Historik Jiří Malínský se v dnešní části vrací k mnichovským událostem.
Rekonstrukce cesty k mnichovské katastrofě je pro politiku appeasementu až modelová. Ke konci Masarykova prezidenství se vyjevovala nutnost zásadního reformování dosavadního fungování Československa. Velká hospodářská krize, která zvlášť těžce zasáhla pohraniční území v západní části republiky, nezůstala bez až katastrofických důsledků i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Definitivně umíralo 19. století: opakování hospodářských krizí té doby mělo pro kapitalismus první poloviny minulého století ráz fakticky válečné pohromy. To aktivizovalo extremistické politické síly, z nichž po aféře Volkssportu vyrůstalo henleinovské hnutí řízené ašským učitelem tělocviku a hlavou turnerů Konrádem Henleinem (1898–1945), jehož sudetistické hnutí se před parlamentními volbami r. 1935 transformovalo do Sudetoněmecké strany. Sudetizací německočeského obyvatelstva, kterou vydatně podporoval Hitlerův nacistický režim, se dařilo glajchšaltovat (doslova zestejňovat) stále početnější část této národnostní menšiny leckdy za použití jednostranných velmi drsných prostředků. Ve většině českých hraných filmů nechybí tragické postavy německočeských obyvatel vzdorujících sudetizaci a zachovávajících vůči menšinovým českým hraničářským obyvatelům korektní a často i přátelský vztah. Specifickým případem byla poměrně častá smíšená manželství a souboj českého, židovského a soukmenovského (Volksdeutschtum) etnického prvku v nich.
Úsilí o reformu prvorepublikové politiky
Řešení a reformní zásahy do československé menšinové politiky byly jedním z klíčových prvků dvaapadesátiletého prezidenta. V létě 1936 podnikl cestu do severočeského pohraničí, aby tu prezentoval své názory. V Liberci, stoje u vchodu do tamější radnice, doprovázen demokratickým starostou Carlem Kostkou, proslovil 19. srpna 1936 nejen pro náměstí, jež dnes nese jeho jméno, německy klíčový projev. Odmítl požadavky na sudetistickou autonomii dodav, že stávající ústavní rámec je pro tato naléhavá řešení dostatečný. V reakci na starostovu uvítací řeč uvedl: „Zdůraznil jste ve svém proslovu řadu krásných a správných věcí, podtrhl jste loajalitu, oddanost a věrnost našeho německého obyvatelstva k republice, ocenil jste práci a smysl pro národní a sociální spravedlnost presidenta Masaryka i moji – za to vše Vám ze srdce děkuji.“ a dále dodal: „Mluvil jste s citem, a k rozumu i k srdci. Chci Vám odpovědět se stejnou otevřeností i důvěrou.“ V jádrové části projevu zdůraznil: „K tomu máme u nás jedinou teoretickou basi, na níž se výlučně můžeme všichni sejít: Naše konstituce je tak liberální, že stačí na všechny tyto problémy. Naší politickou filosofií a morálkou je demokracie, která nám dává klíč k řešení všech našich problémů, poněvadž klade za základ všech politických jednání respekt k lidské osobnosti a plnou občanskou rovnost ať náleží kterékoliv třídě, národnosti nebo náboženství.“ Dále podotkl, že národnostní politika první Československé republiky má špičkovou evropskou úroveň a srovnání s ní snese obdobná politika švýcarská a belgická. A naléhavě upozornil na demokratický ráz země: „Československo je pevný, nerozborný maják demokracie a klidného, pokrokového vývoje k stále většímu stupni sociální, hospodářské a národnostní spravedlnosti ve střední Evropě; je to země, jež v dnešních převratových dobách bude zachovávat mezi krajní levicí a pravicí střední vývojovou linii.“
Opřen o tzv. novoaktivismus (mladý aktivismus), vedl Hodžovu vládu k dohodě o národnostním vyrovnání nejen pro německou, ale i pro národnostní menšinu polskou, maďarskou, židovskou i pro československá etnika spoludotvářející potenciální politický (občanský) československý národ: Slováky a Rusíny. Dohoda byla uzavřena 18. února 1937. Prvorepubliková administrativa předvedla prvotřídní výkon a do jara 1938 zvládla mimořádný kus práce při důsledném respektování demokratického práva a dobových demokratických standardů. Ale čas díky krátkozrakým západoevropským demokratickým appesearům určovali Adolf Hitler a jeho exponenti v ČSR Konrád Henlein a Karl Herrmann Frank (1898–1946). Zítra bylo náhle včera a den tísnivě dlouhou časovou jednotkou.
