Benešovská zastavení: K osvobození I. (9. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský v další části svého seriálu zmiňuje několik témat: příkladnou stmelenost československé rezistence, Vánoční dohodu z roku 1943, zásadu kontinuity jednotné Československé republiky a nutnost obsazení předmnichovského území.

Druhý odboj na konci války

Koncentrované Benešovo úsilí funkčně využívající obdobný ruch u velmocí Spojených národů prakticky beze zlikvidovalo poslední mnichovanské relikty v státnostním i mezinárodně politickém postavení Československa. I nejskalnějším nacistům bylo zřejmé, že válku Německo prohrálo mj. opakováním svých chyb z první světové války i celkovou omezeností svých lidských, vojenských a hospodářských zdrojů. Ale to, co zbývalo k dotažení války a obnovení Československa nebylo ani malé, ani zanedbatelné. A to přesto, že stmelenost československé rezistence domácí i zahraniční byla v dobovém kontextu ojedinělá a v mnohém příkladná. Působila tu váha Benešovy osobnosti, jeho navazování na masarykovskou tradici, váha intelektu, koncepčního myšlení, prognostické dispozice i pozoruhodný souhrn jeho kontaktů a známostí, jak kolem něj vznikal jak při pařížských mírových jednáních v prvních měsících republiky i jeho neúmorné činnosti ve Společnosti národů. Etický, racionalismem vyztužený pragmatismus Edvarda Beneše sice na mnohé působil jak v písemném, tak v osobním kontaktu až příliš chladně a neosobně, ale v hraničních momentech naopak stupňoval sílu středoevropského státu, jak si opakovaně uvědomoval Benešův kolega z filozofické fakulty UK F. X. Šalda (1867–1937) nebo spisovatel a dramatik Karel Čapek (1890–1938).

K bojujícím českým zemím se připojilo i demokratické a komunistické podzemí Slovenska. Vianočná dohoda (23. prosince 1943) sjednotila veškerý odboj: sjednotila tzv. Demokratický blok s Komunistickou stranou Slovenska, což umožnilo ustavení Slovenské národní rady, jejíž vedení tvořili dr. Gustáv (Augustin) Husák (1913–1991), Laco Novomeský (1904–1976), Karol Šmidke (1897–1952, komunisté) a dr. Jozef Lettrich (1905–1969), Ján Ursíny (1896–1972), dr. Matej Josko (1907–1969, demokraté), k němuž se připojili i muž 28. října dr. Vavro Šrobár (1868–1950) a velitel odbojové skupiny slovenské armády podplukovník generálního štábu Ján Golian (1906–1945). Struktury českého domácího odboje byly silně oslabeny; přesto se i tu do popředí drala mohutná odbojová organizace socialistického zaměření Rada tří, nástupkyně nacisty rozehnaného Petičního výboru „Věrni zůstaneme!“; v jejím čele stanuli brněnský právník prof. dr. Josef Grňa (1897–1967) a důstojníci ruský legionář generál Vojtěch Vojtěch Boris Luža (1892–1944) a Karel Steiner–Veselý (1906–1993). Značný význam mj. měly vedle jiných i odbojové skupiny Přípravný revoluční národní výbor a Parsifal (působili v nich např. PhDr. H. c. Jaroslav Kvapil (1868–1950), JUDr. Ivan Dérer (1884–1973)a Arnošt Heidrich(1889–1968, blízký Benešův spolupracovník) i III. a IV. ilegální ústřední výbor KSČ (Rudolf Vetiška 1895–1966, Antonín Molák 1893–1943, Josef Smrkovský 1911–1974). Slabinou českého odboje byly gestapem a SD (sicherheitdienst, bezpečnostní služba) zpřetrhávané osobní vazby a vůbec ilegální kontakty.

