Jiří Malínský komentuje aktuální dění v ČSSD, např. podepsání memoranda o spolupráci se Zelenými v podzimních komunálních volbách – jejich kandidátem na primátorku bude bývalá ombudsmanka Anna Šabatová.
Od napsání poslední kapitoly sociálně demokratického seriálu uplynul takřka půlrok a nastoupilo nové Šmardovo vedení. Vedení především komunálních politiků se zhruba okresním rozhledem a také často okresním pohledem na řízení celostátní strany s celoevropským unijním dosahem může být i osudovou variantou v dalším vývoji strany a hnutí. Vybavíme-li si haškovský pohled na komunální volby a srovná-li se to s tím, co jsem napsal v poslední kapitole, naskýtá se pohled, který spíše odrazuje než přesvědčuje.
V předposlední kapitole jsem napsal, že mj. záruku rozumné vývojové cesty do budoucna (budoucnost jako cesta nalézaná permanentním dialogem) vidím v postupné konsolidaci strany, jejíž zárukou je rozhodné, poučené, důvěryhodné vedení usilující o nastolení vnitřní rovnováhy pečlivým nasloucháním hlasům zdola. Indikátory těchto snah by měly být mj. pečlivě připravované schůze předsednictva, postupné odbourávání dluhové zátěže, vznik stranické podnikatelské organizace (historického dědice Svazu socialistických obchodníků a živnostníků) jako varianty příjmů z členských příspěvků a zdrojů z veřejných rozpočtů i práce na nových, široce prodiskutovávaných programových dokumentech a postupném posilování blízkých organizací (historických zájmových složek). Východiskovým prostorem se měla stát komunální politika.
Optimistickým počátkem měla být rovněž předsedou Šmardou přislíbená existence plánu rekonstrukce, který prezentoval během své inaugurační řeči na prosincovém sjezdu. Všeobecně se mimo jiné očekávalo i vysvětlení masivního překročení schválených nákladů na parlamentní volby roku 2021 (namísto 20 to bylo 52 milionů Kč), jímž byl téměř vyčerpán kontokorent ČSSD u banky Fio. Tato očekávání však nebyla zcela naplněna ani k datu psaní tohoto dovětku. Jediné, co z tohoto předsevzetí bylo uskutečněno, je bolestnost dosavadních snah jím ztělesňovaného vedení.
Namísto toho nastoupila váhavá, věci spíše skrývající činnost Ústřední kontrolní komise obezřele se vyhýbající nepohodlným faktům a obtížným stížnostem. Zatím za neznámých okolností zmizely z organizačního řádu předkládací lhůty; proč, vyplyne z dalších řádek. Dusné mlčení bylo přerušeno zprávou o chystaném prodeji Lannova paláce pod záminkou úhrady dluhů, tížících ČSSD, aby krátce nato byl nastolen postřeh, že takto získaná hrubá částka (200 mil. Kč) bude nedostatečná a následně si vyžádá prodej další nemovitosti. K virtuálnímu jednání předsednictva strany, jež tento závěr schválilo, byl připraven snad sedmdesátistránkový napadnutelný podkladový materiál, k jehož prostudování měli členové nejvyššího stranického orgánu mimo sjezdy podle různých ohlasů zhruba tři hodiny času.
Už na prosincovém sjezdu se vytvořila opoziční skupinka několika jedinců, jejichž jádrem byli kandidáti na předsednickou funkci, která se v průběhu zimy dále konsolidovala a posléze nazvala Demokratické fórum. Jejími nejaktivnějšími osobnostmi se zdají být mladí lidé právnička Jana Turoňová a podnikatel Jaromír Landsman; celkem v ní podle dostupných údajů působí 9 lidí. Skupina, reagující na podnět předsedy strany Michala Šmardy, připravila alternativní scénáře oddlužování strany a podkladový materiál Právní rozbor k prodeji Lannova palácebrněnské advokátní kanceláře Šmíd. Z této i dalších alternativ plyne, že Šmardovým vedením uváděný prodej Lannova paláce je jen jednou z více možností jak řešit obtížnou situaci české sociální demokracie. Zdá se dokonce, že by bylo možné vzkřísit síť krajských a okresních tajemníků a poněkud vrátit život do aktuálně skomírajícího bytítéto nejstarší české historické politické formace. Zřejmě by to nebylo bez pozitivního vlivu na restriktivní reformu ústředního odborného zázemí z pera místopředsedkyně ČSSD Daniely Ostré-Vašátkové její věcné alternativy, jejímž autorem je jeden z nejvýraznějších členů ČSSD Michal Kraus.
Dojem z dosavadní činnosti i mediálního chování Šmardova vedení je rozporuplný. Nejsilnější je tam, kde působí příslušníci seniorské generace (Vladimír Špidla, Lubomír Zaorálek). Potenciál této generace je však využíván spíše nedostatečně; do značné míry to souvisí s nedobrovolnou činností-nečinností či až apatií ústředního odborného zázemí. Nedostatečná vnitrostranická osvěta přispívá vydatně k až masivní neinformovanosti členstva strany; poetika tzv. pastýřských listů je informačně svou zplošťující tendencí víc než nedostatečná (viz vnitrostranickou distribuci-nedistribuci programového dokumentu ze sklonku působení Hamáčkova vedení). Vystupování a mediální působení předsedy Michala Šmardy rovněž působí krajně rozporuplně. Aktivita těch ostatních je spíše sporá.
Za zmínku stojí ještě dva počiny Šmardova vedení. Prvním z nich je vznik komise hodnot, odvozený z praxe německých sociálních demokratů (Grundwertekommission). Tvoří ji Petra Buzková, Lubomír Zaorálek, Vladimír Špidla, Karel Machovec, Libor Rouček, Milan Štěch, Vladimír Špidla a Jaromír Schling; jejím předsedou má být bývalý předseda Senátu a Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch. Bylo by politováníhodné, pokud by problémy vesměs letitého rázu zametala pod koberec a rezignovala na svůj vlastní názor na ožehavé problémy stranické současnosti.
Druhá událost je již tradičnějšího charakteru. Je jí postavení pražské krajské kandidátky do komunálních voleb; je založena na koalici se Stranou zelených a její klíčovou kandidátkou je dcera Jaroslava Šabaty a vdova po Petru Uhlovi, signatářka Charty 77 Anna Šabatová. Na dalších místech kandidátní listiny jsou mj. za ČSSD nesporně významná jména Vladimíra Špidly a Jiřího Dienstbiera mladšího. Na celé proceduře je však stín; usnesení předsednictva strany má lehce protievropský ráz, protože mu nepředcházelo projednání s vedením pražské krajské organizace; celá věc neprošla ani schůzí pražského předsednictva. Ústřední prvek Evropské unie, zásada subsidiarity, zůstal oslyšen. Pražská stranická organizace k datu dotvoření tohoto zamyšlení tím nejenže nebyla scelena, ale naopak, jak to zatím vypadá, rozbita; stačila totiž schválit drtivou většinu hlasů druhou kandidátní listinu a dotázat se, kdo a jakým právem uzavřel koalici se Stranou zelených. Co na to eticky zaměřená komise základních hodnot?
Převládá-li v této oblasti činností Šmardova vedení spíše bezvýrazně neútěšná šeď, v rozhodujících zadáních (obnova sociálně demokratického hnutí, posílení komunální a krajské politiky, zastavení úprku členů) se nemá čím vykázat. Slibované změny zůstávají nesplněnými zadáními. Projevuje-li se snaha po změně, nepřekračuje vyběhané dráhy, které českou sociální demokracii přivedly od 41 % voličských preferencí v roce 2013 k 2–4 % v současnosti. Neschopnost odhalit původce více než dvojnásobného překročení volebních nákladů v roce 2021 (podle kuloárních informací měl dokonce předseda Šmarda na uzavřeném jednání prohlásit, že zloděje či jinak vymezeného původce udávat nebude) i přezíravý – opakovaný – postoj na pokraji dodržování stanov k vnitrostranické opozici s centrem v Demokratickém foru vyvolává ve straně stupňovanou beznaděj provázenou vlnou dalších odchodů, jež olympany z Lidového domu, jak se zdá, nechává v důstojném poklidu (slepých, hluchých či snad dokonce hluchoslepých?).
Vnitrostranická krize se stupňuje; apatie řadových členů rovněž. Naskýtá se otázka, zda pocity až zmaru, které vývoj a aktuální situace v řadě členů a příznivců trosek sociálně demokratického hnutí vyvolávají, mají v téměř stopadesátileté historii tohoto útvaru demokratické levice obdoby. A – nikoliv poprvé v polistopadové historii této strany – kdy jedni budou mazat schody druhým v přímé závislosti na tom, kdo momentálně sedí na stále pomyslnějším trůně.
První velkou vnitrostranickou krizí byla doba Taaffeho perzekuce osmdesátých let předminulého století. Podle výroku předního člena plzeňské krajské organizace Gustava Habrmana vnitřní rozklad hnutí pokročil natolik, že jeho protagonisté se k sobě navzájem chovali jako největší nepřátelé. Řadu srovnatelných rysů měl i rozlom stranyv letech 1920–1922. Vznikla z toho Komunistická strana Československa, která se až do čtyřicátých let minulého století vyznačovala sociálně demokratickou minulostí svých předáků Zápotockým počínaje a Gottwaldem konče. Asi nejvyhrocenější byl spor za třetí republiky, v němž proti sobě stáli fierlingerovští kryptokomunisté (údajná levice, v jistém slova smyslu trojský kůň sovětizace tehdejší nejen ČSSD, ale československé společnosti vůbec) a kautskyánští majerovští demokratičtí socialisté, mezi nimiž se pohybovali početní sympatizanti Bohumila Laušmana. Současný vývoj nese nejvýrazněji rysy právě posledního historického rozkolu, vývoje, který se blíží boji o historický stranický ústřední sekretariát v noci z 24. na 25. únor 1948, v němž socialistické (prý pravicové) křídlo podlehlo a byl nastoupen vývoj rušící pod bdělým Slánského (jméno asi hlavního loutkaře z KSČ) vedením totalitně výsledky demokratického XXI. brněnského sjezdu včetně likvidace strany jako takové (27. června 1948).
Postupy, které během necelých šesti měsíců svého trvání volí Šmardovo vedení, stranu nejen nespojují, ale naopak tříští a dále marginalizují. První kroky Demokratického fóra nesou zatím nanejvýš nesmělý příslib možného zvratu polistopadových partikularismů, tj. cesty, kterou jsem doporučil v devatenáctém pokračování svého historického seriálu. Budu se jim věnovat v případném dalším volném pokračování svého seriálu o identitě ČSSD.
Foto: Ben Skála, Benfoto, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons