Jiří Malínský nás první částí uvádí do nového nedělního seriálu „Benešovská zastavení“ a může nabídnout i nečekaně aktuální průhled do naší současnosti.
Pozorujeme-li nepodjatě soudobou západní politiku, ztrácíme klid. Jako by v ní ožívala jedna z jejích nejproblematičtějších tradic. Appeasement, smiřovačství. Někdejší cesta do pekel nepřímo inspirovaná Locarnem, pokračuje zmarem benešovského ženevského kompromisu, provázeného mussoliniovským pochodem na Řím a v ohni velké hospodářské krize vrcholí Hitlerovým nástupem k moci. Versailleský mír, diktovaný rozhořčením především Francie, která přinesla vítězství oběti opravdu krvavé (tento konflikt se rozhodl po zhroucení Ruska na západní frontě) přerostl do druhého extrému: do touhy po míru za každou cenu, touhy, kterou provázela nevědomá i vědomá rezignace na soudnost, věcnost a střízlivost. A tak západní demokracie přes všechna Benešova varování postupně přihlížely obnově německé armády (nepočetný reichswehr přerůstal do přepočetné wehrmacht), pádu výmarské demokracie, italskému neospravedlnitelnému útoku na Habeš (Etiopii), fašistickému puči ve Španělsku, norimberským zákonům, Hitlerovu obsazení Porýní a Porúří a posléze faktickému okupování (anšlusu) první Rakouské republiky. Konečným zastavením (Beneš je nikoli neprávem považoval za počátek druhé světové války v Evropě) byl teroristický akt dnes známý jako mnichovský diktát (na tomto faktu byl založen Benešův a posléze i druhoodbojový koncept nepřerušené kontinuity československé státnosti, který v určitém smyslu zahrnul i Druhou republiku). Přepadení Polska s následným několikaměsíčním obdobím tzv. podivné války bylo vyvrcholením a ukončením tohoto hanebného období zahraniční politiky obou západních demokracií.
Beneš se na přelomu září a října 1938 stal – i zvůlí hitlerovského Berlína – štvancem ve vlastní zemi a po prosbách svých příbuzných obávajících se o jeho život rozhodl se využít nabídky na vysokoškolské působení na Chicagské univerzitě v USA.
Uměle vyvolaná ukrajinská krize, kterou v časové řadě posledních minimálně 20–25 let doplňují události v Kosovu, Libyi, Iráku, Sýrii i Jemenu a v dlouhodobě rozchváceném Afghanistánu, ale i útok na newyorkské obchodní centrum i vlny islámského teroru v západních demokraciích kolem roku 2015 či časovaná palestinská bomba nebo ukrajinská válka znovu otevírají otázku základní praktickopolitické gramotnosti, kvality průpravného vzdělání historického, mezinárodně právního, národohospodářského, politologického, ale v alespoň nezbytném rozsahu i technického a ekologického, nás znovu vrací do přelomu třicátých a čtyřicátých let, do doby nástupu nové válečné generace vůdců, která v boji s appeseary i totalitami první poloviny minulého století stála u základů moderního světa.
V československém případě bylo velkým štěstím našich národů, že vůdcem druhého odboje byl důvěrný znalec dobové evropské politiky prezident Edvard Beneš, ztělesnitel – spolu se svým učitelem a přítelem Masarykem – mírové politiky koexistence, kolektivní bezpečnosti, tj. linie, kterou nejnověji ztělesnily Závěrečný akt (1975) a Pařížská charta pro novou Evropu (1990). Člověk s rozvětvenými osobními kontakty po celém tehdejším světě. S kontakty, které uměl využívat ve prospěch nikoliv svůj, ale první i třetí Československé republiky a druhého odboje.
Časové momenty s nadčasovým přesahem jsou také tou pohyblivou skutečností, která propůjčuje klíčovým událostem Benešova vůdcovství druhého odboje klasický rozměr a, jak se zdá, vede k hypotéze o trvalém rázu této tendence v komplexu mezinárodních vztahů. Pásmo dílčích postřehů kolem klíčových momentů let 1938–1945 nepochybně takovouto potenci má. Téma kolektivní bezpečnosti a upřednostnění jednání a permanentních diplomatických kontaktů oficiálních i lidových (autorem termínu je významný ruský státník Michail Sergejevič Gorbačov) opravdu trvalé je a je cestou, která ve 21. a 22. století může svět dovést k čím dál závažnější a potřebnější planetární regulaci, založené na staronovém pojmu jednoty v různém. A také k všelidskému přežití našeho druhu ve světě biodiverzity a přátelského životního prostředí.
Několik zastavení na této pohnuté cestě zralé části Benešova života je nebo může být i nečekaně aktuálním průhledem do naší současnosti.