Marek Pavka se zamyslel nad vztahem mezi uměním, velkorysostí a politikou.
Kampaň proti Jaromíru Nohavicovi i dalším umělcům v České republice, na Slovensku a obecně v Evropě, kteří se nedostatečně distancovali od ruské agrese vůči Ukrajině nebo prostě mají tu smůlu, že jsou Rusové, mě vedla k otázce, jak by tváří v tvář neutuchající bdělosti současných arbitrů politické elegance, obstáli umělci z jiných epoch. Podívejme se například na velikány italské renesance.
Leonardo da Vinci nebyl pouze oceněn, ale přímo placen milánským vévodou Ludovicem Morem, který zahájil takzvané italské války, jež se potom vlekly více než šedesát let, periodicky přerůstaly do celoevropského konfliktu a v jejichž důsledku po jejich ukončení v roce 1559 vypukly další války, jako například osmdesát let trvající povstání proti Španělům v Nizozemí nebo takřka čtyřicet let trvající boje mezi katolíky a hugenoty ve Francii. Florentský renesanční historik Francesco Guicciardini také Ludovica Mora nařkl z toho, že nechal otrávit svého synovce, který mu stál v cestě k trůnu.
Pak Leonardo pracoval pro dalšího výtečníka, Cesareho Borgiu, který měl tak rád válčení, že kvůli němu odložil kardinálský klobouk. Cesare byl za svého života obviňován z vražd vlastního bratra Giovanniho, svého švagra Alfonsa Aragonského a dalších osobností včetně kardinála Giovanniho Battisty Orsiniho. Za svého života byl Cesare považován za ztělesnění cynického, amorálního vládce, po jeho smrti biskup z Calahorry odmítl ponechat Borgiovy ostatky ve svém kostele a nechal je exhumovat a záměrně zakopat na ulici, na znamení opovržení. Leonardo se přitom bezprostředně účastnil Cesareho válek jako vojenský inženýr a vévodovi Ludovicovi Morovi nabízel, že pro něj bude konstruovat válečné stroje. Umíte si představit, co by následovalo, kdyby Nohavica vzal od Putina peníze nebo se dokonce přímo účastnil některé z jeho válek či mu nabídl vynález nějaké zbraně?
Michelangelo měl mecenáše podobného ražení. Jedním z nich byl papež Julius II. Ten ani neskrýval, že je především válečník – však si také zvolil jméno podle Gaia Julia Caesara. Po dobytí Bologně – hrdé na své měšťanské svobody a nejstarší evropskou univerzitu – tam nechal popravit více než třicet politických oponentů. Proto si vysloužil přezdívky jako Il Terrible (Hrozný) a Maestro Rovinante (Ničitel). Výmluvný je traktát, který o něm napsal Erasmus Rotterdamský, „Julius před zavřenou nebeskou branou“, kde se papež před sv. Petrem chlubí svými válečnými úspěchy, načež ho Petr odmítne vpustit do nebe, přestože mu Julius vyhrožuje svou armádou a exkomunikací z církve. Když ani to nepomůže, rozhodne se Julius, že se svou armádou nebe vojensky dobude. Právě za jeho pontifikátu se z pouti do Říma vrací znechucený Martin Luther. Benátský historik Marino Sanuto mladší Julia vinil ze sexuálních zločinů. Připomeňme, že pro Julia II. pracovali také Bramante a Raffael.
Jako hlavní architekt při výstavbě římského chrámu sv. Petra Michelangelo působil také ve službách Pavla IV., který ještě jako kardinál v roce 1542 prosadil vytvoření římské inkvizice, jejíž hlavou se stal. Tu potom vydatně využíval také během svého pontifikátu, který se též vyznačoval represemi vůči židům, jejich počet v Římě za jeho vlády klesl o polovinu. Pikantní je, že Michelangelo byl příslušníkem hnutí „spirituali“, což byla italská varianta reformace, které Pavel IV. potíral, přičemž se nezastavil ani před zatýkáním kardinálů. Byl to on, kdo vydal index zakázaných knih. Odsoudil také augšpurský mír, dohodu mezi císařem a protestanty v Německu, a přerušil jednání tridentského koncilu, který byl podle něj zbytečný, protože od řešení náboženských otázek je tu přece inkvizice. Tento papež byl natolik nenáviděn, že po jeho smrti rozhořčený římský dav srazil hlavu jeho soše, vtrhl do vězení inkvizice, osvobodil vězně a zničil symboly papežova rodu v chrámech a jiných budovách po městě. Pod nátlakem davu také byli popravováni papežovi příbuzní.
