Keller bez cenzury: Jan Keller dnes o současné roli sociálního státu.
V roce 2015 zasáhla Evropu silná migrační vlna, která od té doby střídavě slábne a opět sílí. Tento nápor oživil debaty o stavu a vyhlídkách sociálního státu. I když kořeny sociálního státu sahají v některých zemích historicky hlouběji, jeho největší rozmach nastal po druhé světové válce. Byl výrazem touhy po sociálním smíru ve zbídačené Evropě, která prošla velkou hospodářskou krizí a poté otřesem druhé světové války.
Vysoké tempo ekonomického růstu, příhodné demografické složení populace a ochota firem přerozdělovat část svých zisků v rámci národní ekonomiky umožňovaly vést politiku, která povznášela stále větší část populace do středních vrstev. Nástup ekonomické globalizace spolu se stárnutím obyvatelstva a dalšími faktory rozdání karet někdy od druhé poloviny 70. let zásadně změnil.
Patrně nejstručněji (i když místy nutně schematicky) popsal další vývoj udržování sociálního smíru německý sociolog Wolfgang Streeck ve své knize Gekaufte Zeit (2012). Popisuje tři způsoby, jimiž byl tento smír prodlužován i přes rostoucí potíže sociálního státu. Nejprve k tomu posloužila paradoxně inflace. Umožňovala opticky zvětšovat koláč, který se dělil mezi práci a kapitál. Trvá to nějakou dobu, než si lidé uvědomí, že i za vyšší plat a impozantně zvyšovaný starobní důchod si toho mohou koupit méně.
Další prodlužování iluze blahobytu a sociálního smíru bylo umožněno někdy od 80. let prudkým zadlužováním států. Stejně jako inflace, také státní dluh dává vládám možnost pacifikovat sociální napětí pomocí peněz, které nejsou kryty ekonomickým výkonem.
Vadou na kráse této strategie je, že úroky z dluhů pohlcují stále větší díl HDP a věřitelé začínají pochybovat, že státy jim budou moci dluhy splácet. Nastupuje třetí způsob kupování času. Má podobu zadlužování domácností, jež v řadě zemí prudce narůstá od 90. let.
V průběhu těchto manévrů snažících se fingovaně zachránit zdání všeobecné prosperity se mění podoba sociální struktury a vztah mezi jednotlivými částmi společnosti. Horní vrstvy se v globalizované ekonomice odpoutávají od národního státu, dolní vrstvy početně narůstají a jejich šance se v globální ekonomice naopak tenčí. Střední vrstvy se stávají posledním velkým sponzorem sociálního státu, i když samy nemohou – na rozdíl od třiceti poválečných let – očekávat z jeho strany příliš podpory. Výsledkem je narůstající řevnivost mezi znejistělými středními vrstvami a těmi úplně dole. Vrstvy horní nezasahují, tento konflikt jim docela vyhovuje.
Do této konstelace přichází masová vlna migrantů. Politici volají „Zvládneme to!“, neboť žijí v domnění, že sociální stát je pořád v tak skvělé kondici, v jaké byl v dobách, kdy snili o tom, že jednou do politiky oni sami vstoupí. Upřímně žasnou, proč je jejich entuziasmus ne vždy opětován. Problém není v tom, že by se lidé stali necitelnými. Problém je v tom, že migranti masově proudí do zadlužených států se zadluženými domácnostmi, v nichž se opět rozbíhá inflace. Všechny tři způsoby dlouhodobého zastírání problémů a kamuflování sociálního smíru se slévají a začínají se dožadovat placení úroků z úroků. Dolní vrstvy se obávají, že nyní se bude přednostně pomáhat někomu jinému, střední vrstvy kromě svých rostoucích ekonomických problémů čelí obviňování z nedostatečné občanské uvědomělosti. Horní vrstvy a jejich politici se uzavírají do svých bezpečnostních ulit, odkud zaznívá jejich volání po větší otevřenosti. Ti, kdo zprava vyčítali sociálnímu státu přílišnou plýtvavost, a ti, kdo mu zleva vyčítali přílišnou byrokratičnost, ho s veškerým důrazem vyzývají, aby se více snažil.