Keller bez cenzury: Jan Keller dnes o tom, že v současném systému nezaplatí za krizi všichni stejně, jak se lidem snaží namlouvat někteří politici…
Bývalý politik a zakladatel strany TOP 09, Miroslav Kalousek, vymezil ve svém letošním komentáři z 11. dubna skutečnou chudobu jako „nedostatek jídla, tepla, oblečení, obuvi, přístupu ke zdravotní péči či přístupu ke vzdělání“. Dodal, že něco takového hrozí u nás jen malé části domácností, takže všichni ostatní se mohou uskrovnit, aniž by měli nárok na jakékoliv kompenzace.
Jak si při této příležitosti nevzpomenout na výrok téhož politika ještě z dob, kdy býval ministrem financí. Dne 28. května 2011 se stejnou invencí pronesl: „Všichni máme boty, nikdo z nás nemá hlad, absolutní většina z nás má na dovolenou, chodíme do restaurací, kouříme a pijeme.“
Výroky zůstávají stejné, změnil se však kontext, ve kterém jsou pronášeny. Před jedenácti lety konstatoval ministr financí, že jsme na tom dobře, neboť všichni máme boty, aby tím zdůvodnil jednu z reforem své vlády. Konkrétně šlo o úmysl vytvořit soukromý tzv. druhý pilíř důchodového pojištění, do něhož by se přesměrovala tři procenta z průběžného penzijního systému, a navíc by do něj každý pojištěnec přispíval dvěma procenty ze svého platu. Ministr financí tehdy tvrdil, že se to všem zájemcům vrátí v jistotě stáří.
Prakticky stejný výrok, který tehdy použil pro vysvětlení dopadů vládních reforem, používá nyní v souvislosti s drastickými důsledky kruté války. Už v tom je leccos symbolického. Stejně jako tehdy, také dnes ujišťuje, že dočasné oběti se nám za krátkou dobu bohatě vyplatí: „Čekají nás nelehké dva, možná tři roky“, konstatuje a dodává, že „po zchudnutí začneme zase bohatnout“.
Člověk nemusí být ostentativně věřící praktikující politik, aby si uvědomoval šlechetnost, důstojnost a vpravdě lidskou závaznost pomoci bližním v nouzi. Člověk však musí být hodně prostomyslný, aby věřil ujišťováním Miroslava Kalouska. Reformy, které tehdy vší silou prosazoval, skončily ve ztracenu spolu s demisí vlády Petra Nečase, jejímž byl členem. Vláda současná nás manévruje do situace, kdy Kalouskova definice skutečné chudoby se stává noční můrou rostoucího počtu domácností. A to zdaleka nejen těch, které jsou již zadluženy a žijí z minimálních příjmů.
Když si Miroslav Kalousek liboval, že nikomu nehrozí nedostatek jídla, nemohl tušit, že o dekádu později začnou skuteční odborníci varovat před hrozbou potravinové chudoby. Když za zcela nezpochybnitelné považoval, že všichni máme dostatek tepla, nemohl předvídat, že neméně naléhavě budou kompetentní experti bít na poplach ohledně energetické chudoby. V dramaticky se horšící situaci zůstává postoj současné vlády typicky kalouskovský – s výjimkou těch nejbědnějších nemá mít nikdo nárok na jakékoliv kompenzace. Je to doprovázeno výrokem, že všichni trochu zchudneme. Jde o výrok pana premiéra, kterému Kalouskovy boty padnou až nápadně dobře.
Na Kalouskových botách je totiž příznačná právě udivující míra neodbornosti, která se kryje politickou frází. Ve skutečnosti žijeme v mocensky, majetkově a sociálně strukturovaném systému, ve kterém neplatí, že na krize doplácejí rovně všichni. Zároveň žijeme v zemi, jejíž hospodářské výnosy se přesouvají v nemalé míře do ciziny, ztráty hradí naopak místní obyvatelstvo. K čemu tedy dojde? Těm úplně dole bude alespoň symbolicky pomoženo, ti uprostřed vše zaplatí ze svého a bez možnosti jakýchkoliv kompenzací. Ti úplně nahoře nedostatek pro ostatní ani nepocítí, někteří na něm dokonce vydělají. Stačí, když budou poblíž mechanismu tvorby a distribuce nedostatkové energie, nedostatkových potravin, nedostatkových pohonných hmot, nedostatkového čehokoliv.
Těm, kdo jako obvykle vše zaplatí ze svého, je adresováno ujištění, že hned po přechodném zchudnutí začnou o to více bohatnout. To, že zchudnutí se znamenitě vyplácí, jsme slýchávali ostatně už při agitaci pro vznik druhého penzijního pilíře. Snad právě proto do něj v rámci kampaně těsně před jejich krachem vstoupil i tehdejší premiér Petr Nečas.
Po jedenácti letech jsme znova vyzýváni, abychom jednoduše uvěřili něčemu, k čemu se zdravým rozumem prostě propracovat nedá. Může tomu beze všeho uvěřit snad jen ten, kdo se nechá přesvědčit, že před nástupem zmíněných politiků do čelných funkcí jsme tady chodili naboso.