Národní technické muzeum na pražské Letné pořádá výstavu tvorby architekta Bedřicha Feuersteina, kterou recenzuje historička umění Věra Beranová.
Architekt (snad ještě více než jiný umělec) je přímo závislý na publiku, na konkrétních možnostech, záměrech doby, která by mu umožnila uplatnit svou tvorbu. Jistě, že spisovatel může psát do šuplíku, s nadějí, že to někdy vyjde, v případě architekta je to však mnohem složitější. A tak hodnocení architekta je většinou přímo spojeno s konkrétní realizací jeho projektu. Jen historici architektury se mohou zamýšlet nad neuskutečněnými návrhy, projekty a diskutovat, co by bylo, kdyby se projekty realizovaly. Bohužel k těm, jehož tvorba se mohla realizovat jen částečně, patří i Bedřich Feuerstein. Talent soužený neúspěchy – takto výstižně je zmíněna jeho životní pouť v jednom článku. Tyto neúspěchy jsou myšleny především v rámci tvorby v architektuře, tedy uskutečněných realizací.
Avšak záběr Feuersteinovy tvorby je mnohem širší. Právě na šíři jeho výtvarného působení upozorňuje kurátorka výstavy v Národním technickém muzeu na pražské Letné, Helena Čapková, spolu s autorem architektonické instalace Davidem Vávrou. Podařilo se jim představit osobnost Bedřicha Feuersteina jako jedinečného tvůrce zasahujícího svým osobitým způsobem do několika oborů. Tedy nejen architektury, ale také scénografie, nábytkového designu, divadelních kostýmů, kresby, malby a také grafiky.
Řada exponátů na výstavě je vystavena poprvé a to nejen jeho tvorby, ale také jeho generačních druhů. O tom například svědčí několik Feuersteinových portrétů od přítele Josefa Šímy a také plastika hlavy od sochařky Marty Jiráskové. Celkovou atmosféru doby dokresluje například také méně známý dvojportrét Voskovce a Wericha (V-W) od Otakara Švece, který upomíná na bohatou spolupráci s Osvobozeným divadlem. Feuerstein zde vytvářel jeho výtvarnou podobu, nejen ve smyslu návrhů scén, ale také i plakátů. Výstava nabízí také řadu různých dokumentů, například to jsou fotografie dokumentující životní běh Feuersteina od dětských let, jeho rodinného prostředí, přes dokumentární záběry z válečných let i pracovních pobytů v zahraničí, jako například Japonska. Jsou to také ukázky korespondence, řada ocenění, především získaných v zahraničí a další dokumenty z krátkého, avšak bohatého Feuersteinova života, stručně charakterizovaného: Praha – Paříž – Tokio.
Bedřich Feuerstein (1892–1936) absolvoval Akademii výtvarných umění u Jana Kotěry a také pražskou techniku. Byl spoluzakladatelem Devětsilu a patřil ke skupině Tvrdošíjných. Soukromě studoval u Josipa Plečnika, navštívil řadu zemí, např. Sovětský svaz, Ameriku, Čínu. Jeho význam je snad mnohem více ceněn právě v zahraničí.
Současná výstava v Národním technickém muzeu poukazuje nejen na realizovanou a nerealizovanou tvorbu v architektuře, ale na celou šíři jeho výtvarného odkazu. Jsou to například akvarely z různých prostředí z jeho pobytů v zahraničí, kde velmi citlivě reagoval na specifiku tamější kultury. Tyto vlivy však podřídil svému jedinečnému výrazu, který můžeme charakterizovat jako moderně chápaný klasicismus, který svým způsobem vysvětluje a podtrhuje jeho kosmopolitní přístup.
Svou tvorbou se zapsal také velmi významně do české scénografie a to především v rámci dvou scén: Národního a Osvobozeného divadla. Některé z těchto scénických návrhů jsou představeny na výstavě. Již z roku 1921 je to vlastně první návrh scény pro hru Karla Čapka RUR v Národním divadle. Pro Osvobozené divadlo navrhl například v roce 1933 scénu hry Osel a stín (V-W), v roce 1934 pro Národní divadlo Večer tříkrálový od Shakespeara, dále pro V-W Baladu z hadrů (1935). V roce 1936 Jezero Ukereve od V. Vančury ve Stavovském divadle. Národní divadlo uvedlo v roce 1937 představení Zástupové od F. X. Šaldy, premiéra se uskutečnila až po Feuersteinově smrti.
Tato představení, resp. jejich výtvarná podoba, byla také nejen výsledkem specifické interpretace autorů her, ale také byla výsledkem spolupráce s významnými režiséry, jako byli například: K. H. Hilar a J. Freika a zvlášť v rámci poetiky Osvobozeného divadla s Voskovcem a Werichem. K prezentaci divadelních představení patřily také plakáty.
Rozpětí výtvarné tvorby a jiných činností i přes krátký Feuersteinův život, který sám ukončil (bylo mu pouhých 44 let), bylo velmi široké. Mimo svou tvorbu scénického výtvarníka to byla jeho tvorba, ke které bytostně směřoval – a to byla práce architekta. Bohužel se konkrétně realizovala jen její malá část. Především je to Krematorium v Nymburce z roku 1922 s Bohumilem Slámou a Vojenský zeměpisný ústav v Praze-Bubenči z roku 1925. Podílel se i na zahraničních projektech, jako například to bylo Divadlo pro Výstavu dekorativního umění v Paříži v roce 1925 nebo Sovětské velvyslanectví v Tokiu ve druhé polovině 20. let s A. Raymondem a další. Bohužel po návratu do vlasti nezískal další významnější možnosti realizací svých architektonických představ.
Výstava v Národním technickém muzeu na pražské Letné svým způsobem splácí dluh nejen architektu, ale velké osobnosti výtvarné kultury Bedřichu Feuersteinovi. Zde v žádném případě nelze hovořit o neúspěšném talentu, jak nám prostřednictvím výstavy dokumentuje kurátorka Helena Čapková a jak dobře věděli jeho současníci, kteří mu věnovali řadu vzpomínek – jako například Karel Honzík, František Kovárna a v mnoha textech také Jiří Voskovec. Touto výstavou si snad i současná generace uvědomí význam tvorby a odkazu Bedřicha Feuersteina.
Aktuální informace k výstavě najdete zde.