„Mobilita školáků v Evropě by měla být normou, nikoli výjimkou. Podobně by zavedení evropské občanské nebo vojenské služby dále posílilo mobilitu mladých lidí a vytvořilo pocit loajality, který je v době, kdy se diskutuje o strategické autonomii, nezbytný,“ napsali pro The Conversation autoři Florent Parmentier a Florent Marciacq.
Válka, které jsme svědky na Ukrajině, přináší na kontinent novou geopolitickou realitu a otřásá jistotami Evropanů. Ovlivňuje jejich vztah k bezpečnosti, k sousedům a vyzývá EU, aby nově definovala principy evropské konstrukce. Ukrajinská otázka – kdysi výsada pohraničních členských států, které jsou nyní vystaveny masivnímu přílivu uprchlíků – se stala politickým problémem celého kontinentu. Kromě humanitární, finanční a vojenské pomoci, která bude muset být Kyjevu poskytována po mnoho let, je to především politická iniciativa, díky níž se Evropané musí znovu vžít do své historie a geografie a reagovat tak na výzvy naší doby, a to jak na východě Unie, tak na západním Balkáně.
„Evropské politické společenství“, které navrhl Emmanuel Macron 9. května ve Štrasburku, si klade za cíl tuto výzvu řešit. François Mitterrand s oblibou říkal, že geopolitika Evropy potřebuje teorii souborů. Může mít tedy toto evropské politické společenství jiný osud než Evropská konfederace, kterou si francouzský prezident představoval a prosazoval v letech 1989-1991? Nepochybně za podmínky, že původní projekt bude překonán, přizpůsoben nové realitě let 2020 a stane se politickým předmostím evropského projektu, aby v něm vyrostla nová generace občanů sdílejících jednotnou demokratickou kulturu.
V nadcházejících týdnech bude úkolem vytyčit obrysy Konfederace evropských občanů, která přispěje jak k prohloubení a rozšíření evropské konstrukce, tak ke konstituování nového evropského politického řádu slučitelného s acquis Unie.
Od evropské konfederace k evropskému politickému společenství
Období hlubokých změn v evropském řádu jsou příznivá pro vznik nových myšlenek. Myšlenka Evropské konfederace se zrodila v roce 1989 v kontextu stále rozdělené Evropy, silného prohlubování evropské výstavby a silných obav na Východě. Jakkoli byl projekt slibný, brzy narazil na několik obav, zejména na to, že východoevropským zemím nabídne pouze perspektivu dvourychlostní Evropy nebo levnou alternativu členství v Evropském společenství.
A nebyla vlastně Evropská konfederace pro někdy nesmělou západní Evropu, zejména pro Francii, prostředkem k odsunutí střední a východní Evropy na okraj Evropy, která se starala o svou konsolidaci? Neznamená z tohoto pohledu návrh Emmanuela Macrona vyloučení rychlého vstupu Ukrajiny do EU, a nevytváří tak novou předsíň, v níž budou země Východu (Ukrajina, Gruzie, Moldavsko) a západního Balkánu (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Severní Makedonie, Černá Hora, Srbsko) vyzvány, aby si počkaly ještě mnoho let?
Rozšiřování Evropské unie
Pro všechny tyto státy zůstává plné členství v EU důležitým cílem, ale pokud nedojde k revizi kodaňských kritérií, může se jednat pouze o dlouhodobý a nejistý cíl, jehož dosažení si členské státy samy neváhají ztížit. Země západního Balkánu na to doplácejí již dvě desetiletí, aniž by měly jasné vyhlídky na členství v EU. Jedna z nich,Severní Makedonie, dokonce souhlasila se změnou svého názvu, aby zrušila řecké veto v Radě, ale Bulharsko ji neprávem zablokovalo.
Kodaňské dogma a mezivládní logika, která převládla po Lisabonské smlouvě, činí jakoukoli zkratku k členství zcela iluzorní. Politika rozšíření, která je v zásadě založena na zásluhách, je dnes především na západním Balkáně zdrojem obrovské frustrace. Její rozšíření za stejných podmínek do zemí východní Evropy nenahradí nedostatek důvěryhodnosti EU, což nahrává konkurenčním mocnostem (Rusku, Číně, Turecku). Naopak hrozí, že se prohloubí společná zranitelnost.
Výzva různého prohlubování
Řešení však existují, protože Evropa se stále více buduje prostřednictvím rozdílné integrace. Je třeba poznamenat, že některé země se již dnes dostaly do této pozice menší integrace – tím, že nepatří do eurozóny, Schengenu nebo evropské obrany. Ostatní se těchto politik účastní, aniž by měli status členského státu. Rozdílná integrace sice vyvolává zcela legitimní otázky z hlediska soudržnosti, ale nabízí manévrovací prostor, který umožňuje rozšířit evropskou konstrukci a zároveň přispět k jejímu prohloubení. Evropa v roce 2022 musí být posuzována ve světle této různé logiky prohlubování.
