Glosa: Ivan Hoffman míní, že kritický a nezaujatý závěr o probíhajících dějích je možné dostat až s odstupem.
Obecně platí, že je-li pohoršování se nad důsledky provázeno neochotou zabývat se příčinami, člověk se nedobere objektivního pohledu. Kritický, nezaujatý závěr je možný až z odstupu. Až když se dobojuje a usadí se zvířené emoce, lze pitváním politické mrtvoly zjišťovat příčiny exitu.
Jak velký odstup je potřebný u válek a okupací? První kritickou analýzou příčin okupace Československa byla knížka Petra Pitharta Osmašedesátý, psaná s odstupem desetiletým. Aktéři pražského jara, kteří se právem cítili být obětí cizí zvůle, i tak nelibě nesli Pithartovu přísnou analýzu, která je vinila z naivity, chyb a absence smyslu pro realitu. Sebereflexe jsou schopni nemnozí, proto mají tuhý život mýty.
Okupaci Československa provázela mohutná vlna mezinárodní solidarity, stejně jako je tomu nyní v případě Ukrajiny. Byla to solidarita se zemí, kde se lidé rozhodli vykročit vlastní cestou a kombinovat socialistickou sociální spravedlnost se západní osobní svobodou. Potíž byla v tom, že takovýto demokratický mix byl v uvolněných šedesátých letech potenciálně nakažlivý. Kdyby se rozšířil, byl by nepříjemnou konkurencí jak pro komunisty na Východě, tak i pro kapitalisty na Západě.
Z dobových dokumentů plyne, že okupace Československa proběhla s tichým souhlasem Američanů, kterým byl „socialismus s lidskou tváří“ stejně nepříjemný jako sovětům, ale i Ulbrichtovi v NDR či Gomulkovi v Polsku. Nebylo nikoho, kdo by měl chuť přijít okupovanému Československu na pomoc. Navíc když šlo o zemi, která nejen že se nebránila, ale s obranou proti spojencům ani nikdy nepočítala.
Když budou s delším časovým odstupem ruskou okupaci analyzovat Ukrajinci, její příčinu určitě nenajdou v něčem na způsob Pražského jara. Dnes, v éře, kdy kapitalismus nemá alternativu, nemohli Ukrajinci ohrozit velmoci nějakou nakažlivou ideologií, plánem, jak mocným oligarchům navzdory učinit svět lepším místem pro normální lidi. Příčinou bude nepochybně něco jiného. Když si teď čtu Pithartův Osmašedesátý, představuji si, jak to na Ukrajině za deset let někdo jako Petr Pithart dnešním elitám spočítá.
Glosu najdete také na našem kanále YouTube ZDE.