Anglistka Alice Tihelková se ohlíží za platinovým výročím britské panovnice Alžběty II. a zamýšlí se nad budoucností britské monarchie v dnešních „tekutých“ časech.
Je neděle 5. června 2022 a na balkón Buckinghamského paláce vstupuje 96letá královna Alžběta II., aby se na závěr svých platinových oslav ještě jednou ukázala bouřícímu davu, který dole nadšeně mává vlaječkami Union Jack. Obklopena svou rodinou se usmívá – a má k tomu dobrý důvod. Navzdory svým nedávným ztrátám (princ Phillip), rodinným roztržkám (Harry a Meghan) a skandálům (princ Andrew) se těší stálé popularitě britské veřejnosti: osm z deseti Britů ji jako hlavu státu hodnotí pozitivně a monarchie je nyní dokonce populárnější než před dvaceti lety. „Spojuje minulost s přítomností a budoucností,“ zhodnotil královninu roli historik a komentátor Phillip Kizsely.
Podle nejnovějšího průzkumu společnosti Ipsos MORI se 75 % domnívá, že monarchie hraje v budoucnosti Británie důležitou roli. A zároveň si čtyři z pěti Britů přejí, aby Alžběta neodcházela do důchodu a vládla co nejdéle. Roger Mortimore z Institutu soudobých britských dějin na londýnské King’s College a ředitel politických analýz ve společnosti Ipsos MORI uvedl:
Královna je nesmírně populární. Před téměř 20 lety, kdy se královské rodině nedařilo – konkrétně po smrti Diany a ještě nejméně několik let poté – vypadalo mnoho ukazatelů dost nejistě. Antimonarchisté byli přesvědčeni, že jejich věc získává na síle. V té době si většina veřejnosti na otázku, zda monarchie přežije dalších 50 let, myslela, že nikoli.
V devadesátých letech to s budoucností monarchie vypadalo opravdu všelijak. K moci se dostal Tony Blair, jehož nejvíce nadužívaným slovem bylo „nový“: nový začátek, nová cesta, nová Labour Party, nová Británie. Tradice a kontinuita neměly v blairovském světě místo; Blairovou vizí byla kosmopolitní „Cool Britannia“, živená médii, celebritami a PR mašinérií. Britský novinářský veterán Anthony Sampson si tehdy ve své knize Who Runs This Place? povšiml, že se Blair za pomocí médií snaží vytvořit jakýsi alternativní „dvůr“ konkurující dvoru královskému:
Tony Blair si drží větší odstup od tradičních institucí, a monarchie mezitím ztrácí schopnost vzbuzovat respekt u nové generace, která nemá vzpomínky na světovou válku nebo impérium. Premiérův vlastní malý dvůr v 10 Downing Street, jeho showbyznysové recepce, dovolené v luxusních rezidencích a cesty letadly z královniny letky se dočkaly větší medializace než královská turné… Neurčitá a nostalgická loajalita k monarchii se stává stále méně účinnou protiváhou rostoucí reálné moci premiéra. [1]
Snaha Blairova týmu vymezit se vůči tradiční monarchii se naplno projevila i v reakci na tragickou smrt princezny Diany v srpnu 1997. V dokonale herecky zvládnutém projevu Blair nazval Dianu „princeznou lidí“. Za tímto označením bylo více, než se na první pohled zdálo; Blair jím nejen vzdával hold veřejností milované princezně, ale zároveň i útočil na tradiční monarchii, zejména královnu, která svým stoicismem a mediální zdrženlivostí představovala protipól komunikativní a empatické Diany.
Královna byla vychována v přesvědčení, že instituce, jejich zachování a zodpovědnost vůči nim jsou důležitější než jednotlivci a jejich osobní štěstí. To ovšem v devadesátých létech, která dostala přídomek caring and sharing Nineties, začalo vypadat jako přežitek. Stoické sebeovládání (nebo také „ztuhlý horní ret“), kterým byli Britové dlouho proslulí, postupně nahradil důraz na individuální emoce a jejich otevřené vyjadřování – trend, který o dekádu později umocnily sociální sítě. Špičky New Labour se vedle toho snažily vzbudit dojem, že tradiční třídní rozdělení, jehož snad nejkřiklavějším příkladem byla právě existence královské rodiny a aristokracie vůbec, v nové, meritokratické Británii už neplatí. „Všichni jsme střední třída“, prohlásil sebevědomě Blairův ministr John Prescott v roce 1997 (podobně optimistická tvrzení definitivně zmizela s ekonomickou krizí v roce 2008, kdy zemi začaly jako houby po dešti plnit potravinové banky).
Posuneme-li se však v čase o dvacet let dopředu, začíná se královnin hendikep z devadesátých let jevit v poněkud jiném světle. V současné kultuře mediálního narcismu, bulvarizace politiky a aktivistických výpadů vůči britským dějinám a osobnostem se její klidný a stoický tradicionalismus jeví jako atraktivní protiváha; jako svého druhu nenápadná vzpoura proti novému modu operandi, který zdaleka ne všichni Britové s nadšením vítají. K této nečekaně kontrakulturní roli královny se během oslav platinového jubilea vyjádřil publicista a komentátor Brendan O’Neill, jinak zarytý republikán, který Alžbětě složil poklonu článkem v časopise Spiked. V něm odmítl sdílet pohrdání progresivistů (Guardianistas) nad patriotickým nadšením „lidiček“ (zejména starší generace) mávajících vlaječkami a připíjejících královně čajem z hrnečků s její podobiznou:
Nepřidám se k nim také proto, že v osobě Alžběty II. je skutečně co oslavovat. V hodnotách, které ztělesňuje, v ctnostech, kterých se pevně drží, v tichém, nevysloveném odporu, který kladla regresivnímu naléhání a tlaku nového establishmentu, aby se „otevřela“, ukázala světu své rány, ronila na povel slzy. Je jí sice 96 let, ale královna je skvělým vzorem pro ty z nás, kteří nejsou nadšeni kulturou narcismu a jsou přesvědčeni, že ctnosti jako povinnost, služba a oddanost věci větší, než je jejich vlastní já, mají stále své opodstatnění.
Vzdejme tedy my, republikáni, hold královně v 70. roce její vlády. Podle mého názoru je jednou z nejpůsobivějších věcí na Jejím Veličenstvu její vědomí historie. Připadá mi jako jedna z mála osob v dnešním veřejném životě – jediná osoba? – která si je vědoma sama sebe jako historické postavy. Tam, kde ostatní podlehli nárokům presentismu a nechali se vlákat do pasti hyperkrátkodobosti, která se točí výhradně kolem toho, jak je člověk vnímán a zobrazován právě teď, si královna zachovává dlouhodobější, historičtější pohled. Uvědomuje si, že je osobou, kterou stvořily dějiny a která je na oplátku tvoří, místo aby se nechala zařadit mezi slouhy okamžitého morálního uspokojení, kterých je dnes veřejný život plný. Díky své jedinečné roli v národě a v ústavě si udržela to, co bylo kdysi ve veřejném životě i v životě obecně mnohem běžnější – historický cit; pocit sebe sama jako prostředníka mezi minulostí a přítomností; pocit zakořeněnosti.
Právě pocit zakořeněnosti je, zdá se, v dnešní „tekuté“ době pro mnoho Britů stále důležitější. Jsou tak ochotni tolerovat i to, co bývá Windsorům rovněž často vyčítáno – že se ke svému postavení nemuseli vypracovat; stačilo se privilegovaně narodit. Lze se domnívat, že pro řadu lidí je tato starobylá, dědičná elita přijatelnější než elity nové, usilující o technokratické překreslení společnosti a zažitých způsobů života. Navíc Alžběta svými zkušenostmi, diplomatickým umem i osobní integritou výrazně převyšuje současnou vládnoucí garnituru a zdá se, že obliba monarchie roste současně s prohlubující se krizí důvěry veřejnosti v britskou politickou třídu a instituce.
Otázkou však zůstává, nakolik je tato podpora vázána výlučně na Alžbětinu osobu spíše než na monarchii jako takovou. Dokáží nastupující generace, počínaje princem Charlesem, nahromaděný kredit nepromarnit? Těm, kdo se v souvislosti s nástupem nepříliš oblíbeného Charlese obávají nenávratného konce monarchie, může být útěchou skutečnost, že vidina britského prezidentského klání je pro velkou část veřejnosti ještě hůře představitelná (či stravitelná) než podivínský Charles na trůně. Jak trefně vyjádřil jeden diskutující v internetové debatě o budoucnosti monarchie: „To byste raději chtěli prezidenta Davida Camerona nebo hlavu státu Tonyho Blaira?“ Možná tato představa, spíše než kvality Alžbětiných nástupců, rozhodne o tom, že Britové, jako už mnohokrát v dějinách, zůstanou věrní tomu, co je prověřeno staletími.
Poznámky:
[1] Anthony Sampson: Who Runs This Place? The Anatomy of Britain in the 21st Century. London: John Murray, 2004.
Foto: Nicolas de Camaret, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons