

Ale i za těchto okolností nevznikala lehce ani vládní reprezentace. Zahájilo ji několik ministerských karambolů: prezident Miloš Zeman znemožnil jmenování Miroslava Poche ministrem zahraničí (podle Pocheho nemělo vadit, že současně bude europoslancem), a zmatky provázely i několikaměsíční působení ministra kultury, nevýrazného olomouckého vysokoškolského pedagoga a bývalého olomouckého primátora, poslance Antonína Staňka. Nesnáze byly i kolem jmenování možného Staňkova nástupce Michala Šmardy (do očí bila jeho zjevná nekvalifikovanost pro tuto funkci). Naopak strana Janem Hamáčkem sdílela jmenování prozemanovského nestraníka Miroslava Tomana ministrem zemědělství (když si podal přihlášku do ČSSD, nebyla pražská krajská organizace s to ji vyřešit ani dlouhodobě jednoznačným závěrem). Antonína Staňka nahradil posléze předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek (na tomto místě ho vystřídal místopředseda, nepřesvědčivý jihočeský poslanec Ondřej Veselý).

Nevýrazný a mediálně mdlý Pocheho nástupce Tomáš Petříček (2018–2021, do té doby Pocheho asistent v Bruselu), u nějž se snoubilo nesporné vzdělání se zřetelnou introvertností, zaujímal postoje, které byly v konfliktu s významnou částí strany, ale i prezidentem republiky a posléze jako „razící štít“ měl být předurčen pro Hamáčkovo nahrazení v předsednické funkci; místopředseda strany a posléze Hamáčkův soupeř, navíc až přepjatě se proti němu vymezující, ani tady příliš nepřesvědčil. A tak ho nahradil Hamáčkův náměstek na ministerstvu vnitra Jakub Kulhánek, který v zásadě bez výraznějších otřesů dovedl svěřený rezort do konce volebního období. Bez politického zemětřesení se neobešlo ani ministerstvo práce a sociálních věcí, které bylo zprvu dáno k řízení vysočinskému zástupci Petru Krčálovi; vzápětí se však zjistilo, že vysokoškolské vzdělání, které uvedl ve svém životopise, je zaštítěno nepůvodní diplomovou prací. Po vynucené demisi ho vystřídala do té doby veřejně nepříliš známá Jana Maláčová, Hamáčkova spojenkyně, která se stala nejvýraznější osobností této vládní skupiny a jako snad jediná neutonula v Babišově stínu; podstatně spornější bylo její působení v místopředsednické funkci, jíž bylo přiřčeno odborné zázemí. (Zcela jasno však podle dostupných informací není ani kolem rozpracování evropských sociálních programů – Evropského pilíře sociálních práv, podepsaného ještě premiérem Bohuslavem Sobotkou v Göteborgu r. 2017, a jednoho z prvních programů rozpočtového období 2021–2027 Zaměstnanost+ ministerstvem práce a sociálních věcí.)

Neúměrně vysoká intenzita personálních změn ve vládní skupině odrážela nejen vnitřní rozkolísanost strany, jež byla produktem delšího období (zhruba od r. 2013), ale i nedostatek znalostí nového vedení o vnitrostranickém životě, jeho skutečném rázu a potřebách; příznačný byl Hamáčkův výrok o tom, že je připraven pravidelně jezdit na zasedání krajských předsednictev (základní změna Netolického stanov, rušících historickou strukturu výkonných orgánů ČSSD, jak se postupně vyprofilovala v první čtvrtině minulého století, aniž v okamžiku jejího schválení na XLI. sjezdu pro to bylo věcné oprávnění), aby tak usměrňoval vnitřní život strany. Zbytek zmaru, pokračujícího dalšími ztrátami v komunálních (2018), evropských (2019), krajských (2020) a senátorských (2018 a 2020) volbách dovršila pandemie covidu. Poněkud plakátově pojaté pastýřské listy (mailové dopisy zasílané čas od času členstvu) jako ne náhrada, ale náhražka dělného vnitrostranického ruchu v žádném případě nestačily.

Bilance Hamáčkova období

Při podrobnějším pohledu na volební výsledky Hamáčkova vedení lze konstatovat mimo nezvládnuté poslední volby (4,7 %) a ztrátu zastoupení v Poslanecké sněmovně (2021), obdobně pokažené volby evropské (0 mandátů), senátorské (0 mandátů, ztráta senátorského klubu), komunální (ztracena Praha, krajský pražský výbor neviděl důvod, proč má dát své funkce k dispozici); obdobné výsledky byly dosaženy v řadě dalších velkoměst a větších měst a podobně postižené volby krajské (včetně koaličních celkem 36 mandátů oproti 125 získaných r. 2016 a k tomu spíše nahodilý hejtmanský mandát v Pardubickém kraji). Relativně „slušné“ výsledky v některých krajích byly více výsledkem zodpovědné soustavné práce vedení dotčených krajských a některých okresních organizací z větší části zcela mimo činnost Lidového domu. Zřejmě nejlepším volebním výsledkem v Praze během působení Hamáčkova vedení je 13,5 % Miloslava Ludvíka v senátorských volbách na Praze 5 (Ludvík je dlouholetým úspěšným ředitelem FN Motol a byl nikoliv pominutelným ministrem zdravotnictví v Sobotkově vládě). Ani to ovšem nestačilo na jeho postup do druhého kola.