Manželka florentského vévody Eleonora z Toleda byla terčem podobných útoků. Tamní kronikář Antonio Marucelli o ní napsal, že „je vůči Florenťanům krutá. Když ve městě chyběl chleba, bylo jí to jedno. Florentská republika ji nenávidí. (…) Florencie je v rukou té barbarské ženy, která je nepřítelem vlasti svého manžela.“ Kritizoval ji také s tím, že nedává dostatečně velké almužny a moc nechodí do kostela. Tehdejší historik Bernardo Segni jí vyčítal zálibu v hazardních hrách a „neženské chování“. Přitom od Eleonory jako od své mecenášky přijímali peníze umělci jako Agnolo Bronzino, Niccolo Tribolo, Francesco Ubertini, Giulio Clovio, Ridolfo de Ghirlandaio, Michele Tosini, Francesco Salviati či největší teoretik renesance Giorgio Vasari.
A co teprve takový Gentile Belllini, benátský malíř, kterého si do Istanbulu pozval samotný sultán? Bellini tehdy – mimo jiné – vytvořil portrét Mehmeda II., osmanského vládce, který v roce 1453 dobyl Cařihrad a který s benátskou republikou celých 16 let válčil. Bellini přitom na Mehmedově dvoře zůstal a dál zde tvořil i poté, co v červenci 1480 sultán zahájil invazi do Itálie. Turci tehdy v Apulii pobili na 12 tisíc lidí a dalších 5000 zotročili. Umíte si představit, co by se stalo ukrajinskému malíři, který by dnes v Kremlu maloval portrét ruského prezidenta? Přitom Mehmed byl křesťany porovnáván s Antikristem, jen za jeho života vyšlo v Evropě na 400 pamfletů proti němu a papež proti němu organizoval křížovou výpravu. Gentile Bellini se bez potíží vrátil do Benátek, kde dál působil jako portrétista tamních dóžat a patricijů. Vyzdobil také některé z tamních budov. Byl pohřben v Basilice di San Giovanni e Paolo, tedy na úplně nejčestnějším místě ve městě, kde byla pohřbívána také dóžata. Tam také zůstal, přestože po jeho smrti vedly Benátky dalších šest válek s osmanskou říší. V tradiční Evropě docházelo k exhumaci nehodných politiků – jako třeba Cesareho Borgii – ale ne umělců. Až do požáru v roce 1577 jeho obří plátna zdobila samotný dóžecí palác – přestože do té doby od malířova skonu proběhly celkem tři války mezi Osmany a Benátčany.
V éře renesance byli umělci napojeni na politiky, kteří vyvolávali a vedli války, kteří podporovali mučení a kteří měli na rukou krev. Nejenže jimi byli oceňováni – jako Nohavica Putinem – šli mnohem dál, protože od nich brali peníze a takový Leonardo se jako vojenský architekt přímo účastnil jejich válek, zatímco satirik Pietro Aretino dělal za italských válek špeha pro Francouze i Španěly. Byli to politikové, kteří tehdy byli nenáviděni, kteří byli obviňováni z mnoha zločinů a považováni za nepřátele, v některých případech i za Antikrista. Bylo však nepředstavitelné, aby kvůli tomu byli tito umělci osočováni nebo dokonce bojkotováni. Jinými slovy, umělci si tehdy v tomto ohledu mohli dovolit mnohem víc než dnes. Tak daleko jsme to dopracovali.
Možná je to tím, že tehdy lidé dokázali odlišit politiku a uměleckou hodnotu. Uherská šlechta při osmanském postupu před Turky utekla a celá staletí proti nim bojovala. Přesto si oblíbila osmanskou módu. To samé platí o šlechtě moldavské a valašské. Při karnevalech se do tureckých oděvů převlékali kardinálové i habsburští panovníci. Španělský král Filip II. bojoval proti muslimům ve Středozemním moři, v jihovýchodní Asii i v severní Africe a doma potlačil vzpouru tzv. morisků, tedy pokřtěných Maurů. Přesto měl ve svém knihovně kolem jeden a půl tisíce arabsky psaných knih. Sicilský básník Antonio Veneziano byl zajat alžírskými piráty a pak držen v zajetí, dokud nebyl vykoupen. Přesto uznával, že k předkům Sicilanů patří i arabští muslimové. Osmanský sultán Mehmed II. Dobyvatel se pokusil o vylodění v Itálii a podle všeho ji považoval za další cíl své vojenské expanze, přesto obdivoval italské renesanční umění, a to i to sakrální.
Pro tehdejší společnost byla klíčovou ctností velkorysost. Vyzdvihovala ji Bible, Korán i judaismus. Doporučovali ji Aristoteles i sv. Tomáš Akvinský. Dante se v Božské komedii setkává s andělem velkorysosti.
Neměli bychom si proto připomenout verše Jaromíra Nohavici?
„ A pro ty dobré věci,
na ty špatné zapomínám.“
Nebo má současnost vejít do dějin jako éra sektářské malichernosti?