Adam Votruba píše o tom, že ruské kroky zničily poválečný mírový systém vzniklý po druhé světové válce.
Z jistého úhlu pohledu můžeme chápat ruský útok na Ukrajinu jako završení rozpadu mírového systému vytvořeného po druhé světové válce. Evropský mír stál především na principu neměnnosti hranic. Útok na sousední stát, doprovázený územními nároky, znamená popření takového pořádku.
Eroze poválečného systému začala již dříve. První svévolnou anexí na evropském kontinentě po druhé světové válce byla anexe Krymu. Západ tuto událost nevzal dosti vážně. Neměnnost hranic byla ovšem porušena již odtržením Kosova od Srbska. Pokud podpora kosovského separatismu ze strany NATO byla z hlediska evropského uspořádání v nejlepším případě na hraně, anexe Krymu již byla jednoznačně za hranou.
Je samozřejmé, že rozpad federálních států jako Sovětský svaz, Československo a Jugoslávie byl zvláštním případem, ale v 90. letech se právě s ohledem na princip neměnnosti hranic prosadila tendence respektovat nově vzniklé země v hranicích, jaké jim přiřkl předchozí federální stát.
Mentální odklon od výsledků druhé světové války lze pozorovat i v mnoha zdánlivých drobnostech. Objevuje se například fenomén popírání holocaustu, v českém prostředí pak tendence zpochybňovat rok 1945 jako rok osvobození. Obojí bezpochyby souvisí s tím, že již téměř nežijí pamětníci, kteří by zažili konec druhé světové války v dospělém věku.
Rusko se vrací k velmocenské politice běžné v 19. století. Postupnými kroky se pokouší realizovat své územní nároky, přičemž vždy ponechává ostatním zemím čas, aby si na nově nastolenou situaci zvykly. Je nepravděpodobné, že by momentální ambice Ruska mířily dále než na obnovení vlivu nad Ukrajinou, což však nic nevypovídá o ambicích dlouhodobých. Ačkoliv lze do jisté míry pochopit obavy Kremlu z hrozícího rozšiřování NATO, rozhodně to nemůže být omluva pro útok na suverénní stát.
Je otázka, jestli Západ dokáže najít přiměřenou odpověď. Je zjevné, že útokem na Ukrajinu byli evropští politici zaskočeni bez ohledu na svoji politickou orientaci. Z toho důvodu bych spíše očekával, že se v evropské a americké politice mentálně něco změní. Nicméně nelze předbíhat: Zatím vidíme obvyklé politické rituály prováděné v reakci na agresi – odsouzení agrese, hesla o tom, jak musíme být jednotní, záměr vytrestat agresora ekonomickými sankcemi. V minulosti takové odhodlání nemívalo dlouhé trvání. Přesto se zdá, že dnešní situace je v něčem jiná.
Vojensky je Ukrajina odkázána sama na sebe, reálnou bojovou pomoc nemůže čekat od nikoho. Čím déle bude vzdorovat, tím jsou její vyhlídky a vyhlídky stávajícího politického vedení větší. V Putinově zájmu by byla rychlá porážka Ukrajiny, dosazení „spřátelené“ vlády a spíše zachování dosavadních ukrajinských hranic. Jen v tom případě může doufat, že se na jeho dobrodružství pozapomene. Zdá se však, že tento scénář již selhal.
Útok nasvědčuje tomu, že ruské vedení kalkulovalo s váhavostí Západu. Ruský prezident pravděpodobně vyhodnotil amerického prezidenta Joe Bidena jako slabého protihráče, zároveň však podcenil ochotu Ukrajinců bránit svou zemi. I kdyby nyní vojensky zvítězil, myšlenka rusko-ukrajinské jednoty, které se někteří ruští nacionalisté včetně Vladimira Putina nechtějí vzdát, je tím pohřbena. Podstatná část Ukrajinců bude od nynějška Rusko a Rusy nenávidět.
Současná krize představuje možná specifický bod zlomu, z něhož se lze ubírat různými cestami. Bude mít bezpochyby vliv i na vnitřní politiku v evropských zemích. Objevují se pokusy diskvalifikovat vybrané politiky odkazem na jejich skutečně či domněle proruské postoje a vazby v minulosti – u nás je to obvinění prezidenta Miloše Zemana z toho, že je spoluviníkem (!) ruské agrese.
Jednoznačný vnější nepřítel může posílit pozice politiků hlavního proudu tím, že odvede pozornost od domácích problémů. Hrát na tuto kartu však může být dvojsečná zbraň. Kampaň proti proruským „silám“ by totiž nepřímo odkazovala i na chyby hlavního proudu evropské politiky, např. té zelené. Pokud představitelé liberálního tábora dopředu věděli, že Putin zaútočí na Ukrajinu, proč nepodporovali zbrojení a proč se nás snažili učinit na Rusku více závislými? A jak by se s tím rýmovaly další slovní výpady proti ne dosti liberálnímu Polsku, jestliže tato země jako jedna z mála v ostražitém vztahu k Moskvě nezakolísala? Pokusy o nalezení vhodného narativu rámujícího novou situaci nemusí být tudíž bez překvapení.
Není příliš pravděpodobné, že by se do západní Evropy vrátily spory o hranice, případný úspěch Ruska a slabý postoj Západ ovšem může hypoteticky povzbudit expanzivní snahy dalších zemí – mj. Číny a Turecka. Nabízí se logická otázka, zda neselhal dlouhodobý sklon evropské politiky podceňovat význam vojenské síly a nahrazovat ji spoléháním na ekonomickou moc. Co z této situace evropské země vyvodí, nelze v tuto chvíli dost dobře předvídat, protože to do značné míry závisí na dalším vývoji konfliktu.