Vznikly i nejasnosti: upouští Čechoslováci od své dosavadní západní kulturně ideové orientace a přechylují se na východ? Beneš měl v tomto ohledu jasno: „V tom smyslu jsem soudil a soudím, že prostě otázka byla a je dnes zase postavena zcela nesprávně. Nešlo a nejde ani dnes o změnu této orientace kulturní. Kulturní vývoj národa není hodnotou, která se vyměňuje jako kabát, a dokonce ne ze dne na den nebo z jednoho roku na druhý a podle nějakého okamžitého politického režimu. Kulturní vývoj národa jsou staleté hodnoty.“; ty se vyvíjejí po staletí a mění se, ale poznenáhlu. Čechoslováci tedy osvojují současně i Východ, i Západ. Nicméně i britsko–sovětská smlouva z 26. května 1943 – dovodil Beneš – byla založena podobně jako smlouva z 12. prosince 1943. Otázka po soužití západního a východního způsobu se Benešovi jevila jako otevřená; svým způsobem je otevřená i dnes. A Beneš k tomu dodává: „Pomalý postup může být někdy revolučnější nežli nerozumný nátlak a násilí.“

Předpoklady osvobození

Pro výchozí Benešovy úvahy o boji proti fašismu si svou důležitost zachovaly i ty, které vycházely z ještě prvorepublikových úvah: „Československo bylo před Mnichovem k válce připraveno – nejlépe ze všech demokracií evropských – a válku bylo ochotno i za cenu jednoho milionu životů lidských podniknouti už v roce 1938, soudíc, že je nezbytná a že je to poslední chvíle, kdy bylo ještě možno společným a solidárním zásahem demokracií útok diktatur zásadně, rychle a úspěšně odrazit.“ 10. dubna 1944 rozhodlo sovětské vrchní velení po náboru volyňských Čechů o ustavení 1. československého armádního sboru v SSSR; 12. dubna Moskva souhlasila po nesnadných jednáních s udělením víz pro 107 důstojníků západní československé armády. 8. dubna 1944 Rudá armáda v prostoru obcí Žabije a Nadvornaja jihozápadně od dnešního Ivanovo-Frankivska Podkarpatské Rusi se poprvé dotkla území prvorepublikového Československa. 3. května 1944 byla založena v Ivanovo-Frankivsku 128. samostatná československá peruť; velel jí spisovatel štábní kapitán František Fajtl.

8. května 1944 byla v Londýně uzavřena dohoda o poměru mezi československou státní a veřejnou správou (mocí) a sovětoruským vrchním velením po předpokládaném vstupu ruských vojsk na československé státní území. Následně vypukl boj o místo vládního delegáta na osvobozených československých územích. Původně nominovaného Juraje Slávika nahradil František Němec (Němcovými politickými poradci se stali za ČSSD Bohumil Laušman, za ČSNS František Uhlíř, za slovenské demokraty Fedor Hodža a za komunisty Jozef Való, jehož zástupcem se stal generál Rudolf Viest), proti jeho jmenování protestovali nejvíce sociální demokraté. Ministerské křeslo, které uvolnil František Němec, zaujal Václav Majer (do funkce ministra obchodu, průmyslu a živností ho schválilo exilové stranické vedení 25. července., prezident jej jmenoval 3. srpna 1944). Formovala se tak výchozí místa pro další boje s nacistickými Němci, a to jak na východě, tak na západě kontinentu. Obdobné procesy odpovídající možnostem probíhaly i ve vlasti.

Obtížnější byly kontakty s domovem. Dály se nejčastěji formou Benešových vzkazů prostřednictvím radiových relací, často také prostřednictvím BBC. Beneš pokračoval: „Význam našeho spojení s domovem spočíval také v tom, že politický a politicko-zpravodajský styk československých míst v Londýně s českými zeměmi od samého vypuknutí války byl velmi živý, častý, soustavný a celkem bez velkých diskusí a bez závažných problémů politických, o kterých by byla různost názorů. (…) Teprve od počátku roku 1943 tento styk ve svém obsahu stal se více diskusním, protože průprava programová vnitřní nové úpravy státu začala nabývat v něm stále většího místa.“ Výchozím programem byly Čtyři pražské body: východiskem obnovy Masarykova republika s potenciálem konfederace, pokud s tím bude souhlasit SSSR; prezident i vláda plně ústavními; s výjimkou věrných českých Němců ostatní zůstanou říšskými příslušníky; reparace budou mít povahu materiální i pracovní pro totální zruinovanost republiky. Od počátku roku 1943 zesílily i kontakty se Slovenskem: „Začátkem března došlo do Londýna memorandum z 10. února 1943 jako základní program dvou hlavních skupin odboje. Toto memorandum se staví bezvýhradně za zásadu kontinuity jednotné Československé republiky, odmítá všecky autonomistické tendence, které se uplatnily po Mnichově – tedy i tzv. žilinskou dohodu slovenských stran z 6. října 1938 o dualismu republiky – naznačuje potřebu správní úpravy ve smyslu decentralistickém a staví se plně a bez výhrad za presidenta republiky dr. Beneše a československou vládu v Londýně.“ V tomto smyslu podal také Beneš podrobnou zprávu na Slovensko 12. září 1943.

Přechodné období

Ve svém vzkazu z 16. července 1944 určeném odbojovým skupinám předkládá prezident jako diskusní náměty následující skutečnosti. Výchozí prvorepubliková základna je provizoriem pro změnu ústavy, prezidentskou volbu a novelizaci ústavy. Na osvobozeném území bude jmenována nová vláda reagující na kvalitativně nové podněty spolu s parlamentem a prezidentem. Z řízení osvobozeného státu nebude vylučován nikdo, pokud se nekompromitoval. Sporné případy budou přezkoumávány. „Ale hlavně: nesmí se vůbec činiti žádné kompromisy s lidmi, kteří byli jakkoli angažováni buď v režimu Háchově, nebo v režimu Tisově, kteří dělali jakákoliv prohlášení pro Hitlera, proti spojencům, proti nám za hranicemi, proti dřívější republice, pro fašism, nacism atd., nebo ti, kteří psali jakékoliv projevy, články nebo úvahy takového druhu a smyslu.“ Podrobnosti budou uvedeny v prohlášení londýnské vlády o národních výborech. Převrat se bude provádět podle zemí: v Čechách, na Moravě, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Každé zastoupení bude prozatímní na základě zásady parity moci, z níž nebude nikdo vylučován. Do okresních národních výborů se bude volit. Konečným určovatelem budou změny v stávající československé ústavě.

Státní rada ve spolupráci s vládou připravuje přechodná opatření, jež „budou vydána buď jako dekret presidenta republiky, nebo nařízení vlády buď z Londýna, nebo z území slovenského“. Spadají sem ke kroky hospodářské, uzavření hranic proti dovozu nebo vývozu bankovek, zlata a kovů, měnová opatření; délku přechodného období Beneš odhadoval na 6 měsíců. Připravuje se zákon proti zrádcům a kolaborantům. Měla by být snaha vyvarovávat se hrdelních trestů. U těch českých Němců, kteří nepůjdou do transferu, budou zachována výhradně jejich individuální „demokratická práva občanská“, nikoliv však minoritní. Hlavní slovo bude mít v tomto ohledu domov. U slovenských Maďarů přichází do úvahy transfer na základě výměny obyvatelstva. Mnohé bude záviset na připravovaných spojeneckých konferencích.

Beneš předpokládal poválečnou spolupráci velmocí Spojených národů (SSSR, UK, USA). To také bude uzavírat otázku hranic: „Prezident hájí stanovisko, že především musíme obsadit své předmnichovské území vzhledem ke všem svým sousedům a pak rozhodneme všichni společně, co se bude dělat ve věcech hraničních dál.“ Počítal také s UNRA a stabilizačním spojeneckým fondem. V otázce zbraní vede Londýn jednání se SSSR. A svůj vzkaz, prostředkovaný dr. Prokopem Drtinou, uzavřel žádostí o podporu vládní delegace jak na Slovensku, tak na Podkarpatské Rusi. Vyzývá české, slovenské i rusínské ilegály k vystupňování boje a projevuje pochopení pro jejich nesnadnou situaci v závěru války: „Víme, jak je útlak strašný a jak bolí především Vás samé to, že nemůžete dělat více, než děláte. I my cítíme, že pět let exilu pro nás a uzavření pro Vás v nacistickém vězení protektorátním činí nám i Vám krajně těžké býti ve všem jednotní a míti stejnou psychologii. … Ale nám jde hlavně o to, aby se boj rozvířil ve chvíli poslední, až bude padat Německo a až dostanete zbraně. Branná revoluce proti nacismu a jeho pomocníkům u nás po této válce musí být. Víme dobře, že bude.“

 

Předchozí části:

Ilustrační foto: PAMÁTKOVÉ POHLEDNICE SVAZU PŘÁTEL SSSR ČESKOSLOVENSKU, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.