Jednání se Sudetoněmeckou stranou
A tak pod dohledem západních demokracií mimovolně plnících Hitlerův plán na okupaci a znevolnění Československa (tzv. Zelený plán) byly v dubnu 1938 Henleinem vyhlášeny Karlovarské požadavky, jejichž podstatou bylo vedle rozbití územní a hospodářské integrity takřka dvacet let budované země i svobodné hlásání nacistické gangsterské ideologie cílevědomě v lidech probouzející to nejhorší, co v nich bylo (v henleinovské hantýrce německého světového názoru). Užít pro to slovo zezvířečtění (bestializace) s ohledem na naše savčí a ptačí příbuzné by nebylo nejvhodnější; biblické příměry o čertech a ďáblech jsou nesporně mnohem případnější.
Proto neprošel v létě 1938 Hodžovou třetí vládou připravovaný národnostní zákon, proto v srpnu do republiky po napolo vynuceném souhlasu Prahy dorazil na posouzení národnostní politiky demokratické země britský šlechtic lord Walter Runciman, pro nějž nedostatečným byl i benešovský Třetí plán. Jak zdůraznil Beneš později, v průběhu sudetistického vydírání se vývoj vracel k představám pozdního Rakouska-Uherska, což dovršil Čtvrtý plán znamenající s výjimkou bodu o šíření nacistické ideologie splnění státoborných Karlovarských požadavků. Jejich případné uskutečnění by s největší pravděpodobností bezprostředně předcházelo faktickou okupaci Československa hitlerovským Německem; Beneš tu počítal s absencí soudnosti sudetistického vydírání Sudetoněmecké strany.
Jednání mezi Sudetoněmeckou stranou a prezidentem Benešem skončila před 10. zářím 1938 proslulým prezidentovým gestem: vyzval zástupce této strany, aby na papír, který jim nabídl, napsali jakékoliv dodatečné požadavky; dodal, že předem zaručuje jejich splnění. Henleinovská demagogie upadla do pasti, kterou chystala Praze: pro tento okamžik nebyla s to dále uplatnit své vyděračské postupy provázené výmysly o utrpení, způsobených škodách a hrozící „čechizaci“ pohraničních území. Sudetoněmecká strana se pokusila o protistátní puč, který byl mocensky potlačen republikou dříve, než mohl propuknout.
Přiblížil se čas naplnění zásad kolektivní bezpečnosti a naplnění smluvních svazků, které s tím byly spjaty. Vystupování a chování appeaserských západoevropských státníků však určovala chaotická změť důsledků nepřipravenosti obou západních demokracií na válku, velmi průměrných kvalit obou premiérů i ministrů zahraničí a zřejmě i nevyslovená touha po střetnutí Armagedonu Berlín–Moskva. Vedle těchto pseudocílů existence poslední středoevropské demokracie se západoevropskými parametry nemohla obstát. Jen tak také vysvětlit devótní Chamberleinova gesta vůči Hitlerovi a jeho opakované zářijové zájezdy za touto umocněnou směsí psychopatie, nevzdělanosti a opravdu dokonalé absence elementární slušnosti štětinaté opice, jak byl také kuloárově rodák z pohraničního hornorakouského Braunau am Inn nazýván.
