Jiří Malínský se v dalším pokračování svého seriálu vrací k událostem v období 1942 až 1943 nejen na evropské půdě, ale také v severní Africe. Připomíná rovněž Benešovu cestu do USA a jeho setkání s Rooseveltem a Churchillem.
Heydrich a heydrichiáda
27. května 1942 byl na Reinharda Heydricha spáchán československými parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem atentát; tento akt byl také vykladatelný jako výkon rozsudku smrti nad jedním z největších nacistických válečných zločinců. Dnes je tento čin vykládán také jako jeden z největších úspěchů evropské protinacistické rezistence. Pro domácí odboj, silně postižený již první heydrichiádou, následná perzekuce (druhá heydrichiáda) však tato rezistence znamenala s jejich zjevným nesouhlasem výrazné oslabení a střednědobý viditelný pokles jeho aktivit; skupina Jindra, ústřední odbojová struktura Československé obce sokolské, byla postižena zvláště citelně. Pro Benešovu akci to v zahraničí naopak znamenalo výrazné posílení a v podstatě moment zvratu v pohledu spojeneckých velmocí na transfer německočeského a německoslovenského obyvatelstva (karpatských Němců) z Československa; základním (výchozím) prvkem tohoto konceptu byla jejich hromadná rezignace na československé občanství na konci třicátých let.
Vypálení a následná demolice Lidic 10. června 1942, při níž se německá propaganda fakticky přiznala otevřeně ke svým gangsterským metodám, díky dobré propagační (propagandistické) přípravě exilové londýnské vlády ve vazbě na Heydrichovu smrt 4. června 1942 vyvolala celosvětovou antifašistickou odezvu; neznámé slovanské slovo se stalo pomístným názvem, ale i osobním jménem a do dneška zůstává aktivní součástí neformálního světového demokratického slovníku. Pro československé prozatímní zřízení se stalo odrazovým prknem pro další stadium emancipace republiky vůči ostatním exilovým vládám, které sídlily na území Spojeného království.
Příprava americké návštěvy
Významně pokročilo budování československé východní armády, jejímž velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda (1895–1979). Po smrti Píkova náměstka v československé vojenské misi v SSSR atašé generála ruského legionáře Josefa Berounského (zahynul v přepravovacím britském lodním konvoji v Barentsově moři 30. dubna 1942; vezl s sebou Píkovu a Svobodovu zprávu o značném počtu československých občanů vězněných v gulagu) se jednotka, oficiálně ustavená 12. února 1942, posléze usídlila v středopovolžském městě Buzuluk. Podplukovník Heliodor Píka se svolením sovětských úřadů objížděl vytipované tábory nucené práce, odkud byli dopravováni (značná část těchto dobrovolníků byla až podvyživená a těžce strhaná) do Buzuluku (případně Kujbyševa-Samary) a postupně zdravotně rehabilitována. Teprve pak byli s to absolvovat vojenský výcvik. Velmi významný podíl v této jednotce měli čeští a němečtí Židé a židé (až 50 %). V únoru 1943 odešla na frontu a v březnu podstoupila boj o vesnici Sokolovo jižně od Charkova, spolučelíc s vojsky Rudé armády Mannsteinově protiofenzívě (třetí bitva o Charkov). Hrdinství československých vojáků (sovětská vyznamenání jich obdrželo 87) bylo korunováno Zlatou hvězdou hrdiny SSSR in memoriam udělenou nadporučíku Otakaru Jarošovi (1912–1943); byl to vůbec první cizinec, který toto vysoké vojenské vyznamenání získal.
