Ilona Švihlíková komentuje současný socioekonomický vývoj s tím, že vláda má k dispozici celou řadu instrumentů, které by mohla využít. Článek vyšel před rokem a je stále aktuální.
Klasická témata, která si spojujeme s 1. květnem, svátkem práce, jsou tento rok poněkud přehlušena, a to zejména vysokým nárůstem cen. Nicméně vysoké ceny energií, potravin i bydlení nelze vnímat odděleně od mzdového vývoje. Mzdy a platy tvoří základ kupní síly většiny obyvatelstva v ČR.
Nárůst cen nemůžeme považovat za uzavřenou kapitolu, a to ani z hlediska potravin (stačí se podívat na čísla indexu cen zemědělců (2022): 27,2 %), ani u energií, kdy domácnosti další zdražování zasáhne v polovině a na konci tohoto roku.
Vláda z mnoha důvodů, které již byly na tomto webu zmíněny, činí jen málo efektivních kroků, aby zmírnila dopady na domácnosti, a to přestože je možné současnou kombinaci negativních ekonomických jevů nazvat jako bezprecedentní. ČR přitom není žádný osamocený ostrůvek, ve Spojených státech je míra inflace nejvyšší za posledních 40 let (8,5 %).
Fialova vláda si od začátku (viz programové prohlášení, které bylo analyzováno na !Argumentu) stanovila priority, které byly takříkajíc „mimo“ již před vypuknutím konfliktu na Ukrajině. Je třeba připomenout, že silnější inflační tlaky byly ve světové ekonomice přítomny po celý rok 2021. Vláda bohužel nereflektuje ani dopady pandemie, a ani současné inflační situace. Místo toho, aby si uchovala dostatečný prostor, případně si ho sama ještě rozšířila, stanovila si zcela falešnou prioritu – fiskální konsolidaci, o které navíc od začátku nevěděla, co si s ní počít. K tomu si ještě přidala, že nebude zvyšovat daně, čímž by zbylo jen snižování výdajů (vláda ovšem může využít navýšené příjmy kvůli inflaci).
Vláda se zdá být vůbec posedlá tím sama si zmenšovat prostor řadou velmi nerozumných výroků. Když vynechám blábolení o nutnosti odpojit se od ruského plynu (přičemž náhrada je obtížná i ve střednědobém období, pokud tedy vynechám originální příspěvek zemědělce Jurečky, který spásu vidí v kravském trusu), pak je to například odpor k plošným opatřením. Současný chaos kolem jednorázové pomoci rodinám s dětmi ukazuje, že vláda tápe. Načasování – zpoždění vůči dynamické situaci, a samozřejmě platba před komunálními a senátními volbami, podmíněnost dávek, která dál zahltí ÚP, nejasnost stanovení hranice atd. nejsou zrovna příklady efektivního hospodaření ani konání.
Vláda má přitom k dispozici celou řadu instrumentů, které ostatní vlády v EU využívají. Zákon o cenové regulaci existuje, není potřeba ho vymýšlet, stačí ho použít. Energetici zásobují vládu řadou velmi užitečných tipů, které (na rozdíl od příspěvku pro rodiny s dětmi) jsou ke kořenu věci – např. ke spekulaci na burze v Lipsku. Je možné také využít Čepro a státní síť čerpacích stanic EuroOil. Problém s extrémními maržemi u některých potravin v zahraničních řetězcích také není nic nového a i zde je záhodno, aby i vzhledem k praktikám vůči zemědělcům (o kterých jsme na !Argumentu informovali) konala finanční správa.
V situaci pádivé inflace není překvapivé, že se mzdy reálně propadají (ve 4. kvartálu 2021 -2 %, a to byl teprve začátek). Přestože mzdová vyjednání/odborová organizovanost mají klíčové role, těžko lze očekávat, že bez silnější akce vlády dojde v jednotlivých sektorech či firmách k takovým mzdovým nárůstům, aby byl reálný propad mezd kompenzován.
Od pravicové vlády (jako je ta Fialova) nepřekvapí, že tématu mzdové konvergence nevěnuje pozornost. Koneckonců paní Pekarová, jedna z nejvýše politicky postavených osob v této zemi, již uvedla, že není možné „nezdravě zvyšovat platy“.
Hledat viníka těžké situace u zaměstnanců a vývoje mezd a platů není u pravicových stran nic nového. V jejich případě se jedná o určitý automatismus, který lze libovolně použít v jakékoliv situaci.
Realita „nadměrných mezd a platů“ je ovšem zcela jiná – stále platí, že mzdy hluboce zaostávají za ekonomickým výkonem (problém tkví mimo jiné v obří ziskovosti firem, vysoké i v celoevropském srovnání, která se mění ve vysoký odliv zisků z ekonomiky, doprovázený vysokým „neoficiálním“ odlivem daným zneužíváním transferových cen).
Podívejme se na novou statistiku ČSÚ, která se týká úspor. Načasování podrobnějšího pohledu na úspory je nanejvýš případné – v krizových situacích ukazují, jaký nárazník mají jednotlivé skupiny domácností. V případě úspor je zejména třeba varovat nad nadměrným využíváním průměrné míry úspor, neboť úspory jsou v populaci velmi nerovnoměrně rozloženy.
Z pohledu na jednotlivé subsektory je patrné, že ani v „dobrých letech“, tj. v letech růstu HDP 2015-2019 nepatřili zaměstnanci do subsektoru, který by byl schopen vytvářet nějaké závratné úspory (s vědomím toho, že příjemci transferů vykazovali záporné úspory). OSVČ vykazovali jako celek úspory mnohem vyšší, a to nemluvě o kategorii „příjemci důchodu z vlastnictví“, kteří se ocitli tak říkajíc v jiném vesmíru (údaje jsou v průměru za osobu a měsíc, u zaměstnanců přes 600 Kč, u OSVČ přes 2000 Kč, ale u příjemců důchodů z vlastnictví přes 100 000 Kč měsíčně). Uvažme prosím, jestli je tato skutečnost nějak vyjádřena v našem daňovém systému, kde je největší důraz právě na zdaňování zaměstnanců a na DPH – daň dopadající nejvíce na ty nejchudší…
Další užitečný pohled nabízí tato statistika s ohledem na tzv. kvintily (rozdělení domácností podle výše příjmů). Je patrné, že dolní kvintil, tj. dolních 20 % domácností, vykazuje záporné úspory. Významnější úspory, které mohou posloužit jako polštář v aktuální inflační situaci, vykazuje ale jen 20 % domácností s nejvyššími příjmy (což je víceméně v souladu i průzkumy, které jsou na toto téma pořádány).
Tváří v tvář zhoršující se socioekonomické situaci je nejen zvýšení minimální mzdy, ale i zachování procesu mzdové konvergence zásadní prioritou. Jenže od koho, kromě odborů, toto slyšíme?
To už spíš budou bělavé páry hynout po modravém blankytu…
Vyšlo 2. května 2022.