Právě zde nabývají úvahy Enrica Letty, které navazují na Mitterrandovu koncepci evropské konfederace, plného významu. Pro něj, stejně jako pro Emmanuela Macrona, je to otázka přemýšlení o budoucnosti Evropy prostřednictvím teorie souborů a konkrétních projektů, které nenahrazují formální proces přistoupení k EU, ale doplňují ho a posilují. Můžeme kritizovat způsoby, ale charakteristickým rysem dobrých projektů je odpovědět na velkou otázku, v tomto případě, jak připomíná francouzský prezident: „Jak uspořádat Evropu z politického hlediska a mimo EU?“
Jelikož je okamžité přistoupení iluzorní, jak dnes můžeme uznat, že občané Ukrajiny a dalších zemí východní Evropy a Balkánu patří do evropské rodiny, která sdílí společný politický projekt? Jak reagovat na jejich touhu po evropském občanství a demokracii? A jak to udělat, aby byla zachována jednota našeho kontinentu a pevnost Unie?
Evropa musí čelit svým dilematům
Za posledních dvacet let se Unie výrazně prohloubila a navzdory krizím byla postupně rozšířena v letech 2004, 2007 a nakonec 2013. Toto prohloubení však nebylo rovnoměrné. Nepochybně přispěla ke konsolidaci Evropy trhůse stále pokročilejšími integračními opatřeními a Evropy techniků, která stále rozšiřuje oblast působnosti acquis communautaire.
Důraz na prohlubování těchto dvou Evrop a důvěra ve funkcionalistickou logiku dlouho opomíjely politické poslání evropské konstrukce. Reakcí části evropských národů, která je při četbě Johna Deweyho nebo Jürgena Habermasecelkem předvídatelná, je proto rostoucí nespokojenost s projektem budování Evropy.
Vedla také k nárůstu populismu, zpochybnění role odborníků, oživení nacionalismu a obecněji ke krizi našich demokracií. Toto integrační úsilí v oblasti trhů a práva přineslo Evropě mnoho, ale skutečné prohloubení, dnes více než v roce 1989, spočívá v těchto integračních logikách, jejichž cílem je dát Evropě politickou duši a Evropanům aktivní vědomí jejich evropského občanství.
Zkouška schopnosti Evropy znovuobjevit sebe sama
Prvním dilematem, kterému Evropa čelí, je proto otázka vyváženosti jejího prohlubování, aby v dlouhodobém horizontu vznikl skutečně evropský politický řád, který by se řídil nadnárodním pojetím evropské demokracie a v němž by žili evropští občané, kteří sami sebe vnímají především jako Evropany.
Tento nový politický řád Evropy občanů je třeba teprve vybudovat. Překračuje však dilema, které naznačuje, že další rozšiřování EU by ohrozilo její prohlubování. Za posledních dvacet let EU téměř zdvojnásobila počet svých členských států – a o jeden z nich přišla, a to v souvislosti s brexitem v roce 2020. Navzdory své křehkosti čelí EU v současnosti historickým krizím. Její předchozí rozšíření nejsou v žádném případě slabinou, naopak. Toto dilema však zůstává silnou brzdou rozšiřování, neboť přistoupení nových členských států vyvolává otázky týkající se konstituování politické Evropy. Jak toho však lze dosáhnout, když hlavním smyslem evropské integrace, a to jak mezi členskými státy, tak se zeměmi východní Evropy a Balkánu, zůstává logika integrace prostřednictvím trhu a práva? Úkolem Evropského politického společenství je dostat EU a její sousedy ze zajetých kolejí.
Válka na Ukrajině je klíčovým momentem, který zpochybňuje schopnost EU znovuobjevit sama sebe. Už nejde jen o to, abyste byli odolní. Ačkoli EU může být v pokušení soustředit se na dlouhodobý horizont, musí poskytovat strategické impulsy i v krátkodobém horizontu. Toto dilema načasování je zásadní vzhledem k dramatickému poklesu důvěryhodnosti politiky rozšiřování EU na západním Balkáně.
Konfederace Evropanů v čele politické Evropy
Právě s ohledem na tato dilemata může Mitterrandova myšlenka Evropské konfederace dnes sloužit jako zdroj inspirace: jakou podobu by tato nová konfederace – otevřená zemím mimo EU – mohla mít, aby reagovala na historické výzvy, kterým Evropa čelí?
Především je důležité chápat tuto konfederaci jako příspěvek k prohloubení evropské konstrukce v zásadní oblasti, v níž EU bojuje: v konstituování evropského démosu. Evropská konfederace by měla sloužit jako jakási kolébka nové generace evropských občanů, kteří by měli být jako takoví vychováváni prostřednictvím konkrétních projektů. Ve školách členských států Konfederace by měla být výuka demokratického občanství, dějin, kultury, etiky a evropských jazyků nedílnou součástí národního vzdělávacího programu. Posláním Konfederace bude zvyšovat politické povědomí mladých Evropanů a podporovat vznik evropské demokratické kultury. Bude se tedy dotýkat výsad vyhrazených členským státům EU, ale bude se moci opírat o základy stanovené Radou Evropy.
Aby mohla Konfederace tuto novou generaci Evropanů vybudovat, mohla by svůj politický program založit na mobilitě, a to zejména ve věku, kdy se formuje identita mladých občanů (od 12 let). Konfederační výměnné programy by mohly dospívajícím umožnit, aby si vyzkoušeli evropskou mobilitu, navázali přátelství v jiných zemích a uvědomili si svou občanskou angažovanost v kontinentálním měřítku. Tyto programy dnes existují v dobrovolné nebo bilaterální formě (např. Francouzsko-německá kancelář mládeže – OFAJ), přičemž by měly sloužit jako archimédovská páka pro vznik „generace E“ (evropských) občanů. Západní Balkán má v tomto ohledu model, kterým je Regionální úřad pro spolupráci mládeže (RYCO), který by Konfederace mohla rozšířit na všechny své členy. Mobilita školáků v Evropě by měla být normou, nikoli výjimkou. Podobně by zavedení evropské občanskénebo vojenské služby dále posílilo mobilitu mladých lidí a vytvořilo pocit loajality, který je v době, kdy se diskutuje o strategické autonomii, nezbytný.
Konstituování takové konfederace, která by do centra projektu postavila evropské občanství, nemohou uskutečnit pouze elity. Naopak, je třeba ji chápat jako procvičování participativní demokracie, které připravuje budoucí generace Evropanů na jejich občanskou roli. Mezitím by mohly být národy Evropy požádány, aby pravidelně hlasovaly o tom, zda jejich země má či nemá zůstat v Konfederaci, a to ve stejnou dobu, kdy se v jejich zemi konají všeobecné volby. Politické strany v evropských státech tak nebudou moci ignorovat tyto zásadní otázky týkající se mládeže, občanství, demokracie a evropského federalismu.
Všechny evropské země by měly být vyzvány, aby se připojily k této konfederaci – země východní Evropy a Balkánu stejně jako členské státy EU – za předpokladu, že bude zaručena stranická pluralita, svobodné volby, zastupitelský systém a svoboda informací. Ne všechny se pro to pravděpodobně rozhodnou, protože kromě otázky politických norem, které toto členství podmiňují, bude při rozhodování o vstupu převažovat především sdílení evropské federalistické vize. Konfederace se proto bude muset obrátit na ty země, které jednoznačně směřují k demokracii. EU bude pokračovat v integraci prostřednictvím trhu a práva. Rozšířením o země východní Evropy a Balkánu, které si přejí připojit se, získá budování Evropy prostřednictvím této konfederace status těchto zemí, které jsou v současnosti z EU vyloučeny, a především společný rámec, v němž bude možné společně budovat Evropu a demokracii zítřka. Konfederace bude zdrojem hrdosti, generačním závazkem, nikoli novou sektorovou politikou EU.
Příští měsíce budou pro evropskou integraci rozhodující. Bude třeba pokračovat v reformách provedených v rámci EU, a to jak z hlediska jejího fungování, tak z hlediska přístupové politiky. Tyto procesy však budou trvat dlouho, přestože se svět rychle mění. Ustavení Konfederace Evropanů by uzavřelo historický kruh. Prohloubit evropský projekt tím, že mu dáme skutečnou politickou duši a zároveň ho rozšíříme o národy, které sdílejí tyto ideály; jednat dnes realizací konkrétních a odvážných projektů a zároveň formovat demokratické síly, které zítra povedou Velkou Evropu k jejímu naplnění; a nakonec dát Evropě nový život a zároveň zachovat EU a její integrační logiku.
O autorech: Florent Parmentier (Generální tajemník CEVIPOF. Učitel na Sciences Po. Výzkumný pracovník Centra pro geopolitiku HEC Paris, Sciences Po). Florent Marciacq (Zástupce generálního tajemníka Francouzsko-rakouského centra pro sbližování v Evropě, ředitel Balkánské observatoře při Nadaci Jean Jaurès, výzkumný pracovník Mezinárodního centra pro evropské vzdělávání).
Zdroj: The Conversation, „Quelle « Communauté politique européenne » pour l’avenir ?“ (15.05.2022)
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.