Stejně tristní je pohled na činnost tzv. blízkých organizací (někdejších zájmových složek). Jejich propojení se stranou bylo často obtížně postřehnutelné. U těch „užších“ (Sociálně demokratické ženy, Mladí sociální demokraté, Svaz Dělnických tělocvičných jednot, Masarykova demokratická – do r. 2009 dělnická – akademie, Klub seniorů) tvořených většinou ČSSD tu bylo právo na zastoupení s právem poradního hlasu v adekvátních stupních vnitrostranického uspořádání, jež se realizovalo i nárokem na zasedání v předsednictvu jednajících orgánů (nejčastěji v předsednictvu ústředního výkonného výboru a sjezdového jednání). Činnost těchto organizací postrádající zažité, případně institucionalizované horizontální vazby mezi sebou i výkonnými orgány, se pohybovala jaksi ve vzduchoprázdnu a neznalost těchto nejzákladnějších pout ze strany většiny pracovníků ústředního sekretariátu, ale často i politického grémia a členů předsednictva, byla vždy více než zarážející. Základní formou úspěšného kontaktu byla osobní známost a neformální vztah a z nich plynoucí styk; pokud se tyto osobní vazby rušily, nastával chaos. Povážlivou byla absence neformální stranické podnikatelské organizace (historičtí sociální demokraté měli svůj Svaz socialistických obchodníků a živnostníků, ale i organizaci např. sociálně demokratických učitelů, dělnických turistů nebo ateistů) a posléze i tápavá činnost ústředních klubů stranických komunálních a krajských politiků. S tím přímo souvisel i chaos a skutečnost, že o řadě i závažných aktivit a skutečností se členové strany, ale i pracovníci sekretariátu často dozvídali spíše z hromadných sdělovadel (např. o pořádání Akademií sociální demokracie, probíhajících ve spolupráci s Ebertovou nadací a slovenským Smerem nebyli vůbec informováni nejen řadoví členové ČSSD, ale ani členové představenstva spolupořádající Masarykovy demokratické akademie).

To, co bylo za Zemanových a Špidlových dob čas od času na pováženou (prezidentská volba 2002) a jakžtakž přečkalo grossovské intermezzo (2004–2005) a cosi se uchovalo během také paroubkovského bujení (nekontrolovatelný růst počtu poradců, umělé vytváření pracovních míst v ústředním sekretariátu, 2006–2010), postupně bralo za své během Sobotkova předsednictví (zejména v jeho druhé, premiérské polovině) se naplno vyjevilo během působení Hamáčkova vedení. Ve vedení Lidového domu rostla nervozita, klesala kvalita úřadování a stranická identita se nejvíce zrcadlila v hladkosti provádění formálních jednacích procedur, aniž by se kladl odpovídající důraz na jasný obsah. Zhoršovala se také kultura vztahů k pracovníkům strany, a celkovou atmosféru v Lidovém domě kalily občas i ordinérní řev a výhrůžky. Stále nesnadnější bylo navazování i ad hoc (případ od případu) neformálních vazeb a věcného domýšlení některých podnětů vedení strany. Postupně mizeli staří pracovníci a nastupovali noví, pro které to byl kariérní mezistupeň. Ať už na cestě do praktické politiky nebo k získání výnosného nebo jinak lukrativního místa ve veřejné správě. Mizela institucionální paměť a personální kontinuita; oboje má podstatný vliv na kvalitu této obtížně uchopitelné, mnohdy až nevděčné práce.

Anatomie úpadku a degenerace

ČSSD, která není a nebyla v žádném případě v současném Česku zvláštní výjimkou, postupně prohospodařovala dědictví exilové strany, vklad obrodářů, lidí, kteří získali své vzdělání a dovednosti v předlistopadovém období, aniž by za ně průběžně nastupovala adekvátní náhrada. Historické povědomí se často omezovalo a omezuje na matné povědomí o stáří strany. Hon za sytým individuálním bytím se stal součástí takto zakládaného životního stylu i konvenční mravnosti. Strana, která kromě toho nečetným schopným lidem z řad pracovníků strany výslovně bránila v jejich politické seberealizaci, postupně vyklízela prostor pro průměr a podprůměr; i to ale bylo, je nutno dodat, součástí neoliberalizace také české společnosti. Své vykonala i takřka dokonalá absence vnitrostranického vzdělávání, neschopnost všech polistopadových vedení ČSSD provázat je s výkonnostním principem mj. pro nové členy ČSSD.

V řadě těchto sebestředných přístupů, komunální politikou počínaje a evropskou konče, lze bez zvláštních obtíží vystopovat prvky předlistopadové normalizační morálky někdejšího tzv. gulášového socialismu. Vyvažování osobního a obecného dobrého je v současné ČSSD věcí stěží tušenou, natož důsledně prováděnou a obecně známou a zastávanou. Koexistence právě popsaných degenerativních symptomů vedla k postupné autodevastaci strany. Snaha zdola (typu Vyšehradské výzvy) dovolat se nebo dosáhnout pozitivních řešení těchto hrozeb tonula v postupně sílícím moři diletantismu a nespolehlivosti. ČSSD ze všeho nejvíce připomínala – a připomíná – tělesný organismus sužovaný vysokým krevním tlakem, sníženou pohyblivostí a sklonem k mrtvičným záchvatům.

Pokud stav strany před čtyřmi lety po Sobotkově vedení lze přirovnat ke zřícenině, výsledkem činnosti Hamáčkova vedení by bylo rumiště.

Předchozí části:

Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (18. díl)