Na západě pokračovala severoafrická válka. Posledním stádiem tohoto „čtverylkového“, převážně pouštního konfliktu bylo zahájení britského protiútoku 19. října 1942 u El-Alameinu pod velením maršála Bernarda Montgomeryho (1887–1976), které Ose 8. listopadu 1942 dále zkomplikovalo vylodění spojenců v Alžírsku pod velením generála a pozdějšího amerického prezidenta Dwighta Eika Eisenhowera (1890–1969). Odpor německoitalských sil tím byl podstatně zasažen a posléze vedl k jejich kapitulaci v Tunisu 13. května 1943. To umožnilo postup spojeneckých vojsk na sever a jejich vylodění na jihu Evropy. Degaullističtí Svobodní Francouzi přesídlili z Londýna do Alžíru, tj. na území francouzského afrického koloniálního impéria, odkud jejich vojska již předtím vytlačila petainovskou armádu. 10. července 1943 začal spojenecký útok na Sicílii, jehož zdárný průběh urychlilo spojení se strukturami sicilské mafie. Dostavily se i důsledky: 25. července 1943 byl Benito Mussolini sesazen a následně zatčen; maršál Pietro Badoglio (1871–1956), Mussoliniho nástupce, 23. září 1943 podepsal se Spojenci příměří a 13. října vyhlásil Berlínu válku; německá protiakce stabilizovala frontu na jihu Itálie, osvobodila Mussoliniho a značně zpomalila další spojenecký postup hornatým Apeninským poloostrovem. Na východě po krachu německé operace Citadela v tzv. kurské duze (západním výběžku fronty) přešla Rudá armáda do drtivého protiútoku, jehož se spoluúčastnila nově vytvořená, východní Svobodovu velení podřízená 1. československá samostatná brigáda, která se na přelomu let 1943–1944 působila při osvobozování Kyjeva, Žitomiru a Bílé Cerekve. Tři její příslušníci, poručík Antonín Sochor (1914–1950), podporučík Josef Buršík (1911–2002) a podporučík Richard Tesařík (1915–1967) byli vyznamenáni titulem a zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. 26. října 1943 vznikla v Titově partyzánské armádě 1. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova, která v této bojové sestavě bojovala do konce druhé světové války.
Za této pozitivně se měnící situace ve svém úsilí dospěl Edvard Beneš k okamžiku postupného prosazování cílů prozatímního státního zřízení, jak je zakotvilo československé memorandum z 3. února 1941. Předvídalo velké sociální i hospodářské převraty v poválečné Evropě. V tomto rámci požadoval uznání právní kontinuity republiky a právní i faktické pominutí všeho, co se stalo po 19. září 1938 počínaje anglofrancouzským plánem a pokračuje mnichovským diktátem a vídeňskou arbitráží (2. listopad 1938) a konče maďarským vpádem na Slovensko a německou okupací českého vnitrozemí 15. března 1939. Vztahovalo se to i na jednostranné změny československých hranic prosazené Maďarskem a Polskem. Totéž platí i o historické hranici československo–německé. Předvídala se tu i možnost už důsažnějšího transferu (odsunu) německočeského obyvatelstva. Zvláštní bod byl věnován sporným otázkám československo–polským. Reparační problém měl být řešen i materiálně: „Podotýkáme přitom, že v našem případě bude možno řadu těchto křivd odčinit v rámci naší vlastní pravomoci a rámci našeho státu samého. Tak např. zkonfiskování státního majetku československého, zcizení majetku veřejných korporací, bank, velikých podniků, universit, škol atd. aspoň do jisté míry bude možno přímo odčinit. Bude to ovšem většinou majetek nemovitý.“ Memorandum obsahovalo i úvahy o možné federalizaci střední Evropy počínaje Polskem a Československem. Součástí poválečného uspořádání Evropy musí být funkční kolektivní bezpečnost: „Základnou materiální měla by být dohoda, aspoň evropská, mezi státy vítěznými a pak všemi státy ostatními o garanciích bezpečnosti pro jednotlivé státy evropské a pro udržování evropského míru.“
Od prvotních forem uznání legitimity exilové londýnské vlády (a prezidenta) vývoj, definovaný skutečnostmi, podanými v úvodních pasážích tohoto líčení, dále pokročil. Fakticky došlo k rozchodu s jakschovskou většinouněmeckočeského sociálně demokratického exilu, jak je patrné v usnesení představenstva DSAP ze 7. června 1942 i Jakschova dopisu Benešovi z 22. června 1942 (Benešovo stanovisko k této problematice pochází ze stanoviska z 1. prosince 1942 a dopisu Jakschovi z 10. ledna 1943). 29. září 1942 degaullovský Francouzský národní výbor jménem Francie jako první ze signatářů mnichovského diktátu oficiálně uznal jeho neplatnost od samého počátku (o rok později ho následovala Itálie).
V září 1942 odcestoval na jedné z lodí spojeneckých konvojů do SSSR s Benešovým vědomím a neformálním pověřením místopředseda Státní rady poslanec Bohumil Laušman (1903–1963). V Kujbyševě navázal kontakty se členy Gottwaldova vedení i s vyslancem Zdeňkem Fierlingerem; do kontaktu se dostal i s plukovníkem Heliodorem Píkou. Do Londýna se vrátil na počátku března 1943. Jeho informace stály u Benešova rozhodnutí podepsat se SSSR třetí spojeneckou smlouvu. Současně Beneš formuloval svá východiska při dialogu se slovenským domovem v projevu 13. března 1943: „Celkom otvorene vám hovorim, že i to si musíme úprimne medzi sebou povedať, čo sme v republike chybne robili: bratsky a objektívne si veci vysvetliť a pre budúcnost všetko napraviť. Najmä naša mladá slovenská generácia a mládež, o ktorej som presvedčený, že zostala verná duchu slobody, republiky a Slovanstva, nech si je vedomá, že v budúcej republike príde jej doba, doba novej generácie, novej práce, nového budovania, nových velkých plánov, cieľov a ideálov.“ Objevovaly se však i znepokojivé informace, jejichž autorem byl velmi často podplukovník Heliodor Píka. 21. března 1943 v radiorelaci určené Londýnu uváděl: „V příloze zasílám článek o Podkarpatorusech, který bude uveřejněn též v Čechoslováku, eventuelně dán k dispozici americkému československému tisku. Důvody: Různé úkazy jako průtahy s osvobozováním Podkarpatských Rusů (z gulagu – pozn. aut.), úsilí našich komunistů a kominternistů, aby Podkarpatští Rusové byli pokládáni za Ukrajince (několik diskusí, ve kterých dr. Vrbenský, redaktor Borek, Krosnář, Fierlinger dokazují, že to nejsou Rusové ani Podkarpatští Rusové, ale Ukrajinci téže národnosti jako na Ukrajině)“ nasvědčovaly, že to s obnovou předválečných hranic ČSR nemusí být vůbec snadné. Proto také Beneš hledal východiska uskutečnění svého záměru nejprve u západních spojenců. Tento záměr posílila r. 1942 vánoční návštěva washingtonského vyslance Vladimíra Hurbana prostředkujícího Benešovi Rooseveltův vzkaz, jímž americký prezident zval svého československého druha k návštěvě USA.
Americká návštěva a její kontexty
Cestě do USA předcházela poměrně komplikovaná jednání s britským ministrem zahraničí Anthony Edenem a také se sovětským velvyslancem Alexandrem Jefremovičem Bogomolovem. A také fakt, jehož historický dosah se posléze stal nadčasový. 29. března na zasedání LIA (London International Asembly, Mezinárodní sdružení právníků) v Londýně československý delegát plukovník justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer (1893–1954) přednesl klíčový referát Rozkaz nadřízeného a němečtí váleční zločinci. Při této příležitosti označil za zločinecké organizace NSDAP, SS, SA a gestapo; dodal, že jejich členové či příslušníci se pro vstup do těchto organizací a jednotek rozhodli dobrovolně; projevivše tak svou zločinnost, nemohou při své obhajobě operovat odkazem na plnění rozkazů nadřízených. Tak byl materializován institut kolektivní odpovědnosti, který spoludotvářel právo prvních poválečných procesů s nacistickými válečnými zločinci.
Bezprostředně poté prezident Budovatel odcestoval do USA (návštěva trvala od 12. května do 9. června 1943). Přeprava do USA se dála letecky přes Island a Kanadu, kde se Beneš zastavil na kratší návštěvu. Během této návštěvy absolvoval řadu osobních setkání mj. se státním tajemníkem pro zahraničí Cordellem Hullem (1871–1955) i jeho vysokými úředníky a v neposlední řadě i s Rooseveltem. Na pozvání kanadského ministerského předsedy Williama Mackenzie Kinga byl i několik dní v Kanadě (2. až 5. června). Jak v USA, tak v Kanadském domíniu s potěšením konstatoval zásadní nesouhlas s mnichovským diktátem. Beneš se ubezpečil „že válku je možno vyhrát jen v intimní a loajální spolupráci Spojených států, Velké Británie, Sovětského svazu – a ovšem i všech ostatních s(S)pojených národů“. Den před Benešovým příjezdem přibyl do USA na další setkání s americkým prezidentem i Winston Churchill.
Beneš mj. jednal o následujících tématech: vztahy se Spojenými státy americkými, Petainův režim a budoucnost Francie, uznání de Gaulla, další postup proti Itálii, jednání o Polsku(o) ve vztahu k SSSR, pozice Spojeného království a USA vůči Moskvě, otázka poválečné budoucnosti Německa. 12. května 1943 absolvoval v Bílém domě slavnostní večeři za účasti většiny státních tajemníků (ministrů) Rooseveltovy administrativy. Při těchto rozhovorech Beneš zdůraznil: „Otevřeně jsem Rooseveltovi vyložil, že nemůžeme připustit v budoucnosti nový Mnichov, což nás nutí už nyní počítat s dohodou se Sovětským svazem. Stejně jsem mu vyložil, že je mi jasno, že budeme se Sovětským svazem sousedit, a to že bude mít jistý vliv také na naši vnitřní politiku i ve smyslu budoucího našeho vývoje sociálního a hospodářského. (…) Po delší diskusi o těchto věcech vyslovil Roosevelt pro tuto politiku plně své pochopení.“ Během své návštěvy vyjel Beneš na cestu napříč USA, prohlédl si průmyslová a vojenská střediska a navštívil zejména New York, Chicago (byl zde 22. května, vítalo ho 150 000 čechoamerických krajanů) a Detroit. Rozloučil se s americkými krajany a poděkoval jim vděčně za jejich pomoc při počátečním utváření organizační struktury druhého odboje.
13. května, den po slavnostní večeři v Bílém domě, přednesl prezident Budovatel jako druhý zahraniční státník (po Winstonu Churchillovi) zásadní projev. V úvodu připomněl Masarykovu americkou misi v roce 1918. Upozornil, že „hlavní město Praha bylo v 15. a 16. století velkým vědeckým střediskem, ve velké míře přispívalo k evropskému kulturnímu, duchovnímu a hmotnému rozvoji a hrálo význačnou úlohu v evropských dějinách“. Poté připomněl pohnutou sibiřskou anabázi československých ruských legií a dodal: „Těsně před zhroucením ústředních mocností Masaryk učinil prohlášení československé samostatnosti ve Washingtoně 18. října 1918. Bylo okamžitě přijato a uznáno americkým lidem a jeho vládou. Proto Československo bylo často pokládáno a nazýváno sestrou Spojených států severoamerických.“ Zdůraznil význam Československa jako středoevropského ostrova demokracie a svobody a podal jeho makroekonomickou charakteristiku: „Mělo pokrokové a vyvinuté sociální zákonodárství a výchovný systém; jeho finanční hospodářství bylo v rovnováze, jeho měna jednou z nejpevnějších v Evropě; jeho všeobecná hospodářská úroveň byla velmi vysoká a jeho vývoz a dovoz byly větší než vývoz a dovoz Itálie.“ Na tom nemohl nic změnit ani německý agresivní nápor. Mezi hlavní zásady československé zahraniční politiky patřila kolektivní bezpečnost, podpora zásad Locarna a Společnosti národů. Hitlerovy požadavky proti Československu měly být odmítnuty hned i za cenu války. Od roku 1938 jsou Čechoslováci vystavováni kruté perzekuci a utrpení. Nicméně vydatně pomohli v letecké bitvě o Británii a platně bojují v Rusku a Africe a jsou součástí velké obranné posádky Velké Británie. Doma jsou vystaveni nacistické perzekuci, mezi jejíž černé body patří vypálení Lidic. V závěru svého projevu EB tyto myšlenky ještě jednou shrnul.
14. května se sešel s Rooseveltem a Churchillem a při této příležitosti na jejich žádost sdělil svůj názor na rozdělení Německa: odpověděl, že především musí být souzeni a potrestáni nacističtí váleční zločinci, Němci musí podstoupit hlubokou a soustavnou převýchovu německých lidových vrstev a Německo je nutno podstatně decentralizovat. Zapamatoval si, že „se dostalo politice malého státu v dobách tak bouřlivých a převratných tak velikého zadostiučinění a uznání správnosti jeho postupu, jako tomu bylo za této mé cesty. V přijetí, které mi ve Spojených státech a v Kanadě u příležitosti této cesty připravili, pociťoval jsem už v létě roku 1943 tento politický fakt, pro náš stát a národ tak významný, nejsilněji.“
Mimořádně úspěšná americká cesta i neutuchající podpora Londýna, Washingtonu a de Gaullových Svobodných Francouzů, s nimiž exilové prozatímní státní zřízení udržovalo trvalé kontakty, otevřely před Edvardem Benešem cestu dovršující jeho snahy o vybudování trvalých zahraničních opor exilového i osvobozeného Československa. Kontakty s komunistickým exilovým moskevským a kujbyševským druhým exilovým centrem byly Píkovým a Laušmanovým úsilím a kontakty ostrovní západní komunistické skupiny plně navázány. Zdálo se, že po 22. červnu 1941 je odboj ve svých snahách a úsilí plně a počestně jednotný. Kukaččí vejce sovětizace už sice bylo sneseno, ale ještě nepohozeno do všednodenních agend demokratické středoevropské země.
Předchozí části:
- Benešovská zastavení: Úvod (1.díl)
- Benešovská zastavení: Jak to bylo s Mnichovem (2. díl)
- Benešovská zastavení: První kroky druhého odboje (3. díl)
- Benešovská zastavení: Americký pobyt (4. díl)
- Benešovská zastavení: Exilová vláda (5. díl)
- Benešovská zastavení: Dovršení úsilí (6. díl)