Věra Beranová dnes recenzuje výstavu věnovanou světům historika umění a kritika Jindřicha Chalupeckého.
Pod tímto názvem probíhá v Městské knihovně v Galerii Hlavního města Prahy (GHMP) velkoryse pojatá netradiční výstava. V posledních letech jsme si již zvykli, a to nejen v hlavních centrech kulturního dění, ale i v jednotlivých regionech, na poněkud netradičně pojaté výstavní programy. Ta netradičnost se váže jak na vlastní prezentaci, tedy grafickou úpravu, design, celkové architektonické pojetí, tak i vlastní námět.
K těm netradičním (a to z hlediska formy i obsahu) můžeme počítat i výstavu nazvanou Světy Jindřicha Chalupeckého. Není zde ústřední postavou tvůrce, umělec, ale teoretik, jehož odkazem není umělecké dílo, ale slovo. Výstavu připravil tým kurátorů a Společnost Jindřicha Chalupeckého. Obsáhnout celý vějíř činností, odkaz Jindřicha Chalupeckého, jeho význam jako teoretika, ale zároveň také organizátora výtvarného života druhé poloviny 20. století, není vůbec jednoduché. O to snad víc, že Chalupeckého význam neměl svůj rozměr jen domácí, ale z velké části i zahraniční, což v této době nebylo jistě tak jednoduché.
Organizátoři výstavy se rozhodli využít členitost výstavních místností k prezentaci jednotlivé tématiky. Tak například v úvodní části je instalováno několik drobných kreseb či grafik členů Skupiny 42 zastoupených Kamilem Lhotákem. Jindřich Chalupecký se právě velmi aktivně podílel na nasměrování této skupiny, na výtvarném zpodobnění moderního člověka v moderním světě 40. let 20. století. V podstatě stěžejním problémem výstavy, tak mnohoznačně nazvané Světy Jindřicha Chalupeckého, bylo výstavní formou tlumočit jeho myšlenky. Organizátoři tedy volili různou formu. Tak například filmově předestřít rozhovor dvou žen, který se v dlouhé smyčce opakuje. Jednalo se o jakousi inscenaci, která měla vyvolat představu autentičnosti. Dvě ženy tedy diskutují, někdy o hlubokých filozofických otázkách, které občas zlehčují jakoby svou ženskou přítomností. Také si kladou otázky. Po čem prahne duše, po iracionalitě, nebo po každodennosti? Bohužel, tato forma minimálně zaujala návštěvníky, i když podle kustodek je celková návštěvnost v rámci výstav současné tematiky relativně dobrá.
Dalším možným světem Jindřicha Chalupeckého byl jeho vztah k literatuře, byli to především R. Weiner, J. Deml, L. Klíma J. Hašek. Svým způsobem jsou tyto vztahy prezentovány skleněnými vitrážemi Anežky Hoškové. Reálněji pak jistě působí ukázky z bohaté Chalupeckého korespondence domácí i zahraniční. Velký výstavní sál nazvaný „Obrazárna“ představuje výtvarníky, ke kterým měl Chalupecký blízko. Kdo by čekal nějakou názorovou podobnost, byl by jistě překvapen. Vystavuje zde více než 10 významných výtvarníků, jejich tvorba je často naprosto rozdílná, i když si byli generačně blízcí. Tak například to jsou A. Šimotová, P. Oriešková, M. Medek, T. Pištěk, Z. Beran, Fr. Ronovský a další. Tento výběr tak hovoří o šíři Chalupeckého (odborného i toho čistě individuálního) zájmu, sahajícího od geometrické abstrakce, až k realistické malbě. V rámci výstavy působí zvlášť intimně mobiliář – památky z Chalupeckého bytu. Především to jsou obrazy z nichž zvlášť jedinečný je jeho portrét od Kamila Lhotáka. Zajímavý je také úryvek z filmu, natočený v roce 1968, kde se Chalupecký velmi jednoduše a srozumitelně zamýšlí nad současným uměním. Zdůrazňuje nutnost komunikace, srozumitelnosti, apeluje na jednu skutečnost, která se v podstatě naplňuje až v současnosti a tou je poslání jakýchkoliv výstav. Tedy ne prezentování jednotlivostí, ale vytváření prostředí.
Výstava poukazuje na další světy J. Chalupeckého, jako například jeho zamyšlení nad ženským uměním, také jeho pojetí užitého umění, kterému se věnoval především v době svého působení v UBOKu (Ústavu bytové a oděvní kultury). Součástí výstavy je také přehled výstav katalogů za Chalupeckého působení jako kurátora ve Špálově galerii na pražské Národní třídě v letech 1965–1970. Právě v těchto letech se stala „Špálovka“ centrem přehlídek nových výtvarných konceptů, jako například nového realismu, různých forem performance a dalších současných trendů.
Pro autory výstavy se stal Chalupeckého vztah k SSSR z pohledu současné politické situace jistým problémem. Materiál, který byl připraven a který poukazoval na vzájemnou výtvarnou propojenost moderních, tehdy československých a sovětských historických i současných výtvarných trendů, byla při přípravě výstavy ukončena. V závěru výstavy si návštěvník na velkém panelu mohl přečíst: „Zápůjčky děl ze státního Moskevského muzea moderního umění byla na protest proti válce vedené ruským státem proti Ukrajině zrušena. Jaký smysl však podobný bojkot může mít?“ Dále se pak autoři výstavy ptají: „Neumlčujeme tím současně i hlas umění, jež je důležitým historickým dokladem rezistence ruské kultury vůči politické nesvobodě?“
Inter arma silent musae! Nesmí mlčet!
Výstava má být ukončena 19. 6. 2022