Mimořádně trapná a pro československou demokracii Masarykovu a Benešovu tragická vyděračská úloha západoevropského appeseamentu se poprvé – již po ukončení bloudivé Runcimanovy mise – projevila při schvalování tzv. anglofrancouzského plánu; po odmítnutí Prahy Londýn a Paříž vyvinuly tlak srovnatelný s ruským při vnucování Moskevského protokolu na konci srpna 1968. Když podvodnému Hitlerovi nestačily ani tyto úlitby a jednostranně – důsledně na cizí účet – vynucoval další, byl sice Chamberlain v prvých hodinách šokován a dal placet československé zářijové mobilizaci; vzápětí se však vrátil ke své krtčí duchovní dimenzi a také k svým dosavadním postupům, jejíchž garantem se stal Hitlerův římský politický pobratim a někdejší přítel československé neodvislosti Benito Mussolini.
Mnichovský diktát
Mnichovský diktát založený na eticky „pozoruhodné“ bezzásadové zásadě bez nás – o nás – proti nám byl současně i národním, i globálním mezníkem. Krátkozraký čin západních demokracií vydal Hitlerovi na pospas bez jediného výstřelu jeden z největších světových arzenálů včetně nezanedbatelných výrobních zbrojovkářských kapacit a do krajnosti tak posílil německou armádu před její další expanzí na západ Evropy. Beneš svým nedobrovolným rozhodnutím zachránil dobré jméno československé demokracie v Evropě, Sovětskému svazu, poničenému moskevskými procesy a křížovým Stalinovým tažením proti generalitě a důstojnictvu Rudé armády, téměř tři roky času k nápravě nejhorších následků tohoto řádění. Výstižně komentoval skutečnou hodnotu Mnichova i následné Chamberlainovo prohlášení o zajištění míru pro jednu generaci legendární vůdce francouzské protifašistické rezistence generál Charles de Gaulle: přirovnal ji k situaci poslední milenky krále Ludvíka XV. hraběnky du Barry v posledních chvílích před popravou „ještě chviličku, pane kate, maličkou chvilku“. Propuknutí druhé světové války v Evropě však nejpozději od jara 1939 viselo ve vzduchu.
Zatímco trpící vlast svému synovi zpočátku ne vždycky rozuměla, čechoameričtí krajané i jejich prezident Franklin Delano Roosevelt ocenily mistrovství prezidentovy promyšlené politiky, i tíhu a váhu oběti, kterou Československo přineslo pro uchování appesearsky vymezeného míru. To se mělo smrtelně raněné republice vrátit i s úroky v budoucích měsících a letech. Při budování druhého zahraničního odboje i později.
Benešův historický závěr
S Hitlerovým odkazem se prezident Budovatel prof. JUDr. et PhDr. Edvard Beneš vyrovnal ve svém bilancujícím projevu při ustavujícím zasedání Prozatímního národního shromáždění 28. října 1945: „Dnes tu my, Československo, stojíme opět v plné své mravní síle, ve svobodné, velikou a slavnou historií posvěcené Praze, vzhlížejíce k rozbitému Berlínu a Mnichovu a k rozvalené třetí říši se vztyčenou hlavou, s čistým štítem, s vědomím velikého historického vítězství a s vědomím vítězství naší veliké demokratické národní tradice, se sjednoceným národním státem a s velikým mravním a politickým zadostiučiněním za všecko to, co se nám stalo v Mnichově a po něm. A Německo – se všemi svými velikými plány a svým historickým podvodem o právní podřízenosti našich zemí – leží tu v troskách, zničené, rozbité, rozvrácené, lid jeho krajně zkrušen a mravně v pravém slova smyslu zdeptán. A bude trvat snad celé generace, nežli se zase vzchopí. V této chvíli voláme i my k svému národu a k národům ostatním: Ano, tam stál Hitler a jeho třetí říše se vším tím, co znamenali, a zde stojíme my. A mezi námi bylo rozhodnuto: bojem na život a na smrt; vítězstvím poctivých lidí nad nejničemnějším zlem; soudem světa, historie a Prozřetelnosti.“
Projev schválil parlament jedinečným způsobem jednomyslně: povstáním a dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.
Předchozí část: